S režisérem Morgensternem do tajů vzniku filmu, u kterého postávala i vláda Petra Fialy

Z dílny filmového režiséra Olivera Maliny Morgensterna právě vychází nový celovečerní film s názvem „Poselství lásky a učení Vicence Lesného a Otokara Březiny“. První promítání dokumentu proběhne 6. září 2024 v 18 hodin v Jaroměřicích nad Rokytnou – v sále Hotelu Opera, tedy na Vysočině, odkud oba protagonisté filmu pocházejí.

Velká premiérová událost v Praze se uskuteční v pátek 13. září v Betlémské besedě na Starém Městě, kde v 19 hodin bude mít koncert Nikol Fischerová (Metanoia), projekce nového filmu začne od 20:00. Další promítání spolu s koncertem proběhne večer 11. října 2024 ve Velkém (Löwitově) mlýně v Praze 8 a následně se film objeví prostřednictvím distribuce především v artových kinech.

O novém díle jsme si povídali s režisérem Malinou právě ve chvíli, když bylo osazeno závěrečnými titulky...

Jak vznikl nápad, natočit film o těchto protagonistech?

Někdy se sám divím, jak ta témata ke mně přicházejí, nevím, jestli je to nějaká vyšší moc, ale na náhody nevěřím... Po covidu v létě 2022 jsem promítal svůj poslední film o našem odboji, a to přímo o operaci Anthropoid s názvem „Příběhy vlastenců“. Projekce proběhla jako už po několikáté na Vysočině, a to přímo v Jaroměřicích nad Rokytnou v restauraci Opera. S Vysočinou to má co do činění, neb z nedaleké vesnice Ohrazenice pocházely sestry Kovárníkovy, které byly zapojeny do odboje a jmenované operace. Nebudu popisovat celý jejich příběh, od toho jsou právě dokumenty, které natáčím. Jenom dodám, že za svou neuvěřitelnou statečnost po úspěšném atentátu na Heydricha, je to stálo život v koncentračním táboře Mauthausen - podobně jako dalších 294 vlastenců. Po projekci proběhla debata s diváky. Mám v tomto malebném městečku početné publikum a jsem za to vděčný.

A ta Vysočina je vám nějak souzena, tuším...

Ano. Přestože jsem se při debatě už dušoval, že už jde o moje poslední zpracované válečné téma. Neb jsem předtím natočil další tři díly s tím, že už jsem všechna témata na Vysočině vyčerpal! No, sotva jsem to vyřknul a jen jsem vyšel ven a sedl si na terasu a zapálil svůj oblíbený doutník, byli u mého stolu přátelé, se kterými se znám léta. Surrealistická malířka a spisovatelka Gabriela Kopcová, jejíž maminka byla poslední žijící partyzánkou na Vysočině, a překladatel, publicista a bývalý SŠ a VŠ pedagog - doktor Karel Vala.

Co vám přátelé pověděli?

Film chválili. Co si budeme povídat, to má každý tvůrce rád, když je jeho práce doceněna. Ale stejně jsem měl tušení, že mají něco za lubem. Následně vytáhli z tašky napsaný námět, s tím, jestli bych (ne)chtěl natočit film o místním indologovi Vincenci Lesném.

O Otokaru Březinovi (1868 1929) se učí na školách a taky je po něm pojmenovaná základní škola v Počátkách, v Jaroměřicích nad Rokytnou, Jihlavě a ještě gymnázium v Telči… Ale profesor Vincenc Lesný (1882 1953), absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, orientalista, člen Československé akademie věd, je méně známou postavou, viďte?

V akademických kruzích je jeho jméno známé a ctěné. V běžné populaci nikoliv, ovšem to platí s výjimkou lidí, kteří žijí kolem jeho rodné obce Komárovice či na Vysočině. Což jsem zjistil až posléze, takže jsem na ně koukal v létě jako zjara. Ve filmu se právě dozvíte, že profesor Lesný zemřel v padesátých letech a myslím, ke vší úctě k jeho významu, že o jeho osobě nebudou mít mnozí diváci ani potuchy. Ale moje tvůrčí profese je o objevování a vím, že když na něčem pracuji, tak se dozvím spoustu nových a zajímavých informací, včetně neznámých jmen, které pak mohu objevovat pro druhé a těm místním pomáhat v uchování odkazu předků pro další generace.

