Otázka zní, zda kinematografie vůbec přežije, zda nebude jen internet, říká Bogusław Linda. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Marek Dobeš

Popisek: Polský herec a režisér Bogusław Linda

Toto jsou ve skutečnosti tři rozhovory v jednom. Z toho prvního, historického z konce devadesátek, realizovaného s Bogusławem Lindou pro časopis Cinema v restauraci, spolu se Štěpánem Kopřivou, se tu nedočtete nic. Snad mohu posloužit jen historkou, jak hvězdě Štěpán zasedl židli, kterou si nárokovala. Ten druhý realizoval někdo jiný a teprve ten třetí, týkající se filmu Kajínek, vám zde předkládám celý.

Jak jsem k tomuto, dnes již klasickému českému thrilleru s mezinárodním hereckým ansámblem, řekl na kameru ve filmu o filmu: „Obsazení je další obrovsky důležitou složkou filmu - Konstantina Lavroněnka a Bogusława Lindy s Tatianou Vilhelmovou, a na druhé straně s Vladimírem i Michalem Dlouhým. Vzniklo jako dohoda koproducentů a myslím si, že je nejlepší možné proto, že do sebe dokonale zapadají.“

Vedle Tatiany Vilhelmové, kterou jsem do filmu osobně doporučil, mi největší radost udělal právě výběr Bogusława Lindy, na kterém jsem měl naopak nulovou zásluhu. Tohoto herce sleduji pozorně a vždy s radostným očekáváním už od roku 1992, kdy si zahrál hlavní roli v politthrilleru Władysława Pasikowskiho, nazvaném Psi. Jak jsem již zmínil, když se v roce 1997 natáčel film Je třeba zabít Sekala, domluvil jsem si v časopise Cinema filmovou reportáž z realizace natáčení, na kterou jsme jeli mimo Prahu společně se Štěpánem Kopřivou, tak jsme byli na náš idol při práci zvědaví.

Tehdy v devadesátkách ani o dvanáct let později na natáčení filmu Kajínek mne Bogusław Linda nezklamal. I přes zjevné problémy s textem, který sice mohl odříkat v rodné polštině, ale přesto si ho všude okolo sebe raději lepil na lístečcích, z něj charisma vyzařovalo jak radioaktivita v sámošce města Pripjaťi těsně po závozu zboží z Černobylu. A stejně intenzivní bylo vše, co by si v té herecké samoobsluze člověk objednal. Každé jeho gesto, pohyb, úsměv, pohyb oka. To už naopak stál on před mou kamerou a já jsem měl tu čest ho zpovídat do making of filmu Kajínek.

Mohl jsem ho tak pozorovat nejen přes monitor režijního odkuku, ale i z pár centimetrů. Zatímco hereckou intenzitu mnozí dohánějí sevřenými rty a ztuhlým způsobem mluvy, nic z toho tato polská superstar nepotřebovala. Jeho dialogy zněly naprosto věrohodně. I když je třeba náhodou v jedné scéně odříkal zcela proti smyslu předepsaného scénáře. Mé chabé znalosti polštiny mi to naznačily a na místě jsme vše zkorigovali. Přesto tento můj zásah nehrál roli, na plátně by jeho postava zafungovala, i kdyby místo dialogů z mého scénáře vyjmenovávala ingredience kremžské horčice.

Nezbývá než věřit majoru Doležalovi, když na margo pracovně milostného vztahu hlavní hrdinky s Bogusławem Lindou, coby advokátem Kolinským, pronese: „Nejspíš žárlí, že byste byla úspěšnější než on.“ Protože poloúsměv, který permanentně lpí na rtech Bogusława Lindy, a v kontrastu s ním jeho chladný pohled mohou znamenat cokoli. A také mnohdy znamenají. Proto podobně jako jeho hongkongský kolega, Chow Yun Fat, hraje velmi často střídavě kriminalisty i zločince. Někdy obojí zároveň.

Na rozdíl od asijského kolegy se mu však podařilo spojit s filmy akčními, komerčními i umělecký žánr. Proto patří Bogusław Linda nejen k nejvýznamnějším polským hercům, ale též evropským. Jeho herecký talent se stal synonymem pro silné, emocionálně nabité postavy a složitá morální dilemata. Mezi jeho klíčové role patří i ty, které souvisí s kinem morálního neklidu, jež bylo výrazně spjato s polskou kinematografií v 70. a 80. letech 20. století. V těchto filmech často ztvárňoval postavy, které čelily těžkým životním rozhodnutím, kde hranice mezi dobrem a zlem nebyla vždy na první pohled jasná.

