O bohémství, korektnosti a Myslbekově krucifixu. Kulturní monitor Jana Paula

Foto: Jan Handrejch

Popisek: Plastika Krista na kříži od J. V. Myslbeka

Své dospívání jsem prožil v životopisech moderních malířů, v romantismu jejich pohnutých životních osudů, v nichž nebylo nic ani trochu korektního - a už vůbec ne v prostředí pivnic, nevěstinců a kaváren prosáknutých alkoholem a frivolní zábavou.

Umělecké prostředí před více než sto lety, které určilo zásadní směřování v mnoha oblastech kultury, korektní nebylo a ani být nemohlo. Cožpak se slušelo, aby tehdejší dámy kouřily, nosily kalhoty, a i v intimních věcech přestávaly být prudérní? 

No jo, je to bohém! 

Umělecké prostředí vždy provázela jistá míra svébytnosti, projevující se neformálními názory a vystupováním. Celé moderní umění, a nejen to, je vystavěno na bohémské mentalitě tvůrců, kteří žili nekonvenční život, a konvencím se zpěčovali. Samozřejmě že ne všichni umělci byli takoví, nicméně lze říci, že noblesu a vážnost 19. století vystřídala uvolněnost životního stylu. Umělec byl zkrátka vždy někdo jiný, a očekávat od něho názorovou uhlazenost, korektní vystupování či dokonce vstřícnou loajalitu, je pošetilost. Svobodomyslné umělecké prostředí bylo ještě donedávna bohémsky hubou nevymáchané a prostořeké bez vybraných slov, jednoduše řečeno nekorektní, tak trochu asociální, a to i v době před rokem 1989. Jistěže to neplatilo pro všechny, ale galantnost a vybrané způsoby byly mezi kumštýři spíše výjimkou. 

No jo, je to umělec! Říkávalo se. A byl tím vyjádřen fakt, že umělec je určitý specifický druh člověka, který se chová tak trochu jinak než ti ostatní. Ano, někdy poťouchle a hlavně nevypočitatelně. Umělec požíval jistý status nepsané společenské výjimky a totéž platilo o hercích a zpěvácích obecně. Samozřejmě že nevolám po nějakém oficiálním privilegiu pro umělce, to by bohém okamžitě odmítl, navíc to ani nejde v situaci, kdy umělcem může být každý, kdo se za umělce přihlásí. Chci jen připomenout, že umělec byl člověk, jemuž společenské normy a konvence byly vždy cizí, byl zkrátka vždycky svéráz, trochu podivín, maličko blázen, v tom dobrém smyslu slova, a jistá míra bohémství k uměleckému prostředí vždy patřila. Chtít po umělci, žijícím v dobrovolně zvolené existenční nejistotě, společenskou nezávadnost je absurdní. 

Právě nejistota živobytí vždy přirozeně provázela umělce, což je dáno povahou oboru, a svobodného způsobu života, respektive pro ty, kteří si tuto cestu zvolí. A nejen to, také někdejší intelektuál volnomyšlenkář, který se odmítal přizpůsobit režimu, byl v podstatě asociál, protože neparticipoval na ničem, co mu nabízelo tzv. lidově demokratické zřízení. Stačí připomenout některé nevybíravé projevy Magora a mnohých jiných, o nichž se rozhodně nedalo říci, že byli primitivové. Mohu zmínit třeba také bouřliváka Caravaggia, jednoho z největších malířů, který předznamenal barokní styl, atd. Nemám v úmyslu obhajovat asociální chování, ale umělec tak trochu vždycky asociál byl, už jenom tím, že pranic nedbal na to, co si myslí zbytek společnosti. Byl prostě sám sebou.   

Korektnost, nebo upřímnost? 

Když jsem se koncem sedmdesátých let minulého století vydával na uměleckou dráhu, zdaleka by mě nenapadlo, jak se během čtyřiceti let promění nejen umění, ale i postavení a role umělce ve společnosti. Už je zase pro některé mladé uvědomělé adepty umění trendy být společensky korektní, angažovaný a oceněný. Já, v duchu mizející tradice bohémství, už nejspíš zůstanu tím, kým jsem, a je mi úplně jedno, co si o tom myslí stále bdělí strážci korektnosti. Tatíčka stát jsem nikdy o nic nežádal a nikdy jsem od něho nedostal ani korunu stipendia či grantu, který by mě zavazoval k nějaké vděčnosti. Tzv. korektnost, podle výkladového slovníku společensky a kulturně nezávadné, bezvadné chování a věcná správnost, není v mnoha ohledech vůbec etická, protože může komplikovat svobodné vyjadřování a vést k přetvářce. 

