Jiří Bartoška, titulní postava filmu mého života. TV glosář Ely Novákové

Foto: Se svolením KVIFF

Popisek: Jiří Bartoška jako prezident karlovarského festivalu, tak jsme si ho v posledních letech zvykli vídat. Snímek je z loňského ročníku.

Na proměny Jiřího Bartošky z herce v ředitele karlovarského festivalu a zpět jsme si natolik zvykli, že se zdá nemožné, že se divadla, film, televize i Karlovy Vary, a především všichni jeho diváci bez něj budou muset obejít. Některým lidem prostě nedokážete říct sbohem, a tak se uchylujete k naději na setkání v jiných světech.

Bylo mi kolem dvaceti a filmy z pravěku, v nichž vlasatý ramenatý Jiří Bartoška hrál polonahého lovce Sokolí oko jsem s nadhledem mladistvé intelektuální party lehce pohrdala. Pohledný mladík nám připadal jako pošahaná varianta Vinnetoua (resp. Pierra Brice) od Vltavy. Pak jsem ho jednou náhodou potkala na nějakém promítání filmů. Stál před sálem s cigaretou v ruce, sem tam se rozpačitě usmál, když zaregistroval obdivný pohled některé z přítomných žen. Neměl noblesní oblek, ale džíny a džínovou bundu, tmavé vlasy mu vlály, když pohodil hlavou. Byl v civilu, nicméně šířil kolem sebe nenápadnou auru charismatického mladého muže. Začínal vyrůstat v divadelní a filmovou hvězdu. Mluvilo se o jeho talentu, jímž nesporně oplýval stejně jako hereckou pílí, co z něj ovšem už tenkrát dělalo originální osobnost pražské společenské scény, bylo právě ono charisma. Jestli to byl Bůh nebo sudičky, je jedno, v každém případě, než se vydal na pozemskou pouť, dostal do vínku mužný šarm nejméně dvakrát. A ještě něco. Schopnost nosit na tváři stále stejný, mírně rozpačitý, ale vždy přátelský úsměv. 

Dívčí nadhled nad filmovým krasavcem mě brzy přešel, když jsem začala chodit do Divadla Na Zábradlí. Na počátku osmdesátých let byly inscenace Evalda Schorma čirým zjevením. Žádný cirkus, žádná avantgarda, prosté kukátkové jeviště, na němž se hrála klasika. Hamlet, Macbeth a především Bratři Karamazovi. Sešla se skvělá dramaturgie a režie a mimořádný soubor herců, v němž měl Jiří Bartoška pevné místo. Chodili jsme se dívat na zkoušky, každé představení jsme viděli několikrát a s posvátnou úctou adeptů divadelní vědy jsme se pokoušeli přijít na kloub tomu, jak je možné, že se Sokolí oko, ač stále stejně vlasatý a mužný, dokáže proměnit v cynického Ivana Karamazova. 

Divadelních proměn Jiřího Bartošky jsem během našich paralelních životů viděla řadu. Včetně zvláštního setkání s Karlem Heřmánkem na scéně Divadla Bez zábradlí v představení Jakub a jeho pán, ve kterém si ti dva po letech zopakovali legendární inscenaci ústeckého Činoherního studia. Jak jiný je nadhled stáří oproti jiskřícímu mládí, tak bylo fascinující vidět Jiřího Bartošku se stále stejným šarmem, ač vlasy šedivými a rameny schoulenými věkem. Okouzlující byl i ve svém posledním představení Moje hra v Kalichu, ač hra o mrtvém muži, s nímž se nad otevřenou rakví loučí ženy jeho života, patří spíš mezi oddychové kusy. Co naplat, máte-li na scéně Bartošku v rakvi, je pořád na co se dívat. 

Hrátky se smrtí jako by Jiřímu Bartoškovi v průběhu let přiřkl osud a on se je nebál prožít. Když umíral na rakovinu v seriálu Sanitka, plakal celý národ. Tehdy nemohl nikdo tušit, že zákeřná nemoc jednou dostihne i jeho. Naopak ve svém posledním seriálu Smysl pro tumor byl již sám několik let nemocný. To, že roli přijal a sehrál roli starce odcházejícího ze světa bez bolestného sebetrýznění a jako vždy s úsměvem na rtech, patří k oněm švihácky profesionálním kouskům jeho herecké kariéry. 

Potkávali jsme se v Karlových Varech a on s úsměvem, já s pokorou, jsme si na schodech vyměňovali přání dobrého rána a pěkného dne. Můj obdiv k tomu, jak se z herce měnil ve skvělého manažera, jak svým optimismem a charismatem držel pohromadě celý festivalový štáb a na pódiu okouzloval hvězdy z celého světa, byl nelíčený. Poznala jsem mnoho herců, kteří si kvůli nutnosti měnit charaktery v rolích v sobě nesou stopy bolesti i fanfarónství. Jiří Bartoška zůstával stále stejný. Když hrál, byl to stále on, šarmantní, trochu uzavřený, trochu ironický, do posledního dechu pevný v zádech.

Mnoho jeho spolupracovníků nyní zmiňuje jeho solidnost a poctivost v práci i v životě. Poznala jsem ho jen vzdáleně, občas na natáčení, občas jako publicistka. Kdykoliv jsem mu zavolala, že bych chtěla položit pár otázek, vždycky byl milý, ať jsme mluvili o jeho ne moc oblíbených rolích ve filmových komediích z posledních let, nebo jen o tom, jak cestoval – necestoval s Miroslavem Donutilem v dokumentech Na cestě a nakonec i tom smutném Tumoru. Ten poslední rozhovor nikdy nevyšel, sklouzli jsme na tenký led příliš osobních prožitků. Přesto jsem věřila, že nemoc porazí, kdo jiný, než tak pozitivní člověk by to měl dokázat. Život lidský je krátký a smrt je neúprosná. Jsou ale i jiné světy a v nich se určitě zase potkáme, abychom přivítali jiná, znovu krásná rána.

Vložil: Ela Nováková