Jedním z jeho významných filmů této doby je Idol (1980), kde ztvárnil mladého muže, snažícího se usnadnit si cestu těžkou dobou. V tomto snímku ukazuje Linda nejen své herecké schopnosti, ale i hluboký vnitřní konflikt, který byl typický pro kinematografii této éry. Dalším nezapomenutelným filmem je Člověk z mramoru (1977), který režíroval Andrzej Wajda. Tento snímek se zaměřuje na politickou a společenskou situaci v Polsku a Linda zde představuje postavu, která se pohybuje v prostředí lží a manipulace.

Ve filmu Psi, který je považován za kultovní, hraje Bogusław Linda postavu bývalého policisty, jenž se po změně režimu dostává do světa zločinu. Tento film, který kombinuje akční žánr s hlubokým morálním podtextem, je jedním z nejvýznamnějších polských filmů 90. let. Linda zde ukazuje komplexní charakter, který se musí vyrovnat s vlastními dilematy a ztrátou ideálů. Film byl důležitým milníkem v kariéře nejen Lindy, ale i polské kinematografie.

Popište, prosím, postavu advokáta Kolinského ve filmu Kajínek.

Má postava stojí někde uprostřed. Je to člověk, který musí volit mezi city a byznysem. Ale herec nikdy pořádně neví, co ve filmu hraje. Je to věc střihu, věc nastavení scény, věc aranžmá. Na tuto otázku tedy tradičně podrobněji neodpovím.

Jak se vám spolupracovalo s vaší patnerkou Táňou Vilhelmovou?

Myslím si, že to je dobrá herečka, dokáže se do své role vcítit. A je to velmi příjemná dívka.

Jak na vás působí debutující režisér?

Ví, co dělá, ví, jak vést herce. Dává mi možnost zvolit si svou interpretaci. To znamená, že mne neomezuje směrem k interpretaci jediné, ale nechává mě postavu prožívat mým způsobem. Ví, že ji lze ve střižně případně změnit, aby se později v celku zrodilo něco jiného.

Děje se v evropské kinematografii právě teď něco důležitého?

, jestli bude pokračovat. Protože možná už bude jen internet. Ale pokud to přežije, tradice národních kinematografií se smísí. Česká kinematografie se mísí s polskou nebo německou. A je cool, že v této naší globální vesnici, které se říká evropské společenství, něco vzniká, něco společného. Skloubit společné zážitky je vždy zajímavé.

Bogusław Linda jako Kajínkův advokát Jan Doležal; foto Hollywood Classic Entertainment

Máte podobný příběh v polské kinematografii, jaký na základě skutečných událostí řeší film Kajínek?

Nevím, jestli to bude podobné, ale podle skutečné události se u nás natáčel film Dluh, režíroval ho Krzysztof Krauze. Byl to v Polsku docela známý incident. Navíc po tomto filmu, což může být pro vás precedens, byli propuštěni dva chlapíci. Zabili mafiána, který je vydíral. Zabili ho, šli do basy za vraždu. A díky tomuto filmu, v jistém smyslu, právě díky tomuto filmu, byli propuštěni. Nebyli to zločinci. Byli to drobní podnikatelé, kteří si, já nevím, půjčili peníze od gangstera nebo uzavřeli nějakou smlouvu s gangsterem, který je v určité chvíli začal vydírat, že je odstraní.

Díky tomu oba mladí pánové tomu gangsterovi sťali hlavu. Pak byli postaveni před soud, ani tak ne za useknutí hlavy, ale za zvláštní krutost. No, dostali trest na docela dlouho. Byli uvězněni a film o tom natočil Krzysztof Krauze, režisér s vášní pro dokumentaristicky podložené příběhy. Přišel za nimi do vězení, mluvil s nimi, zjistil pozadí příběhu a natočil film, který tyto dva chlapy jasně obhajuje. V tom smyslu, že bránili svůj dosud čestný život, svá práva na tento život. Pravda, dost drastickým způsobem, protože to vypadá, že s tou hlavou hráli i fotbal, ale to už je na jiné samostatné téma.

Z hlediska překladu mne zaujalo to slovo „do pierdla“.

To znamená do basy, slangově.

Nejsem si jist, jestli film Kajínek bude mít takové vyústění co Dluh. Snažíme se jím poukázat na to, že naše soudy když jednou člověka odsoudí, tak druhou šanci na obnovu řízení už nedostane.