Nevidím nic etického na tom, když se mnou soused mluví laskavě, ale smýšlí o mě jinak. Musíš říkat, co si myslíš, nabádala mě v dětství máma, protože je neslušné, když si to necháš pro sebe. Může být vůbec korektní člověk spokojený sám se sebou? Nemusím být psycholog, abych pochopil absurdní důsledky rigidního korektního jednání, ztráta charakteru a svébytnosti jedince je více než zřejmá. Dalším negativním rysem přehnaně korektního člověka hlídajícího sebemenší odchylku společenské normy je averze vůči odlišným názorům a přecitlivělost vůči projevům a věcem, které nekonvenují jeho představám. Produktem takové přecitlivělosti je netolerance, odvrácená tvář korektnosti. Takový člověk se neustále snaží kriticky sledovat život kolem sebe a zaujímá postoje, které dokonce odporují logice.    

Utrpení pohoršuje 

Názorným příkladem se stala nedávná kauza s plastikou ukřižovaného Krista od věhlasného sochaře J. V. Myslbeka, která je umístěna desítky let na chodbě Akademie výtvarných umění (AVU) v Praze a kterou Auguste Rodin označil za nejlepší sochu Ježíše na kříži. Někteří studenti a zaměstnanci školy tvrdili, že je socha děsí zobrazeným utrpením a dožadovali se odstranění vynikajícího sochařského díla. „Je to morbidní. Nevím, proč je to tam stále, chápu historického autora, ale ne proč je to stále nedotknutelný,“ napsala na sociální síti vedoucí digitální laboratoře, někdejší absolventka AVU, Jana Doležalová. Její postoj je absurdní, když si uvědomíme, že vystudovala na AVU dějiny umění. Je také paradoxem, že umělecké dílo se silným obsahem a sdělením některé lidi obtěžuje, zatímco povrchnost je přijatelná, protože si nenárokuje žádnou účast při vnímání díla. 

Netolerantnost mnohých, kteří si omylem říkají umělci, je zarážející. Co je v té plastice Krista od Myslbeka vlastně tak znepokojivého, že by měla být odstraněna? Je to, zdá se, jednoduché: Pravda zjevená v umění je vždycky tak trochu nastavené zrcadlo, a provokující otázky v pohledu do zrcadla nejsou příliš příjemné, pardon, korektní. Myslbekův krucifix zatím na svém místě zůstal, zatím, protože možná přijde doba nového obrazoborectví a kvalitu nahradí banalita a přízemnost, což se už více méně v našem slavném současném umění děje, a nejen v umění. Rektorka AVU Maria Topolčanská prý na základě této kauzy vyzvala ke všeobecné diskuzi, o čem se ale mělo diskutovat, to opravdu netuším, když celá věc je kulturně vzdělanému člověku jasná. Kulturně vzdělanému ano, ale přecitlivělému korektnímu ne, protože toho, jak se zdá, utrpení pohoršuje.   

Co říci závěrem? 

S mírnou nostalgií vzpomínám na bohémské roky prožité v přípravce a pak v atelieru Arnošta Paderlíka na pražské akademii v letech 1979 až 1985. Myslbekovu plastiku ukřižovaného Ježíše jsem tehdy vnímal s respektem nejen jako brilantní ukázku sochařského řemesla, ale připomínala nám i úctu k tradici a toleranci k umění, které bylo součástí naší kulturní identity.  Na AVU tehdy byla i eroticky vyzývavá bronzová plastika od Jana Štursy zpodobňující břišní tanečnici Sulamit Rahu. Jan Štursa byl oblíbeným žákem právě J. V. Myslbeka, v roce 1919 převzal jeho atelier a v roce 1922 se stal dokonce rektorem. Svoji životní pouť završil Štursa také na Akademii, když se kvůli bolestem z pokročilé syfilis ve svém ateliéru v roce 1925 těžce postřelil. Na dnešní společensky uvědomělé a inkluzivní AVU by se něco podobného stát jistě nemohlo. 

Vložil: Jan Paul