Zlatý plešoun poprvé mimo LA aneb Jak jsem si jel pro Oscara. Část 4. Filmová reflexe Viktora Horáka

Foto: Se svolením Viktor Horák (stejně jako snímky ve fotogalerii)

Popisek: Po letech získala česká kinematografie zas Oscara, byť „jen“ studentského. A Krajské listy.cz jsou nadšené a velmi blahopřejí svému kolegovi, spolurežisérovi krátkého filmu Krajan, Viktoru Horákovi.

FOTOGALERIE: Blížíme se do cílové rovinky. A jaká byla naše cesta do londýnského kina Odeon? Sluší se dodat, že ten Oscar není pouze má zásluha. Kromě mě jel do Londýna i spolurežisér a kameraman Pavel Sýkora, scenárista Petr Pelech, střihač Lukáš Skalník, produkční Kateřina Matoušová a hudební skladatel Jakub Zajíc. Náš zvukař Jurij Feninec bohužel nemohl do britské metropole vycestovat, ale jeho jméno se zde též sluší zmínit.

Samotný ceremoniál se poprvé za 50 let této ceny konal namísto Los Angeles v Londýně. Cestu do Británie jsme nejdříve oplakali, jelikož jsme se všichni těšili do hlavního města filmu v Kalifornii. Tak třeba příště.

Akce v kině Odeon to byla opravdu velkolepá. Kromě panelových diskuzí s akademiky a prohlídky ateliérů Pinewood Studios jsme si užili i neformální prohlídky města a posezení v anglických hospodách s našimi studentskými rivaly. Samotné vyhlášení cen bylo plné pozlátka, červených koberců, fotografů a novinářů ze světových agentur jako AP, AFP nebo Getty Images. Vše ve stínu onoho „zlatého plešouna“. Krajan se promítal v legendárním londýnském kině a afterparty probíhala v Národní londýnské galerii. Co víc dodat?

V Londýně jsem já s Pavlem jako vítězní režiséři strávili pět dní. Byly to výživné dny plné honosných a luxusních večeří s ostatními studenty i s akademiky.

Kromě panelových diskusí došlo i na prohlídky filmových ateliérů Pinewood Studios. Samotná prohlídka ale byla tak trochu turistická past, což nás dost zaskočilo. Průvodkyně se nás před vstupem do ateliéru zeptala: „Byli jste vůbec někdy ve filmovém studiu?” Říkal jsem si, co to je za otázku? Vždyť jsme vyhráli studentského Oscara, tak to je logické, že už jsme asi někdy v ateliérech byli. Na druhou stranu mezi námi byli i dokumentaristé a animátoři, kteří nejspíš v ateliérech nemuseli být. Zároveň jsem se pozastavil nad tím, že průvodkyně a správkyně ateliérů nevěděla o Barrandovských ateliérech v Praze. Vždyť to jsou jedny z nejstarších filmových studií v Evropě.

Podobně tomu bylo u amerických studentů. Všichni zůstávali na hotelu nebo chodili do nejbližší hospody, než aby poznávali krásy Londýna. Zatímco jsme chodili po památkách a muzeích, tak oni odpočívali na hotelu a na jejich obranu - dospávali jetleg.

Za zmínku také stojí večeře se zástupci americké Akademie filmového umění a věd. Předposlední večer se konala slavnostní večeře studentů s nově nastupujícími akademiky. Mezi hosty byla i prezidentka Akademie nebo ředitel londýnské kanceláře americké Akademie. Čtyři stoly v salónku luxusního hotelu The Dorchester byly trochu podivně rozřazené podle kategorií: první stůl pro organizátory a zástupce Akademie, druhý pro dokumentaristy, třetí pro animátory a čtvrtý pro hranou kategorii. Ale co experimentální filmaři? Ti byli rozsazení podle toho, kde bylo místo. Trochu zvláštní a skoro až urážející.

Na druhou stranu bylo všude vidět, že ta naše kategorie hraného film je jakýsi créme de la créme. I náš kolega z dokumentu pravil, že režiséři hrané kategorie jsou ti „opravdoví” filmaři. Večeře to byla velkolepá a plná kalamár, kaviáru a vytříbených pokrmů.

A teď k samotnému předávání cen. Bylo to napínavé a velmi dramatické. Kromě kamarádů, spolupracovníků ze štábu a rodinných příslušníků se do kina Odeon na Leicester Square sjeli i filmaři nejenom z Londýna. Do poslední chvíle jsme nevěděli, co dostaneme. Bude to bronz, stříbro, nebo zlato? Vždyť my jsme si tam jeli jenom pro Oscara. Na tu barvu už se nikdo neptá. Ještě před létem jsem ani netušil, že se dávají tři ceny za studentského Oscara. A nakonec to klaplo! Dostali jsme zlato!

Do poslední vteřiny jsme ale nic netušili. Když se zvedl náš kolega Robin Wang, tak jsme zatajili dech. A poté vyhlásili našeho německého kamaráda Jense Kevina Georga. Ten už nám ihned podal ruku. A pak nás. Režisér Kanclu nebo Krotitelů duchů: Odkaz Jason Reitman, který má sám otce z Československa, nám předal zlatou sošku s vyříznutým Oscarem. Obrovské překvapení! A ještě větší radost!

Dosud to mám trochu v mlze. Červený koberec, záblesky fotoaparátů a křik novinářů. Poté se zavřely dveře kinosálu a my vyrazili na afterparty do Národní galerie v Londýně. Co víc si přát než si dopřávat víno za vínem sotva pár metrů od maleb Augusta Renoira, Caravaggia nebo Leonarda da Vinciho? Ach, bylo to opravdu nezapomenutelné…

Vložil: Viktor Horák