„Pravda je lidský pokus o verbalizaci skutečnosti,” říká muž s tváří právníka Jaro Mendel. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Se svolením Jaroslava Mendela

Popisek: Herec a moderátor Jaroslav „Jaro“ Mendel

Jaroslav Mendel je ročník 1970, jsme tedy skoro stejně staří a nelišíme se příliš ani v základních názorech na život, svět a tak vůbec. Hráli jsme v seriálu Soudkyně Barbara oba právníky a bavilo nás přít se i nad rámec scénáře v hraném, mnohdy silně improvizovaném souboji o pravdu pro našeho klienta.

Jeho sytý baryton a školený pevný tón hlasu je pak vítaným protipólem většiny realisticky, až místy lehce nesrozumitelných vokálních projevů ostatních postav ve filmu Ďáblova sbírka. A přijde mi, že je takový i v reálném životě. Jaro Mendel, pozitivní, klidná síla, ideální právní zástupce pro problematické momenty. Speciální nafukovací, jakoby lodní lehátko, na kterém se uprostřed barrandovského trávníku učil texty, mi bude vždy evokovat dva roky společné spolupráce na seriálu Soudkyně Barbara. Rozhovor za MD asistence vedla v rámci stáže studentka Vysoké školy kreativní komunikace Jana Jaklová.

S Markem Dobešem jste se seznámil při natáčení pořadu Soudkyně Barbara, kde jste si oba vyzkoušeli roli právníků. Stejnou roli, JUDr. Pavla Trébla, jste dostal i v jeho Ďáblově sbírce. Jakým způsobem jste se na roli právníka připravoval?

Nastudoval jsem si text a roli (smích). Jinak mám díky porozvodovým vztahům praktické zkušenosti se soudy, takže jsem si toho hodně nacítil a načetl z reálného právního prostředí a asi dostatečně, protože mi někteří lidé po premiéře dávali najevo, že mě za právníka považují. Nakonec, jednou se mi to stalo i během příchodu do budovy soudu na jednání, jehož jsem byl účastníkem, kdy se justiční stráž ujišťovala ve své premise otázkou: „Vy jste advokát?“

Pocházíte ze Slovenska, jak dlouho se pohybujete v české kinematografii?

Zhruba od roku 2015 se pohybuji v české audiovizuální tvorbě víc, než kdy předtím, to jsme začali točit právě Soudkyni Barbaru. Řekl bych, že teprve s přibývajícími léty herectví začínám skutečně přicházet na chuť. Ano, hraju i ve slovenských projektech, které jsou prozatím z oblasti televizních seriálů - Súdna Sieň, Oteckovia, Mama na prenájom, Kriminálka Jastrab anebo Sľub.

Film Ďáblova sbírka se zabývá vlastenectvím. Co znamená vlast pro vás?

Za vlast považuji to, co je nám vlastní, tedy opak cizího, a to, co je s tím spojeno - vlastní krev. Ne nadarmo se říká, že Krev není voda. Vlastní rodinu, vlastní jazyk, vlastní společnou historii a vlastní zemi. Ty první dvě věci pro mě tvoří rod a ty další tři jeho vyšší řád, tedy národ, nad-rod. S tím se mi spojuje ještě vlastní měna. Jedna z definic říká, že peníze jsou „myšlenka, podpořená důvěrou“. Také vlastní ekonomika a vlastní soběstačnost.

Obával jste se negativní reakce po účinkování ve filmu o vlastenectví?

Ne. Já jednou slyšel takovou větu: „Ten, kdo si není vědomý svých kořenů, je jako suchá větev na umírajícím stromě.“ Až by to bylo hodně zlé, s kým bych mohl teoreticky počítat? Jak se říká, nejlepší pomocník člověka se nachází na konci jeho vlastní ruky, čili opět jsme u pravého opaku toho, co je cizí.

Jak se liší Váš vztah ke Slovensku a Česku?

Já jsem se narodil v Československu a Praha byla mým hlavním městem dvaadvacet let. V Čechách jsem byl i na vojně. Mám tady přátele, rodinu a cítím se tady doma stejně jako na Slovensku, kde „mám svůj kořen“, kde jsem se poprvé nadechl. Tady v Čechách se narodila moje maminka. Měl jsem to štěstí, že jsem v minulosti účinkoval v projektech, které mi umožnily procestovat nejdřív Slovensko, a později i Čechy, takže jsem mohl vnímat, jaké to je v nejrůznějších místech obou zemí. „A všude se mi něco líbilo,“ jak říká Robert Redford v úvodu filmu Havana. To nejpodstatnější pro mě je však to, že všude jsem to vnímal jako něco, co je mi „vlastní“, tedy mé existenci nejbližší. Je to něco, jako když Slovensko je maminka a Čechy jsou tatínek.

S Jessicou Bechyňovou v mysteriózní komedii Marka Dobeše Ďáblova sbírka; foto Alfedus

Hrál jste ve filmu Muž, který stál v cestě a také daboval část dokumentu o vývoji Prvního máje. Sám jste vyrůstal v době normalizace. Jaký je pocit podílet se na projektech, které pojednávají o té problematické době, kterou jste sám zažil?