A jak se to stalo, že přes počáteční zamítnutí jste film nakonec natočil?

Nejprve jsem zdvořile jejich nabídku a přání odmítl s tím, že jsem unavený z posledního filmu. Měl jsem už tou dobou v rukávu jinou látku pro mého milovaného a slovutného básníka Jaroslava Seiferta, což bylo mé zbožné přání. Jenomže vyšší moc upřednostnila Lesného s Březinou, zřejmě to tam nahoře řadí podle abecedy, nebo co. Oba se potutelně usmívali a námět šikovně nechali na stole. Rychle se jali odejít s tím, že se uvidíme někdy jindy, prý teď pospíchají…

Námět jsem pak strčil do kožené brašny a odebral se na kutě k mé další kamarádce Heleně Friedecké, oni mají v Jaroměřicích přestavěný lihovar na ubytovnu, kde vždy rád nocuji a povídám si s ní i jejím manželem Luďkem o životě. Na nějakého Lesného jsem úplně zapomněl, ale doma na Žižkově jsem něco hledal a sáhl do mé brašny. To jsem neměl dělat, našel jsem samozřejmě námět a začal číst… A se čtením se začaly rojit další souvislosti, například cesta do vzdálené Indie...

Právě ještě jeden velký literát je zde představen, neboť jeho básně prof. Lesný překládal, tedy spíše přebásnil. Jmenuje se Rabíndranáth Thákur (1861 1941), známý bengálský nositel Nobelovy ceny za literaturu, její první neevropský držitel z roku 1913. Tím se ovšem snímek o poznání posouvá do další dimenze – směrem do Indie…

Ano, ale ze začátku mne to nijak neuchvacovalo, že Vincenc Lesný překládal dílo indického básníka Thákura, od nějž jsem kdysi v mládí něco četl, takže mi to nebylo neznámé. Na mém pracovním stole jsem měl úžasnou knihu od Seiferta „Všecky krásy světa“ a hodně rozpracovaný scénář. V tu chvíli se mi vůbec nespojovalo, že oba dva básníci jsou držitelé Nobelovy ceny za literaturu, a to každý za svou zem. Jak příznačné, že?

Československo dokonce navštívila v letech 1938 a 1955 politička a spisovatelka Indira Gándhíová. Indie nám tedy nebyla zemí neznámou...

Přesně tak. Z naskenovaných fotografií jsem viděl, že profesor Lesný je ve společnosti s budoucím premiérem nezávislé Indie Džáváharlálem Néhrúem a jeho dcerou Indirou Gándhíovou a jejich návštěva v Československu v roce 1938 byla projevem solidarity s československým lidem v době nejistoty a válečného nebezpečí v době Mnichovské zrady. Přesto jsem si říkal, že to není pro mne, že se toho musí chopit nějaký jiný kolega, který jezdí do Indie jako dokumentarista – například Viliam Poltikovič. Tak jsem to nechal být…

Ale nakonec jste to být nenechal. Co se dělo pak?

Představa, že bych jel točit do Indie mne lákala, neb jsem mnoho zemí Asie projel s pořadem Nová Cestománie a natočil zajímavé díly. Následně se ozvala telefonem Gabriela Kopcová, jestli jsem to už četl? Další v pořadí byl Karel Vala, že to nemůže dělat nikdo jiný něž já, když jsem udělal skvělý film o Magorovi a podobně. Vždy na tyto chvalozpěvy říkám: „A jaký na to máme finanční rozpočet?“ Což je alfou a omegou všech filmů - nejen dokumentárních. Dostalo se mi odpovědi, že peníze seženeme. Kolikrát jsem tuto větu slyšel a kolikrát se tak nestalo… Stejně se mi začala zapalovat půda pod nohama, k tomu ještě jeden můj dobrý kamarád nějak víc požil piveček a slíbil, že cestu do Indie zasponzoruje. A bylo to, červíček začal hlodat a nedal pokoj. Nakonec od toho jsme na světě, abychom posouvali věci díky červíčkům, že?

