Otevřená kultura, co to je? O demonstracích na obranu slovenské kultury. Kulturní monitor Jana Paula
04.10.2024
Foto: Fotomontáž Jan Paul
Popisek: Ilustrační snímek
Slovenští umělci a veřejnost nedávno vyšli do ulic na obranu kultury, protože prý dochází k její demontáži. To jsou věci, já jsem si doteď myslel, že demontovat lze jen to, co jde smontovat. Lze vůbec demonstrovat za něco, co bylo, je a bude přirozenou součástí lidské civilizace?
Ministryně kultury Slovenské republiky Martina Šimkovičová prý dokonce dělá v kultuře čistky, a to zní opravdu výhružně. Je už ale v médiích takovou zvyklostí oprašovat normalizační slovník a přehánět. Z celé té anabáze Šimkovičová versus lid má člověk pocit, že kultura je nějaká posvátná kráva, které se nelze dotknout a je třeba ji nechat být. Možná že je kultura dokonce i dojná kráva, pod jejímiž vemínky se tísní kultury lačné zástupy těch, kdo se o ni tak usilovně starají. No, nechám ironie a přejdu k věci.
Představa o kultuře montované – rozuměj vytvářené - podle nějakého předem definovaného plánu, je absurdní. To už tady bylo před rokem 1989. Kultura v celé své šíři mnoha oborů lidské činnosti vždy vznikala svobodně z nějaké přirozené naléhavosti a potřeby, v touze lidí cosi podstatného vytvořit a zanechat stopu dalším generacím. Jsme dědici předešlého kulturního vývoje a kultura není něco, co vzniklo právě teď a tady. V tomto smyslu každá národní kultura vychází vždy z nějaké své tradice a kulturně-historických zkušeností, což je fakt, se kterým nelze nic dělat, pakliže má mít národ svoji kulturu, kterou obohacuje kulturu lidstva. Tradice se nikdy neničí, na nich se staví a vytvářejí jen nové ideje, pokud jsou ovšem nějaké k dispozici. Moderní výtvarné umění kupříkladu vzešlo mimo jiné z romantismu a neoklasicismu, jak je patrno například u Picassa v před-kubistickém období. Romantický malíř William Turner zase předznamenal impresionismus atd. Tradice je součástí identity národa a snaha uchovat ji by měla být samozřejmostí.
Každé historické období našich dějin, jak známo, mělo svá kulturní specifika a národní odlišnosti. Kultura je produkt a fenomén lidské aktivity, kterou lze zastavit jen zničením lidského společenství. Za vším tím kulturním úsilím v naší historii byla snaha oslovit člověka, ale nikoliv agitací či propagací nějaké ideologie, jak tomu bylo například u nacistického umění nebo u tzv. socialistického realismu. Ideologie do umění nepatří, žádná, ani náboženská, ani environmentální nebo genderová, protože každá ideologie omezuje svobodu umělce, svobodu umění a kultury vůbec. Při poslechu hudby je podstatná kvalita, schopnost oslovit, nikoliv sexuální orientace autora. Mnozí z těch, co volají po svobodné a otevřené kultuře ji chtějí naopak paradoxně zneužít ve prospěch individuálních cílů. Kultura má, jak známo, mnoho podob, od těch výsostně nejvyšších až po ty nejnižší, obvykle trendové, nic nového nepřinášející a úmorně opakující to, co už bylo v umění vysloveno.
V duchu nové ideologie progresivismu, a netvařme se, že nic takového neexistuje, jde dnes v umění bohužel spíš o aktivismus než o snahu přinášet do společnosti nějaké duchovní hodnoty. Řečeno s nadsázkou: kultura už není věcí nezávislých tvořivých jednotlivců či skupin, ale chopili se jí novodobí kulturtrégři a kulturní pracovníci z neziskovek, aby až na výjimky produkovali akce, které oslovují jen specifický okruh lidí. Témata genderu, inkluze, feminismu, LGBT agendy apod. jsou v popředí zájmu některých kulturních organizací odkázaných na státní podporu, které se pohodlně živí dotacemi. Je to takový kulturní socialismus s novou tváří. V Bratislavě se demonstrovalo pod hesly: kulturu nedáme! Proti čemu a proti komu se má nyní slovenská kultura bránit? Bere jí snad někdo možnost, aby vznikala a byla kvalitní? Ta socialistická se kdysi bránila proti vlivu kultury západní, protože ta je přece individualistická, buržoazní, dekadentní a neslučující se s pokrokovými myšlenkami proletářského internacionalismu.
