Zkrátka žvanění… O výtvarné kritice, aktivismu a svobodě umění. Kulturní monitor Jana Paula

Foto: Jan Paul

Popisek: Ilustrační foto

Nejrůznější texty o výtvarném umění jsou zaplaveny nesrozumitelnými a často nelogickými formulacemi s přemírou zbytečných cizích slov, takže výsledkem je často slovesný útvar bez užitku pro čtenáře či zájemce o výstavu.

Pro ilustraci cituji anotaci právě probíhající výstavy Pipeline Dreams skupiny Fuga Kolektiv v galerii Fakulty výtvarných umění VUT v Brně: „Výstava Pipeline Dreams vytváří prostředí tematizující podpovrchové děje, které doprovází komunikační infrastruktury. Instalace se skládá z dílčích komponentů propojených potrubím, které funguje jako nosič informací, jež na povrch prostupují v podobě tvarových a materiálních gest. Přirozená tekutost dostává technologické a hmotné ohraničení nebo se mu naopak vymyká. Pipeline Dreams nás přenáší pod povrch, do liminálního podzemního průchodu. Běžně neviditelná infrastruktura je decentralizovaným rozhraním komunikačního a fyzického kanálu, jehož vyvěrající obsah můžeme rozšifrovat“. A je to, umění milovný zájemce je informován o obsahu a už ví, že jde o konceptuální instalaci. 

Fuga kolektiv je nově vzniklý výtvarný spolek 10 umělců, který chce prý „probořit skleněný strop individuálního soutěžení na poli výtvarného umění a společně hledat nové cesty k tvorbě i její kooperativní prezentaci“. To dá rozum, v kolektivu je přece síla a tvůrčí potence, to už věděli mladí budovatelé republiky v 50. letech. A stejně jako na někdejších stavbách pětiletky tvoří i dnes ženy duši kolektivu. Z osmi vystavujících na Pipeline Dreams jich je sedm a jen jeden muž, tedy soudě alespoň podle jména. Nic proti ženám samozřejmě, já jen že ve výtvarném provozu, jak se dnes říká, rozhodně žádná diskriminace není.  Diskriminovaný je zájemce o výstavu, neboť se z textu, který by měl být přehledný, konkrétní a srozumitelný, mnoho nedozví. Nic tak nevyjadřuje dnešní dobu jako přemíra slov bez obsahu. Zkrátka žvanění. 

Starý dobrý aktivismus 

F. X. Šalda ve svém pojednání o moderní kritice řekl, že velký kritik je vzácný, a že dogmatická kritika se vyskytuje a bude vyskytovat až do skonání světa. A já dopovídám dogmatická i aktivistická. Být dnes tzv. aktuální, znamená být opět společensky uvědomělý, angažovaný, inkluzivní a já nevím ještě jaký. Umění a kritika přece nemá sloužit subjektivistickému individualismu sobeckých umělců, ale má reflektovat problémy, před kterými lidstvo stojí. Možná získají stará hesla, například „uměním za porozumění mezi národy“, nový obsah. Co třeba „uměním za rozkvět naší demokratické vlasti“? Ale vážně. Současné umění a výtvarná kritika se znesvobodňuje tím, že se politizuje. Hledisko umělecké kvality jde stranou, význam má angažované téma, ke kterému se dílo vyslovuje. To už jsme tu ale měli před rokem 1989. 

Dobře, mladým umělcům leží na srdci osud naší planety, to se dá pochopit, ale nemělo by umění přinášet i cosi víc než jen kritický pohled na současnost? Vím, mnoho povolaných, málo vyvolených, ale jistě by jim neuškodila soustředěnější tvorba v méně aktivisticky okázalých projektech, jejichž vznik obvykle motivují granty a nejrůznější dotace. Bohužel když už náhodou sáhnou pro inspiraci do svého vnitřního světa, výsledkem jsou často jen infantilní hororové výlevy zraněného dětství. To je vůbec dnes taková móda malovat dětské figury bez očí a s krví kolem úst. Budiž, tvorba může mít pro autora i terapeutický účinek, když už okolnosti dětství nebyly příznivé, ale myslím, že umělec by se měl snažit přesáhnout z vězení svých někdejších bolestí ke komunikativnější tvorbě. 