Jak tedy film vznikal a jak dlouho jste ho se svým týmem tvořil? Přišly i nějaké nesnáze či tvůrčí krize?

Když to stručně a s nadhledem shrnu, šlo o půltřetího roku, co jsem se najezdil na Vysočinu, natáčel, promýšlel, sháněl respondenty a pak velmi dlouze stříhal s mým dvorním parťákem a střihačem Martinem Sujou. Ten si se mnou mnohdy užívá perné chvíle, podobně jako další spolupracovník Petr Procházka, který má zase na starosti všechny studiové přepisy a mix zvuku. Tímto jim za vše moc děkuji, ale hlavní bylo tam všechno důležité dostat a udržet stopáž na uzdě. U filmu je to podobně, jako když má spisovatel před sebou prázdnou stránku, nebo malíř prázdné plátno. Dnes, když je film hotov a má stopáž 85 minut, mnohdy ani nevím, jaký první tah jsem vlastně udělal, a to je ta alchymie, které se říká umění… Tím dalším člověkem, který do vzniku těžce se rodícího dokumentu vstoupil, byl mladý student Vojtěch Slovák, který studoval indoárijské jazyky na Filozofické fakultě UK v Praze. Právě Vojta se na fakultě zaobíral Lesným a Thákurem. Setkali jsme se, pohovořili o tématu s tím, že by z toho mohl vzniknout krátkometrážní dokumentární film, neb Vojta byl poměrně v obraze.

Jenže nic nebylo tak růžové, jak se zdálo prvně. Jobovek je vždycky dostatek a barvitě jsem následně vše kamarádovi potencionálnímu sponzorovi líčil, kam všude budeme v Indii s kamerou cestovat. Ale on byl tentokrát střízlivý a vše bylo jinak. To byla první rána na solar. Tak jsem ještě vytočil telefony a ptal se autorů námětu, kdo bude film financovat. Opět zpočátku to byly nadšené plány, že se osloví místní podnikatelé, a to by bylo, aby nebylo, že by bohaté firmy z Vysočiny svého slavného rodáka sponzorsky nepodpořily. No, nepodpořily...

To je jistě přinejmenším zklamání. Kdo situaci zachránil?

Nakonec se do toho vložila moje producentka Jana Kůtková, která v tu dobu byla dosti nemocná na následky kovidu. Přesto s Karlem Valou oslovili Kraj Vysočina, což dopadlo ku prospěchu, za což patří Kraji Vysočina naše velké poděkování a dvěma jmenovaným taktéž. Vše bylo podpořeno díky tomu, že jsem na Vysočině poměrně známý. Částku raději říkat nebudu, protože to není rozpočet ani na klip, natož na celovečerní film. Je taky potřeba poděkovat rodině Lesných - sáhli do své peněženky a film podpořili, což se zase tak často nestává. Ale co se stává, že když se k něčemu zavážu podáním ruky, nebo slovem, tak holt to naplním, i kdyby čert na koze jezdil!

Značná část Vašeho filmu nás přivádí do kraje Vysočina, která oplývá podhoubím mnoha tvůrčích talentů a ryzích lidí. Kromě potomků indologa a pedagoga Vincence Lesného se setkáme i s dalšími jmény, která to jsou?

Na 70. výročí úmrtí Vincence Lesného byla zajištěna připomínka v jeho rodné obci Komárovice. Vyrazil jsem tam s kamerou i s Vojtou s tím, že mne napadla režisérská myšlenka, že by film mohl právě provázet student, který se zaobírá prof. Lesným, Thákurem a celou historií. Nápad byl všeobecně přijat i autory námětu a začali jsme točit. Do Komárovic taktéž přijela početná rodina Lesných a delegace z Indické ambasády.

