„Není možné zlomit lidskou duši,” tvrdí Konstantin Lavroněnko, pro Čechy navždy Kajínek. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Hollywood Classic Entertainment

Popisek: Ruský herec Konstantin Lavroněnko v akčním thrilleru Petra Jákla a Marka Dobeše Kajínek

Když jsem začal psát film Kajínek, prostudoval jsem si jako vždy maximum materiálů. Mýma rukama s nezbytnou tužkou na podtrhávání a vloženou čistou A4, poskládanou do úzkého poznámkového pruhu, prošly posudky psychiatrů, soudní spisy a další spousty materiálů, které o Jiřím Kajínkovi nevypovídají vůbec nic. Přečetl jsem hodně jeho dopisů a začal jsem ho navštěvovat ve vězení, kde jsme s ním jeho případ konzultovali během mnohahodinových seancí.

Kdybych to měl shrnout, to nejzákladnější na něm je jeho nezlomnost. Síla jeho vnitřního nastavení, která mu umožňuje, aby i po deseti letech věznění vtipkoval a byl svůj, aby ho vězení nezlomilo a nezměnilo. Právě tohle člověk očekává, když sleduje film o nějakém vězni, čeká, že ho najde nezlomeného, vždy rozhodnutého utéct a bojovat za svoje očištění. V to člověk jako divák doufá, a Jiří Kajínek takový prostě je.

Jenže jedna věc je napsat scénář, aby fungoval a splňoval všechny požadavky na první žánrově přijatelný český thriller, druhá najít hereckého představitele. Zatímco část jedna jsem měl na starosti, druhou komplet obstaral režisér s koproducentem. Jejich rozhodnutí najít někoho ze zahraničí, aby divákům herec splynul s postavou a aby neměl neustále v paměti jeho předchozí role, se ukázalo být jako jediné správné. Našli ruského herce nezávislých filmů, který nejenže byl Jiřímu Kajínkovi vzdáleně podobný, ale ještě měl v sobě jeho osobitost.

Konstantin Lavroněnko, který si z prestižního festivalu v Cannes odnesl Zlatou palmu za film Izgnanije, se ukázal být tím pravým. Bylo mi to jasné, když jsem s ním trávil čas na place při vymýšlení, jak ho co nejlépe emocionálně propojit s hlavní hrdinkou filmu, kterou hrála Táňa Vilhelmová. Poctivě se totiž snažil najít klíč k emoci, zatímco si dokázal za všech okolností udržet vnitřní tajemství.

Tento rozhovor jsem s ním vedl v českobudějovické věznici, která léta sloužila filmařům jako autentické prostředí našeho vězeňství. Již nestojí, padla za oběť snaze developerů po maximalizaci vložené investice. O to silnější pocit sentimentu k dějinám české kinematografie, kam dnes již film Kajínek neoddiskutovatelně patří, při jeho přepisování cítím.

Na co myslíte při natáčení ohledně vaší postavy nejvíc?

Myslím si, že procítěnost a bolest, kterou on v sobě momentálně nosí, boří všechny zdi a překážky. Je to bolest člověka. Je neuvěřitelná. Tohle by měl pocítit každý člověk.

Jiřího Kajínka jsme spolu před natáčením navštívili. Jak se vy osobně stavíte k jeho vině nebo nevině?

Je tu spousta otázek, a právě tenhle film je musí zodpovědět. Není to však o tom, že na ně diváci dostanou odpovědi. Ne, takhle ne. Člověka to musí zasáhnout, takhle… (hraje ránu do hrudi). Diváka to musí chytnout za srdce tak, aby z kina odcházel mlčky.

Konstantin Lavroněnsko s autorem rozhovoru během natáčení filmu Kajínek; foto z archivu Marka Dobeše

Který natáčecí den se do vás zatím nejvíc zapsal?

Nejzajímavější natáčení pro mě bylo samozřejmě ve věznici, ze které Kajínek opravdu uprchl. Pro mne bylo naprosto nepochopitelné, že tohle dokázal. Pamatuji si, jak mi režisér vyprávěl, že když přijel na obhlídky, tak si vůbec neuměl představit, jak tohle zvládne natočit. Byl jsem velmi mile překvapen, jelikož jsem věděl, že je tenhle film režisérův debut. Hodně jsem o něm četl. A věděl jsem, že dosáhl velkých úspěchů ve sportu jako kaskadér atd. Nechci říct, že s obavami, ale jel jsem se s ním seznámit. Musím říct, že hned po našem prvním rozhovoru jsem věděl, že si budeme ve všem rozumět. Ať už půjde o roli, či něco jiného. Jenom takhle, bez ohledu na svůj minulý život a neuvěřitelně vysokou rychlost, jakou v sobě má, se dá pracovat.

Lze se vůbec plně vcítit do člověka, odsouzeného na doživotí?

Je to velmi těžké, tohle jsou věci, které si nikdo z nás neumí představit. My nemáme žádnou zkušenost. Nemůžeme se o ní v životě ani v minulosti opřít. Je to neuvěřitelné, proto se ho nesnažím soudit. Má pravdu, či ne. Je vinný, či ne. Tohle není věc umění. Tenhle film však může v lidech vyvolat něco, co je přinutí, v jejich bezproblémovém světě, přemýšlet trochu jinak.

Víte, člověk si zvyká na cokoliv, na všechny hrůzy, co se mezi lidmi odehrávají. Na všechny tragédie a katastrofy, při kterých umírají tisíce lidí. Zvykáme si na to, ale tady před vámi stojí jeden skutečný, živý člověk. Podával jsem si s ním ruku. Cítil jsem jeho dotyk a viděl jsem jeho oči. Tohle není možné zapomenout. Film samozřejmě zahrnuje i tohle všechno, ale já hraji, že není možné zlomit lidskou duši. Není to možné. Člověka můžete zabít, můžete ho nechat shnít ve vězení na samotce, do jeho jídla můžete v průběhu let plivat atd. Všechno je možné. Můžete ho morálně zničit. Ale duši zlomit nelze.

Po zhlédnutí filmu herec, který se snažil většinu nebezpečných scén absolvovat sám, bez kaskadéra, takže si při natáčení scény útěku z Mírova natáhl stehenní sval a roztrhl ruku o ostnatý drát, na tiskové konferenci prohlásil:

Je těžké říct, jak se mi film líbí, to je dotaz spíše pro diváky. Jako vždy vidím ve své roli drobné nedostatky, ale z filmu cítím hodně emocí. Pokud se člověk chce věnovat téhle profesi, musí být připraven cítit srdcem. Do téhle branže je lepší nejít, pokud v sobě nemáte nic víc než intelekt. Můžete být sebelepší a inteligentní člověk, ale pokud je vaše srdce hluché, tak to nemá cenu a nikoho to nebude zajímat. Osobně už dávno vím, že v každém člověku je všechno. Je v něm dobro a světlo, ale i zlo a smutek. Je v něm něco negativního, odporného, či naopak božského. Práce na tomto snímku bude mít dva konce. První, až se na dnešní premiéře film dostane k lidem, a druhý, až Jiřího Kajínka pustí z vězení.

Poděkování: Alexandra Badová (Střední škola mediální grafiky a tisku)

Příště: Antonín Kopřiva (Zámek Nekonečno, Až do konce)

Vložil: Marek Dobeš