Dobré ráno, Brno aneb Jak jsem si jel pro Oscara. 3. část. Filmová reflexe Viktora Horáka

Foto: Viktor Horák (stejně jako ostatní snímky ve fotogalerii)

Popisek: Natáčení pořadu ČT Dobré ráno

Po delší odmlce vám redakce Krajských listů.cz přináší další reportáž ze série Jak jsem si jel pro Oscara. Naposledy jsme skončili pár dnů před odletem do Londýna. Zde bych chtěl i navázat, a to na sotva tři dny před odletem do Londýna, kde jsme si cenu měli převzít.

Psal se 8. říjen a společně s kolegou a spolurežisérem Pavlem Sýkorou jsme se večer vydali vlakem do Brna. Čekal nás totiž více než výživný rozhovor v televizním pořadu Dobré ráno. Jak už to tak bývá, tak jsme z nádraží zamířili do hotelu Continental, kde jsme si sotva odhodili věci a vyrazili do víru moravské metropole.

Pivní Brno 

V centru, které se už položilo do vánočního času svařáků a prvních světýlek, jsme se posilnili nějakým tím pivem. Poté jsme se potkali s naším dlouholetým kamarádem a střihačem, který navštěvuje zdejší televizní CME Content Academy, kterou založila a vede Kamila Zlatušková. Následně jsme se z hospody plzeňského typu přesunuli do baru v legendárním univerzitním kině Scala. Zde jsme se potkali s několika studenty z Masarykovy univerzity a následoval další pivní pochod skrze Brno. Najednou bylo kolem třetí ráno a my jsme se nacházeli v jednom ze studentských klubů v centru Brna. Vedly se rozhovory o Donaldu Trumpovi a válce v Izraeli. Pod náporem levicových a progresivistických keců jsme museli prchnout před brněnskými studenty, jelikož by to ani pro nás, ani pro ně nedopadlo dobře. Odebrali jsme se tedy na pokoj a dopřáli si několik málo hodin spánku.

Nebýt budíka mého kolegy, tak bych taxík od České televize nestihl. Těsně před pátou ranní jsme nasedli do taxi a odjeli na rozhovor. Je opravdu zajímavé, jak moc podobné je reálné natáčení pořadu jako v seriálu Dobré ráno, Brno! Brzy ráno, a ještě k tomu lehká kocovina. Ale byla tu určitě zajímavá zkušenost. Všichni, kdo se na pořadu podílejí, vstávají každý den kolem třetí hodiny ráno a kolem čtvrté už jsou ve studiu. A v devět už jdou domů. Přes den něco málo udělají a pak jdou spát. Zajímavý život.

S partou freestyle skokanů

Kromě nás tam byla ještě parta freestyle skokanů, odbornice na zdravou výživu a zakladatelé Nové spirály na holešovickém Výstavišti. „Snažíme se, aby ta témata byla vždy propojená,” řekla nám asistentka režie. Mě by ale opravdu docela zajímalo, co má společného vítěz studentského Oscara se skákáním po zdech? Následoval rozhovor v takovém stylu, že jsme mluvili pět minut a poté další půlhodinu čekali. Občas si šli sednout a povídat, pak zase čekat do zákulisí. Mezitím jsme dostali lehkou snídani a nějakou kávu, včetně zbytků od kuchaře Luigiho, který zrovna vařil z variace italských sýrů. Alespoň to nám pomohlo v našem soukromém boji s kocovinou. Poté jsme se rozjeli zpět do Prahy a druhý den vstříc britskému hlavnímu městu. 

Balení a zařizování posledních věcí dlouho do noci, krátký spánek a ráno už autobusem směr Letiště Václava Havla. Českou klasikou je dát si poslední čepované plzeňské s výhledem na ranvej a hurá do letadla. Na palubě British Airways jsme se občerstvili minerálkou a praženou kukuřicí a let jsem si zpříjemnil britskou klasikou Jamesem Bondem.

V Londýně 

Z letiště Heathrow to je na Piccadilly Circus dobrou hodinku metrem, možná trochu déle. Obtěžkáni kufry jsme se vydali do útrob londýnského podzemí a vystoupali v centru města. Hotel Z, kde jsme byli ubytováni, se nachází mezi Piccadilly Circus a Trafalgar Square. Sotva pár metrů od Národní galerie a ulice, kde se hrají ty nejlepší londýnské muzikály. Odložili jsme si kufry na pokojích, dali šálek britského čaje a vzápětí vyrazili na večeři do luxusního pětihvězdičkového hotelu Dorchester. Pozlátko plné červených koberců mohlo začít. O samotném programu v Londýně zase příště…

Vložil: Viktor Horák