Už jsem fráze o škodlivosti individualismu a kapitalismu zaznamenal i v našem tzv. kulturním provozu, naposledy při udílení Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 2024. Také internacionalismus je stále oživovaný především z české strany vůči Slovensku. Naše stále bdělá kulturní fronta přispěchala slovenské kultuře ihned na pomoc, když vyjádřila podporu nedávným demonstracím za tzv. obranu kultury. Není nám jedno, co se děje se slovenskou kulturou! píší například na Artalku, v časopisu o současném vizuálním umění s českou i slovenskou redakcí, a pozadu nezůstala kromě jiných dalších ani právě vzniklá Kreativní a kulturní federace, nový subjekt prosazující status umělce. „Představenstvo Kulturní a kreativní federace České republiky vyjadřuje hluboké znepokojení nad děním na Slovensku a adresuje otevřený dopis Robertu Ficovi a Petru Pellegrinimu,“ píší mimo jiné na svém webu. Co s tím dopisem asi Fico udělal?
Představitelé slovenské kultury a veřejnosti vyšli do ulic za obranu kultury, aby demonstrovali proti ministryni Martině Šimkovičové a žádali její odstoupení. Tak takhle to je, Šimkovičová je nepřítel slovenské kultury, to ona ji „demontuje“. A jak to dokázala? Odvolala ředitele Slovenského národního divadla Mateje Drličku, ředitelku Slovenské národní galerie Alexandru Kusou, a nyní i ředitele národního muzea Branislava Panise. Šimkovičová je evidentně při chuti, a to se přece v demokracii nedělá, aby ministr odvolal lidi z institucí patřících pod jeho ministerstvo. Nikomu neberu právo demonstrovat, jen se mi zdá, že v tomhle případě mají hlasy volající po odstoupení Šimkovičové hlubší motivaci. Ministryně kultury SR se totiž netají tím, že pro ni má přednost tradiční kultura před tématy LGBT aj. Ve slovenské kultuře je prý třeba se soustředit na slovenské prvky v duchu posilování kulturních tradic a dědictví slovenského národa, míní Šimkovičová. A to si už dovolila moc.
Progresivisté totiž neradi slyší řeči o tom, že je potřeba slovenskou kulturu očistit od cizích vlivů, nebo dokonce že kultura slovenského lidu má být slovenská a žádná jiná. Je vždycky nešťastné, když člověk vloží do dobře míněného postoje hloupost a znehodnotí to, co říká. Byl například Paul Gauguin francouzský, když díky pobytu na Tahiti prozářil barvami své obrazy? Byl. Bez inspirace exotickými kraji by francouzské moderní umění nebylo tím, čím je. Ano, užíval si tam s místními děvčaty, však mu to ještě osvícení dekolonizátoři jistě spočítají. Na prohlášení Šimkovičové reagovala demonstrací občanská iniciativa Otevřená kultura pod sloganem „Kultura má být otevřená a žádná jiná", což je úplně stejný blábol jako tvrzení, že kultura má být slovenská. Neobratným vyjadřováním si Šimkovičová proti sobě poštvala mnoho odpůrců, jejichž hesla o otevřené kultuře mohou vzbuzovat stejné obavy. Pod takovým nic neříkajícím abstraktním pojmem lze totiž skrýt v podstatě cokoliv, a skutečně i to, co jde proti duchu tradice slovenské kultury.
Pořád se zdůrazňuje inkluze a korektnost, porozumění a tolerance, mluví se o respektu k odlišnosti, o pochopení nejrůznějších odchylek od normativních zvyklostí, ale jenom tehdy, když se to někomu zrovna hodí. Prý je velmi důležité, že se svět dívá na Slovensko…, tak my už jsme svět? Nikde jsem v okolních státech nezaznamenal podporu slovenským demonstracím na obranu kultury, jenom u nás. To naše maloměšťácké četnictví a soudcovství je už trapné, co vlastně vědí čeští podporovatelé demonstrací na Slovensku o slovenské kulturní realitě? Je to jejich cesta, slovenská. Chápu, že v řadě oblastí je nutné určité věci v rámci EU sjednotit, ale kultury jsou specifické každému národu a nelze je zglajchšaltovat. Je mi odporná ta neustálá snaha vnucovat jinému, co by měl dělat a jaký by měl být. Budu se s tebou bavit, ale až přijmeš mé podmínky…, kde to jsme? Tohle nemůže nikdo akceptovat. Dnes se kdekdo zaštiťuje etikou a není schopen projevit základní lidský etický postoj: snahu porozumět druhé straně.