Také některé časopisy a weby původně orientované na výtvarné a vizuální umění mění svoji tvář. Například poslední číslo české a slovenské mutace časopisu Flash Art je věnováno problematice odpadu. Aktivistický je i časopis a webový projekt Artalk, jehož cílem je prý snaha poskytnout prostor pro kritiku a teoretickou diskuzi. V úvodu Newsletteru Artalku 13. až 19. 1. 2025 píší: „Leden většinou nebývá úplně světlým a radostným měsícem, a ani letos to není o moc lepší, leden roku 2025 je totiž ve znamení inaugurace nového amerického prezidenta Donalda Trumpa. Tento nemilý politický zvrat se bude jistě propisovat i do uměleckého světa, jenž bude chtít Trump pravděpodobně zneužít, ostatně jako všechno ostatní, ve prospěch upevnění své moci.“ No vida, už dlouho žádný ismus nevzniknul, až Trump „zneužije“ náš umělecký svět, tak by mohl vzniknout „trumpismus“. 

Každopádně tramping do mimouměleckých oblastí některé naše mladé umělce a tzv. výtvarné časopisy baví, čím to asi bude, že často přebírají roli společenského mravokárce a politického komentátora? Tolik se toho nažvanilo o potřebě nezávislosti umělecké kritiky, kterou považuji pro umění za bezpodmínečnou. Jsem přesvědčený, že kritika, aby plnila svůj smysl, neměla by být ideologickým nástrojem žádného jiného názorového prosazování než sebe sama. Neměla by sloužit žádným trendům, hnutím, ani sociálním skupinám, a má-li být důvěryhodná, měla by být nezávislá na jakýchkoliv formách aktivismu. Je vůbec otázkou, zda má umění řešit problémy tohoto světa a umělci se mají zabývat tím, co přísluší politikům a institucím. Vnímám takovou snahu jako levicový návrat zpět do doby, kdy se od umění a umělců očekávala společenská angažovanost. Kam směřovala, je známo z historie. 

Svoboda umění? Mlácení prázdné slámy 

V čem spočívá umělecká svoboda, a kde jsou hranice umění? A jakou roli může hrát umění v době krizí? V zamyšlení nad svobodou, angažovaností a hranicemi umění se ptala v úvodu poslední epizody podcastu Doba složitá Anna Beata Háblová filozofky Alice Koubové a filozofa Tomáše Koblížka. Oba působí na Filozofickém ústavu Akademie věd ČR v Praze. Podobné diskuse jsou opravdu úsměvné, potřebovali snad kdysi modernisté vědět, kde jsou hranice jejich umění? Zabývali se snad například dadaisté otázkou, v čem spočívá umělecká svoboda? Do nedávna se nikdo nezabýval svobodou umění, proč by se na ní nyní měla brát rákoska etiky? Co třeba Young British Artist s Damienem Hirstem, který nakládal zvířata do formaldehydu a mladí umělci tím byli v devadesátkách okouzleni. Samozřejmě řečeno s nadsázkou. 

Ptejme se, co je ještě umění, a v této odpovědi se třeba dozvíme, v čem spočívá umělecká svoboda. Jsem přesvědčený, že na tyto otázky si musí odpovědět každý umělec především sám. Věděl to Caravaggio i Monet, Malevič i Duchamp, Pollock, Warhol a mnozí další. Irituje mě to rozbujelé pseudointelektuální levičácké žvanění o tom, co by umění mělo a nemělo. Je opravdu trapné opakovat, že jeho svoboda spočívá v nezávislosti, a není tudíž ohraničena žádnými ideologickými, trendovými či estetickými požadavky na formu a obsah. Je směšné a ponižující připomínat, že umění není prodejná děvka, ani služka a že smysl umění nespočívá v jeho lokajské podřízenosti. Umělec tvoří silou své představivosti, a skrze vlastní přesvědčení, zkušenost a představy o tomto světě. Jistě, je si na rozdíl od šimpanze vědom společenské hodnoty svého díla, ale to je asi tak všechno. 

Co říci závěrem? 

Svoboda umění je přece naplňována možností tvorby a aktem tvorby. Imaginací, jejíž hnací sílu nelze nikdy spoutat a nic ji nelze vnucovat a přikazovat. Už bylo dost ideologického poučování o politické angažovanosti a společenské roli umění v ohroženém globálním světě. A podobně je to s výtvarnou kritikou. Potřebujeme kritiku a diskusi o umění, jejímž skutečným smyslem je hledání pravdy v tvorbě, objevování a ověřování autenticity a obsahu díla bez ohledu na to, o jaké téma se jedná a jak autor smýšlí o světě. Smyslem kritiky je služba umění. Tečka. 

Zdroj: FAVU Brno, Artalk, Flash Art

Vložil: Jan Paul