Ve všech postkomunistických zemích máme bohužel komunistickou policejní tradici. První formou výchovy společnosti je něco zakázat. Rozkaz, zákaz. Neexistuje spolupráce ze strany policie. Pokud jedete na Západě a ztratíte se na silnici, přistoupíte třeba k francouzskému policistovi, zeptáte se, jak dál, on se usměje a poradí vám. Když totéž uděláte v Polsku nebo v Česku, ze všeho nejdřív nasadí uražený obličej, a pak řekne kurva, já tu stojím, abych vás chytil a dal vám pokutu, ne abych vám vysvětlil, jak máte řídit.

Hrál jste v dnes již klasickém filmu Psi a dalších projektech, které mapovaly realitu a přitom byly nadčasové. Proč je dnes v Evropě tak málo filmů, které by realitu chtěly popsat věrohodně?

Nevím, jestli je takových filmů dost. Tento konkrétní film, o kterém mluvíte, tedy Psi, vznikl na jakousi společenskou objednávku. Nebyl tolik o pravdě, spíš odrážel změněnou realitu života v Polsku. Že komunismus skončil, ale moci se ujali katolíci. Moci se ujal klér a najednou se začal odvíjet podivný příběh, ještě horší než komunismus. Natočili jsme ten film, jako by to bylo druhé kino morálního neklidu. Vznikl na protest proti tomu, že kdysi vládli rudí, nyní vládnou černí. A my bychom si přáli, aby vládli normální lidé. A tak byl natočen ten film.

Jako herec se umíte uřídit na place sám. Sám jste i tři filmy režíroval. Máte tolik zkušeností, že byste mohl režisérům radit. Nemáte tu potřebu někdy?

Ne, to jsou dvě profese, které praktikuji a které jsem tak trochu vystudoval. Ale pokud jsem herec, tak jen proto, že sám mám i zkušenost s režií, nezasahuji do toho, co dělá režisér. Vím, že je to jeho právo. On má svoji představu, co chce dělat, nebo třeba i nemá, ale já nemůžu, zvlášť když jsem jako režisér zkušenost získal, nemůžu zasahovat do jeho práce.

Jste ten typ umělce, který se často ve filmech jakoby herecky rozehřívá a pomalu nažhavuje. Vyhovuje vám způsob natáčení filmu Kajínek, kde musíte na malé ploše podat intenzivní výkon?

Víte, po stovce filmů, které jsem natočil, zase znám každý způsob, jak hrát.

Jaký zvuk má česká kinematografie v současném Polsku?

Víte, bohužel, jako všude v Evropě obecně, všichni momentálně sledují americké filmy nebo ty z Asie, takže módní kinematografie je asijská a americká jako vždy. Polská i česká kinematografie zůstaly poněkud stranou. České filmy jsou u nás trochu méně populární. Když to převedeme na počet diváků, tak pokud se v Polsku promítá český film a nejsou to třeba Ostře sledované vlaky nebo jiná stará česká kinematografie, není pro něj stejně jako u polských filmů publikum.

V poslední době máte nálepku drsňáka, snažíte se ji ze sebe setřást?

Herec jedná, když najde ve scénáři něco zajímavého pro sebe. Film, který má skvělé dialogy, to je v polské kinematografii vzácnost.

Pamatujete si okamžik, kdy jste cítil, že jste dospěl jako muž nebo jako herec?

Legrace je v tom, že člověk dospívá celý život. Říct, že jste dospěli, znamená přiznat, že umíráte. Žijeme proto, abychom se poučili z chyb, zklamali, milovali, nenáviděli.

První šedivé vlasy tedy nic neznamenají?

Nejsou rozhodující. Dokud neřeknete „a za mých mladých let…“, tak jste ještě nedospěli. Šedivé vlasy jsou jen design, stejně jako boty.

Neznamená zralost vzít prostě svůj život do rukou a převzít nad ním kontrolu?

Myslíte si, že si můžete v životě naplánovat cokoli, zejména svou kariéru? Nemůžeš nic plánovat, nevěř tomu. Jak bys to chtěl udělat?

Nevybral jste si své povolání vědomě?

Byla to spíš nehoda. Co jsem věděl o herectví ve dvaceti? Myslel jsem si, že je to práce, kde nemusíte nic dělat a můžete mít jakoukoli kočku, kterou chcete, a ještě vydělat spoustu peněz, což se obecně ukázalo jako obrovská nepravda. Tato profese vůbec nepřináší mnoho peněz a rozhodně není pro lenochy. Abyste byli úspěšní, musíte opravdu tvrdě pracovat. A dokonce ani s holkama to pro herce není tak jednoduché.

(v textu je použita část rozhovoru Łukasze Knapa pro WP film; zpracováno technologií ChatGPT a TurboScribe)

Příště: Jan Rozek (zástupce Mezinárodní asociace exorcistů)

Vložil: Marek Dobeš