Až když jsem natočený materiál doma prohlížel, tak mi pořád něco říkalo, že to je na film málo. Heuréka, následně mi svitlo, neb jsem si vzpomněl, jak hovořím s kamarádkou Helenou z lihovaru, která mi u snídaně říkala: „Režisére, byl jsi už vůbec v Muzeu Otokara Březiny?“ Pohlédl jsem na ni a bylo mi jasné, co mne čeká. Básníka Březinu jsem samozřejmě znal, ale nijak detailně. Ale výtečně jeho dílo znal Ivan Martin Jirous, zvaný „Magor“, který při svých pestrých alkoholových chvilkách Březinu recitoval zpaměti. A Magor mi tehdy kladl na srdce, že největším uměleckým dílem básníka je jeho život.

Jaká další místa a které zajímavé osobnosti z oblasti kultury jste při tvorbě filmu ještě potkal?

Měl jsem štěstí na ochotné lidi ke spolupráci. Veškerá součinnost je důležitá. Jen uvažte, že třeba respondentů bylo skoro padesát. Navštívili jsme řadu obcí z kraje Vysočina - Komárovice, Domamil, Počátky, Jemnice, Jaroměřice nad Rokytnou a další, natáčelo se i v Praze...

Když jsem o filmu a průběhu natáčení mluvil s ministrem spravedlnosti Pavlem Blažkem, s nímž se potkávám na pivku v pražském Žižkově v oblíbené hospůdce, ministr pozorně naslouchal a sdělil mi, jestlipak vím, že náš premiér Petr Fiala má taky s Otokarem Březinou jakousi spojitost. Opět jako s exprezidentem jsem netušil, o co se přesně jedná. Jenom zanedlouho se ozvala premiérova kancelář a šup a už jsme s kamerou stáli v Kramářově vile, kam se jeden jen tak nedostane, že? Rozhovor byl v kufru, jak se filmařsky říká, a naráz člověk zjistí, že všechno, co se děje kolem něj, není náhoda, jak se už zmiňuji v úvodu, ale součást něčeho tajuplnějšího.

V Jaroměřicích se nás ujala průvodkyně z Muzea Otokara Březiny paní Helena Stejskalová a ochotně nás provedla expozicí. Při vstupu do prvního patra, kde básník žil, mne zaujal jeho klobouk, který visel na věšáku. Sám jsem nositelem klobouků, tak jsem si ho s dovolením paní průvodkyně zkusil. Kamarád Luděk se smál, že teď už budu slavný podobně jako básník. Udělal mi i několik fotek s kloboukem Březiny, ale ty se ke slávě mé i Březiny moc nepovedly. Paní průvodkyně Helena byla příjemná, vše nám o Březinovi a jeho životě ukázala, pohovořila.

Klobouk ve filmu nakonec svou roli sehraje, že?

Ano, protože takto si mne Březina vybral i s kloboukem a byla to šťastná volba. Představte si, že jmenovaný klobouk si nasadil na hlavu i exprezident Václav Havel, když byl na návštěvě v Muzeu Otokara Březiny. Básníka Březinu znal ze svého dětství na Havlově, protože nedaleko jejich letního sídla bydlela Anna Pammrová, která chodila na návštěvy k rodině Havlových, a tak malého Vaška i s jeho bratrem Ivanem dobře znala. Následně dospělý Václav se přátelil s básníkem a kastelánem Jiřím Kuběnou a když už byl Havel disidentem, tak jezdil za Kuběnou na hrad Bítov a cestou nazpět se stavoval na hřbitově v Jaroměřicích nad Rokytnou na hrobě básníka Otokara Březiny. Tyto vesmírné kruhy se začaly spojovat, až když jsem do tématu vplul se vším všudy a dostal se k archivním záběrům, fotkám a podobně, jak to u výroby dokumentů probíhá.

Jaký byl například vztah mezi Březinou a Lesným a mezi spisovatelkou, filosofkou a feministkou Annou Pammrovou (1860 1945) a Otokarem Březinou?

