Jana Krausová, prostě dáma: „Mám u filmu ráda, když se do něj vžiju.” Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Vždy elegantní dáma Jana Krausová, tentokrát v úspěšné komedii Strážmistr Topinka

Poprvé jsem se s herečkou a výtvarnicí Janou Krausovou setkal v bance. Tedy lépe řečeno v bankovní budově, kde se natáčely některé obrazy filmu Kajínek, jehož scénář jsem psal pět let a na jeho place pak strávil 99 procent času natáčením making of. Přestože s Janou Krausovou jsem měl z toho všeho kajínkovského času k dispozici stěží patnáct minut, zapůsobila na mne jako dokonalý výběr herečky pro roli, kterou měla v tomto snímku ztvárnit.

Mohu si toto tvrzení dovolit, protože jsem do filmu doporučil všehovšudy obsazení jediné role, Tatiany Vilhelmové. Jana Krausová hrála cosi jako její protipól, manželku Bogusława Lindy, polské herecké legendy, obsazené do zásadní figury právníka Doležala. Osobnost nemůžete před kamerou předstírat. Musíte se tak cítit. A toto hodlám, slavný čtenářský soude, z materiálů, které jsem vyselectoval odjinud i povídání s ní, osobně v následujícím rozhovoru dokázat.

Jaký máte pocit z vašeho hereckého protihráče, filmového manžela Bogusława Lindy?

Mně se zdá chytrý a pro mě zajímavý, že to je obsazený i zahraničními herci. Protože já teda mám u filmu ráda, když můžu jít s tím, když se do toho vžiju, když je to pro mě vlastně ta reálnost i v tom, že nehrajou, že tam nejsou ty samé tváře herců. Myslím herci, které znám, jo. Takže tady tím, že ten Kajínek je cizí herec, i teda ten Doležal, to je, myslím, zajímavé i pro tu autenticitu.

Jak na vás působí Táňa Vilhelmová v hlavní ženské roli?

Ona působí jemně, křehce, a přitom jako tak odvážně. Taky to má ve svém naturelu. Mně se zdá dobře obsazena, volba je výborná.

Co považujete za důležité u svých hereckých partnerů?

U herců mám ráda, když z nich cítím, že v sobě mají určitý ostych nebo plachost.

Jste spojována se seriálem Velké sedlo Jaroslava Dietla, který Česká televize často opakuje, jak to vnímáte?

Je pravda, že seriál vznikl za bolševika a dost se v něm pracovalo, ale byl hodně o přírodě a naštěstí se tam neřešila politika. Jenže od diváků, kteří mají sklon ztotožňovat si herce s jejich rolemi, jsem to pořádně schytala. Měli mi za zlé, že jsem hrázného Palyzu těsně před svatbou opustila.

K filmu jste se prý dostala, když vás režisér Jiří Hanibal vytáhl ze školní lavice, je to pravda?

To je pravda, bylo mi třináct a šlo o film Malé letní blues, kde měla hlavní roli Andrea Čunderlíková. O deset let později mě stejný režisér obsadil do filmu Podivný výlet. Těch docela velkých rolí pak následovalo víc. Třeba ve filmu Střepy pro Evu nebo Smrt mouchy. Ten režíroval Karel Kachyňa a hrála jsem tam s Mirkou Šafránkovou.

Jste též výtvarnice, co vás inspiruje k tvorbě?

Procházky v přírodě a také poslech hudby, mám ráda klasiku, rock i jazz. Jsou to nenadálé momenty, které ve mně zůstanou, a potřebuju je pak zrealizovat. Co mě dnes v umění děsí, je to, že umělá inteligence dokáže vytvořit obraz podle zadaného tématu a barevnosti. Mám ráda pomíjivé věci, které mají i své nedokonalosti. Hraní a výtvarno ale důsledně odděluji, nedokážu se učit text a zároveň malovat. Na svou volnou tvorbu musím mít klid.

Sledujete současnou českou výtvarnou scénu?

Ano, nemám ale ráda totální avantgardu. Všímám si, že se v posledních letech objevila plejáda skvělých, nepříliš známých mladých autorek. Jsou zajímavé i svým myšlením. Je to pro mě nečekané, dříve se dával prostor hlavně mužům. Zhlédnout všechny výstavy ale nestíhám.

Jak se udržujete v kondici?

Snažím se, abych byla zdravá, dbám hlavně na dostatek spánku, ten opravdu potřebuju.

Máte ještě ateliér?

Ateliér mám pořád. Snažím se dělat keramiku, protože mě to řemeslo vždycky bavilo a jeden čas také živilo. Účastním se i výstav, ale mám blíž k lidem, kteří malují z potřeby a pro radost. Jsem ráda, že můžu svou výtvarnou práci skloubit s divadlem. K několika představením jsem dělala scénu i kostýmy.

Vložil: Marek Dobeš