Kulturní a umělecká scéna na Slovensku vyhlásila stávkovou pohotovost, která, pokud prý vláda a ministryně kultury nesplní požadavky stávkujících, přejde ve skutečnou kulturní stávku. Bezva, divadla nebudou hrát, zpěváci zpívat a umělci tvořit? Už si to nacvičili za covidu. Protestující požadují splnit tři body: 1) Zabezpečení odborného a kompetentního řízení resortu kultury a zastavení účelových a destruktivních změn v tomto resortu. 2) Zastavení ideologicky motivované cenzury s ekonomickými dopady v důsledku Zákona o audiovizuální tvorbě, Zákona o Fondu na podporu umění, Zákona o muzeích a galeriích a Zákona o STVR. 3) Okamžitou finanční stabilizaci sektoru s důrazem na zlepšení finančního ohodnocení pracujících a jejich sociálního zabezpečení, a to napříč institucemi i jednotlivci, ať už mají status zaměstnanců či jde o osoby samostatně výdělečně činné.
Když jsem se podíval, o jaké změny se v novelizacích zmíněných zákonů jedná, a co na nich vadí protestujícím, tak se mi jejich hesla o svobodné kultuře naplňují konkrétním obsahem: Už totiž nebudou moci sami rozhodovat o tom, co se má a nemá podporovat a kdo o tom bude rozhodovat. Například o poskytnutí peněz na podporu audiovizuální kultury nebude v novém Zákoně o AVF rozhodovat pouze ředitel Audiovizuálního fondu, ale rada, a stejně tak tomu bude třeba u Zákona na podporu umění. Stát chce mít jednoduše peníze, které jdou do kultury z kapes daňových poplatníků, pod kontrolou. Je to logické, anebo ne? Vliv státu na tom, co se bude z peněz občanů podporovat, je stejně oprávněný, jako snaha lidí živících se kulturou prosazovat své představy o tom, jak by měla kultura fungovat, co by se v ní mělo podporovat a co by za to měli dostat. Jak se říká, o prachy jde až na prvním místě, a kultura si přece až na výjimky sama na sebe nevydělá.
Je zřejmé, že slovenské ministerstvo kultury svůj vliv na to, jak bude vynakládat finanční prostředky, posílilo, a chápu, že lidem v kultuře se to nelíbí. Snaha schovávat své představy o financování a rozhodování za líbivá hesla o svobodné kultuře a nezávislosti kulturních pracovníků je ale příliš průhledná. Například veřejnoprávní média nejsou média lidí, kteří v nich působí. Bienále v Benátkách neprezentuje jen konkrétního vystavujícího umělce, ale na této mezinárodní přehlídce umění se reprezentuje stát, například Česko-Slovenský pavilon. To, co tam je nyní vystaveno, ale zvládne žák střední výtvarné školy naprosto hravě. Pokud chce být tzv. kulturní a kreativní průmysl a sektor skutečně nezávislý a svobodný, tak musí žádat o podporu jinde, třeba u soukromých donátorů, firem apod., nebo si na sebe vydělat, stále věřím, že už nežijeme v socialismu, kde všechno patří všem.
Závěrem
Chápu, že jsou oblasti a obory kultury, které se bez pomoci státu neobejdou nikdy, například státní galerie vytvářející sbírkové fondy a uchovávající kulturní umělecké dědictví, nebo muzea či některé typy nakladatelství stejně jako státní hudební domy, některá divadla apod. Kupříkladu právě u státních galerií je podstatné, jací lidé v nich rozhodují o tom, co galerie nakoupí a pořídí do svých sbírek a jakým způsobem své sbírky prezentují. Zde by neměly mít vliv žádné ideologie, pakliže mají být sbírky a výstavy alespoň trochu objektivní v prezentaci uměleckých hodnot. To ale mohou zaručit jen lidé v oboru skutečně fundovaní jak zkušeností, tak i vědomostmi, ne rychlokvašení kurátoři snažící se uplatnit své nebo cizí preference. Potíž je, že kvalitní lidé z těchto institucí mizí, nebo je jejich vliv umenšován, to už je ale jiné téma. Já osobně bych nechal pod vlivem ministerstva kultury pouze jmenované příklady, vše ostatní v kultuře ať se financuje samo, třeba budou konečně svobodní.
Vložil: Jan Paul