Proč na to koukáte, když na to nadáváte, poplatky neplatíte? TV glosář Ely Novákové

Foto: Hans Štembera

Popisek: Budova České televize na Kavčích horách

Debaty kolem České televize a nápady, jak ji změnit, se nám táhnou víc než třiceti lety existence České republiky jako červená nit a patří k nejfrekventovanějším tématům hospodských debat. Ty se sice přesunuly na sociální sítě, ale jejich pošetilost se nezměnila.

Nejspíš to bude tím, že Česká televize je v mysli národa prostým pokračováním televize Československé, tedy státní, ideologicky řízené jedinou stranou jako vše v dobách před plyšákem. Řekněme si na tomto místě rovnou, že tomu tak není. To jen ty budovy na Kavčích horách jsou stále stejně opředené jakousi zvláštní magií a v jejich chodbách se pohybují pro zbytek národa poněkud záhadní televizní lidé. Podstata jejich práce se ovšem proměnila od základu. Ze zákona neslouží státu a vládě, ale veřejnosti.

Povinností televize je především objektivně informovat o dění doma i v zahraničí. Potíž s oním zákonem je bezpochyby v tom, že vznikl v roce 1992 a jako takový  vůbec nepočítal s tím, jak technický pokrok změní televizní svět. V době, kdy fungovaly všeho všudy dva televizní kanály a myšlenky na to, že by jich jednou mohly být stovky, nikoho z tvůrců zákona nenapadly ani ve snu, je pochopitelné, že preambulí se stala věta, že Česká televize je médiem veřejné služby, které má umožňovat všem občanům přístup k informacím, kultuře, vzdělání a zábavě.

Protože se na této větě nic nezměnilo, nemění se ani struktura vysílání a výroba pořadů. Ty jsou dnes rozprostřeny po šesti digitálních kanálech, z nichž existence některých vyvolává ony bouřlivé diskuze o tom, jak je Česká televize drahá. ČT Sport vysílá olympijské hry, mistrovství světa ve fotbalu a hokeji, zkrátka to nejdražší, co ze sportu vysílat lze. Hájí se tím, že právě tyto velké sportovní celosvětové události chce donést dle své povinnosti ke všem občanům. To, že občan lačnící po fotbalu či tenisu má možnost je sledovat na kanálech jiných, odmítá s tím, že tyto kanály jsou placené. A jsme u toho – jak je to s tím placením.

Není poplatek jako poplatek

Všichni víme, že aby k nám dnes digitální signál doputoval až domů, musíme si za něj zaplatit. Jestli platíte společnosti, která signál obstará pomocí modemu umístěného u vás doma, nebo máte vlastní satelit, vždycky za to zaplatíte. Čím víc kanálů chcete, tím víc platíte. Základní nabídka je ovšem dnes tak široká, že ji s největší pravděpodobností ani nevyužijete, spíš se dříve či později začnete zabývat tím, aby právě váš dodavatel signálu měl v nabídce to, co sledovat chcete, třeba ony sportovní přenosy.

Českou televizi budete kompletně dostávat od každého poskytovatele signálu, všichni totiž mají povinnost veřejnoprávní kanály občanům nabízet v rámci základního balíčku. Mnoho lidí ovšem odmítá přijmout fakt, že když už jednou platí, nechápou, proč by měli platit ještě poplatek České televizi. Inu prostě proto, že to není poplatek za signál, ale za to, že Česká televize existuje, produkuje pořady a vysílá je. Jinými slovy je to poplatek za provoz celé instituce.

Dlouhá debata, kterou se po sté a první nyní rozpoutala o tom, že televize by měla být financována ze státního rozpočtu, je stejně absurdní, jako pokus otočit tok řeky. Nejen proto, že by rozhodování o televizním vysílání mohlo být ovlivňováno politickou mocí (o tom by mohli aktuálně vyprávět Slováci), ale také proto, že by nám jistě onen poplatek byl implantován do daní, takže bychom ho zaplatili stejně.

Chlubení neznamená šetření

Pravdou zůstává, že rozpočet České televize není zrovna příkladem dobrého hospodáře a jeho průhlednost hraničí se šedým zákalem. Současný generální ředitel Jan Souček se na svém blogu na webu televize sice pyšní tím, jak úspěšný rok má jeho podnik za sebou, protože je nejsledovanější televizní skupinou v Česku a podílem na sledovanosti vede mezi evropskými veřejnoprávními televizemi, zároveň ovšem dodává, že ČT hospodaří sedmnáct let se stejným rozpočtem. To prý tedy znamená, že efektivita provozu a úsporná opatření jsou v pořádku.

Když si člověk představí, o kolik se za těch sedmnáct let zdražilo vše kolem nás, o kolik vzrostly mzdy, spíš bychom se měli ptát, jak je možné, že ten rozpočet pořád funguje. Kolik peněz mezitím vyletělo okny, než se začalo šetřit? Jenže to už nikdo nevrátí a nespočítá. Stejně jako nikdo nespočítá, jestli ono navýšení televizního poplatku nebude znamenat, že se ona okna opět neotevřou dokořán.

Vložil: Ela Nováková