Rok 1968 jsem nezažil, narodil jsem se až v roce 1970, takže patřím do generace „Husákovy mládeže“ a invazi znám jen z vyprávění. Vyrůstal jsem za normalizace a věci pro mě byly stejně jako pro všechny kolem mě normální, tedy únosné. Všichni jsme nadávali na spoustu věcí a časem jsem vypozoroval, že nadávání na cokoliv je častým projevem člověka, který buď nemůže, anebo nechce přijmout odpovědnost za to, s čím je nespokojený. Jako malá země jsme pod vlivem velmocí už dlouhý čas a to se promítá i do atmosféry našich společenských nálad.

Díky současnosti jsem si uvědomil, že téměř všechny osobní negativní zkušenosti, které mám z dob minulého režimu, se mi paradoxně nevážou na tehdejší velmoc, která si na nás uplatňovala nárok z titulu své dohody s jinou velmocí, ale na naše lidi. Na spoluobčany, kteří často z pozice síly, pocitu záštity přítomností velkého bratra, dávali najevo svůj arogantní a povýšený postoj vůči těm, kteří byli z jejich pohledu v podřadném postavení vůči nim. Někteří dávali otevřeně najevo, že musíme všichni deklarovat ten jediný „správný názor“, nebo „chápat třídní hrozbu“ a „nepodkopávat lidově demokratické zřízení“. Dnes se setkávám s podobným přístupem u některých spoluobčanů opět.

Zatím věřím, že existence samotné demokracie jako systému u nás není ohrožena. Ti, kteří vládnou lidem, vždy pracují s podvědomím těch, kterým vládnou, platilo to tehdy a platí to i dnes. Míra čestnosti vládců se podle mě pozná podle toho, jaké používá prostředky, kolik regulací, kolik autocenzury je schopna v lidech vyvolat – jak se mluví doma, jak na ulici a tak podobně. Soudruzi byli také „demokraticky“ zvoleni čili, nejde o způsob volby, ale o to, jak ti, co vládnou, pojem demokracie naplňují svými činy.

Díky té předlistopadové zkušenosti jsem velmi citlivý na jakékoliv nepravdy, ať už přicházejí v kterékoliv době a z kterékoliv strany. U toho mě napadá moje definice slova pravda: „Pravda je lidský pokus o verbalizaci skutečnosti.“ (smích) Ale abych odpověděl na vaši otázku. Díky účinkování v projektech, pojednávajících o předlistopadové době, a připomínáním si jejich charakteristických mechanismů mám pocit, že lépe chápu současnost.

Zahrál jste si i ve francouzské komedii Návštěvníci 3: Revoluce, hlavní role zde ztvárnili Jean Reno a Christian Clavier, setkal jste se s nimi?

Ano, zahrál jsem si v úvodní scéně, kde jsme s Lukášem Bechem, hercem ze seriálu Létající Čestmír, hráli stráž u dveří, se kterou se hlavní představitelé Jean Reno a Christian Clavier dostanou do konfliktu. Ale, znáte to, točíte to půl dne, ze všech možných pohledů, a nakonec je z toho ve filmu párvteřinová sekvence. (smích) Každopádně byl to zážitek.

Když jsem ale u těch zahraničních produkcí, mnohem intenzivnější vzpomínky mám na film Peacemaker, který se natáčel v roce 1996 i v Bratislavě. Tehdy jsme tam dělali takové pozadí Nicole Kidman a Georgi Clooneymu spolu s americkými herci v scéně, která následuje krátce po nukleární explozi. Jednak bylo hodně zajímavé „vidět přímo do kuchyně“ hollywoodské továrny na sny a kromě toho ještě strávit tři dny v bezprostřední blízkosti jejich hvězd.

Tehdy jsem o Georgi Clooneym slyšel poprvé v životě a udělal na mě dojem velmi příjemného chlápka, se kterým byla sranda. Jeden večer se tam za svojí tehdejší ženou Nicole Kidman zastavil i Tom Cruise, který v přítomných ženách vyvolal pozdvižené obočí svým nižším vzrůstem. Nejpříjemnější zážitek z toho natáčení mám však z americké herečky Tamary Tunie. Hrála tam stejnou věc, jako my ostatní, tedy pobíhala z místa na místo, možná, že tam měla i nějakou větu, ale v zásadě spoluvytvářela s námi takovou tu pracovní entropii v druhém plánu za hlavními protagonisty. Dřív, než jsme první den začali, přišla za každým z nás, podala nám ruku a každému se představila. Za to si jí moc vážím. Později jsem ji viděl ve filmech jako Ďáblův advokát s Keanu Reevesem a Charlize Theron nebo Let s Denzelem Washingtonem a vždycky mi připomene ten příjemný dojem, který ve mně zanechala.

Já jsem měl prozatím největší příležitost zahrát si ve filmu Muž, který stál v cestě, kde na mě „padla“ role Vasila Biľaka, pak ve filmu Lesní vrah, kde jsem si zahrál moderátora televizní soutěže, a letos ve filmu Derby, kde jsem dostal roli šéfa sportu Roberta. Premiéra bude snad už příští rok.

Poděkování: Jana Jaklová (Vysoká škola kreativní komunikace)

Vložil: Marek Dobeš