Formy a přístupy se vaří v obrovském kotli možností, bez obsahu. Novoroční zamyšlení nejen nad stavem umění. Kulturní monitor Jana Paula
08.01.2025
Foto: Jan Paul (stejně jako snímek v článku)
Popisek: Ukázka nezvládnuté amatérské figurální kresby studenta AVU
Stop! Všeho je moc! Volá apelativní text na péefce Milana Knížáka, a já jen doplňuji staré známé tvrzení, že čeho je moc, toho je příliš. Současný člověk je uvězněn v nabídce všeho myslitelného. Konzum, informace, zábava a především možnosti, to jsou ideály dneška.
V chaosu nabídek se ale jaksi vytrácí důvod a smysl. Jestli se dnešní doba něčím vyznačuje, pak je to absence idejí, které poskytují člověku důvod pro něco žít. Ideje ovšem nemají, jak známo, nic společného s ideologiemi, kterým se v naší končině znovu začíná dařit. To, co nás přesahuje, co nás nutí přiznat, že nejsme pány světa, vytlačilo jáství. Jestli chceš, můžeš to mít! Tímto reklamním sloganem jsme kdysi opouštěli porevoluční havlovské ideály, abychom směřovali k lepším zítřkům, v nichž se staneme novými uvědomělými konzumenty. Jedním z projevu zmatku skoro ve všem, co se týká společnosti, člověka, i umění, je snaha odinstalovat to, co bylo nějak platné. Dnes není nic závazné, ani pohlaví. Se svým tělem si mohu dělat, co chci, je přece moje, moje, moje! A jednou se v prach obrátí, dodávám ironicky.
Neumím si představit lidskou budoucnost, řekl před časem Milan Knížák v rozhovoru pro Krajské listy. No, jaká asi může být v tom neustálém napadání a rozkladu všeho, o co se člověk dosud opíral? Jakou hodnotu má dnes rodina, přátelství, láska a umění? Člověk bez ideje nemá motivaci, která ho posouvá dál mimo svět spotřeby, informací a zábavy. A já dodávám: jaká vlastně může být budoucnost člověka bez Boha? Žádná, člověk prostě zmizí. Cokoliv lze dnes zpochybnit, i v umění. Říkají tomu reinterpretace, v níž je obhajoba ověřené hodnoty obvykle považována za nepružné setrvání na přežité tradici. Tato ideologie prostoupila vysoké umělecké školství a téměř zničila výtvarnou teorii a kritiku, neboť se blábolením stala nesrozumitelnou. Hledání podstatného není to, oč dnes jde.
Současné výtvarné umění má k dispozici obrovskou nabídku výtvarných prostředků v nepřeberném množství materiálové pestrosti, variant a kombinací, a přesto není schopno, až na výjimky, oslovit. V zápalu tvůrčí svobody je samozřejmě možné použít cokoliv, a já toto právo tvorbě a umělcům neubírám, problém je, že díla především mladých umělců jsou často jen pouhou exhibici formy, která je nepřehledná, zmatečná, a odkazuje pouze sama k sobě. Je bezobsažná a stává se novým akademismem. V současném výtvarném či tzv. vizuálním umění vznikají tuny naprosto nepotřebného a zbytečného odpadu, z něhož něco končí v depozitářích důvěřivých kupců a sběratelů, něco málo je uloženo v muzeích výtvarného umění, a zbytek bude čekat v depozitářích autorů na zapomnění.
Současné, tzv. nejaktuálnější umění zpovrchnělo, stalo se předmětem, komoditou, výrobkem, pouhou vizuální věcí. Všechny formy a přístupy se vaří v obrovském kotli možností, kombinací a nápadů, ale obsah, smysl a důvod se během kuchtění vypařil. Řekl někdo mladému adeptovi umění, že tvorba není jen možnost spojit vše dohromady, ale naopak třeba separovat jedno od druhého, podstatné od nepodstatného? Že možná teprve vylučováním možností lze dosáhnout nějakého tvořivého poznání, či v nejlepším případě dokonce umělecké pravdy? Hromada odpadků na hromadě smetí jsou stále jen odpadky a smetí. Můžeme si z nějakého důvodu nalhávat, že to je něco jiného, máme možnost lhát to jiným na osobní nebo institucionální úrovni, ale nikdo nemůže přimět druhého, aby tomu věřil.
Stalo se takovým klišé a otřepanou frází tvrdit, že současné umění jen reaguje na společnost a svět, ve kterém žijeme, a pokud je tento svět zaplaven násilím a všemožnými patologiemi, pak umění právě tento stav odráží a je jeho obrazem. To je ovšem velmi jednostranné účelové tvrzení obhajující obvykle jen profesní diletantismus a infantilitu, s jakou se mnozí tzv. umělci dívají na svět. Umění samozřejmě rezonuje s dobou, ale i v dobách temných vznikalo umění, které svojí nadčasovostí přečkalo staletí a oslovuje dodnes, jak o tom svědčí třeba barokní umění v době čarodějnických procesů, nebo malířství pozdního Říma v době, kdy říše Římská po Kristově narození již postupně směřovala ke svému rozpadu. Hledisko krásy jako estetické a duchovní ideje naopak vytvářelo kontrast mravnímu a společenskému úpadku.
Nepořádek je obrazem současného světa, myšlení lidí i jejich jednání. Nikdo nechce za nic nést odpovědnost, protože ta zavazuje. Umělec nechce nést odpovědnost za své dílo, protože mu nerozumí, politik nechce nést odpovědnost za své rozhodování, protože riskuje ztrátu moci. Společnost vytvořila pravidla, ale etické normy toho, co je možné a co už ne, naplňovány nejsou. Lidé jsou zaplaveni informacemi, jejichž užitná hodnota je ve své podstatě mizivá. Žijeme na vizuálním a informačním smetišti a v mnohosti nejrůznějších sdělení hledáme smysl, jehož se nelze dobrat. Věci a myšlenky už nepotřebují mít hodnotu, a život člověka přestává mít cenu, protože ztrácí smysl. Přitom potřeba řádu byla někde hned za potřebou tepla, bezpečí a jídla. Člověk je bez potřeby řádu na cestě k šílenství.
Pracovní stůl studenta AVU
Co říci závěrem?
První, co nemluvně potřebuje, je řád. Spánek, jídlo, zábava, v tu a tu dobu. Jazyk, kterým se učí mluvit, je jeden velký systém pořádku. Náš jazyk utrpěl v průběhu desítek let těžké rány. Mluvíme, a to, co sdělujeme, jsou stále jen více a více bezobsažná torza jakýchsi pocitů. Média, reklama, politika, umění, vše je propojeno v povrchním žurnalismu. Kultura a umění ale může vznikat teprve tehdy, když pojmenovává. Dítě žvatlá maminka, a myslí tím jednu jedinou konkrétní paní, nikoliv nějakou paní. Moje možná až přílišná skepse je jen opatrnost, nedůvěra k tomu, s čím se neztotožňuji. Zpochybňovat, naznačovat, nedopovídat a spojovat věci, myšlenky, činy, a formy, které spolu nesouvisí, to je pravidlo chaosu, rozložit vše, co bylo nějakou hodnotou. Tím vším je ale zřejmě nutné projít, abychom si znovu definovali hodnoty, takže nic ještě není ztraceno. Tak vše dobré v Novém roce! Aleluja.
Vložil: Jan Paul