V průběhu studia a natáčení jsem vlastně zjistil, že Lesný s Březinou se vzájemně znali, ale pouze korespondenčně. Ač bydleli od sebe nedaleko, tak se nikdy nepotkali, ale to u velkých osobností není ničím neobvyklým. Lesný se inspiroval Březinovou poezií a Březina indickou filozofií, kterou taktéž sdílel se svojí básnickou múzou Annou Pammrovou. Což může z dnešního pohledu vypadat jako zajímavá kratochvíle několika vzdělanců, jenom to nebyla taková sranda. Představte si, že ještě nebylo Československo, ale Rakousko-Uhersko, Vysočina byla těžce katolická a jakákoliv anomálie mimo oficiální církev nebyla vůbec tolerována. Vše bylo v rovině soukromé korespondence a na veřejnosti se o tom mohlo mluvit až mnohem později po jejich smrti.

A jak na vás působí Březinovy básně?

Jsou pro mě tajuplné, mystické, nadčasové. Kdysi ve škole nám asi nebyly tolik srozumitelné, ale když jsem se k nim vrátil dobrovolně a se zájmem, oslovily mne. Cestičku k nim mi ale také trochu prošlapal Magor, který ctil duchovní rovinu těchto básní, jakož i osobnost Březiny.

Vy sám jste kdysi básně psal. Myslíte, že se dá pohlédnout do duše básníka prostřednictvím jeho poezie?

Člověk může překvapit, ne každý vystavuje svoji duši a vnitřní život jako zrcadlo, do kterého by se mohl kdokoliv dívat. Ale bez otisku osobnosti to nejde – s tím souhlasím. Nesporně jde o odvahu, jít s kůží na trh. Přednášet svoje básně, anebo básně cizí, v tom je totiž podstatný rozdíl.

Váš film určitě potěší milovníky poezie, krajany, pedagogy, historiky, kronikáře, literární vědce, badatele a také dost možná studenty základních a středních škol, kteří se mohou něco nového dozvědět nenásilnou formou. Koho dalšího byste ještě chtěl filmem oslovit?

Film je veřejné dílo, určeno všem. Ale přiznejme si, že dokumenty o literátech nejsou zrovna masovou záležitostí. Tento dokument je trvalé dílo, po kterém může jednou sáhnout kdokoliv, kdo bude chtít vědět více, než je v učebnicích. Objevováno bude postupně a věřím, že setrvale.

Třeba tak jako my se dnes koukáme na historické záběry, které na obrazovce České televize uváděl filmový historik Karel Čáslavský, tak stejně se budou koukat následné generace na dokument vzniklý v naší době o dávném přátelství literátů, kteří žili na přelomu 19.-20. století. Kdo ví?

Díky natáčení jste poznával i kulturně-duchovní rozměr česko-indických vztahů. I když je pro nás Indie poněkud exotická, nalezneme něco společného?

Procestoval jsem s kamerou už řadu zemí a viděl jsem různé národy a kultury. Vždy se najde něco společného, na čem se dá stavět. Obě zmiňované země například bojovaly ve 20. století o svobodu. U nás kvete zájem o indickou gastronomii, kulturu i duchovní praxi, cvičení jógy atd. V Indii si svých básníků váží, Thákur je jejich celebrita číslo jedna i tolik let po smrti a my máme čím dál tím více překladů a možností seznámit se s jeho dílem. Thákurova busta je umístěna v pražských Dejvicích.

Chtěl byste svým filmem, který odráží i kousek duše Indie, prezentovat právě tam? Láká vás Bollywood?

Proč ne. Otevřený jsem všemu. Když tomu bude Indická ambasáda nakloněna, rádi poletíme do Indie. Ostatně, film by měl mít anglické titulky, aby se dal prezentovat na našich a zahraničních festivalech, což je jedna z podmínek. Film se tím posouvá do sfér mezinárodních, kde si najde další diváky.

Můžete pro čtenáře shrnout, čím je váš devadesátiminutový celovečerní film výjimečný a na co se můžou coby diváci těšit?

V průběhu filmu jsme měli poměrně hodně štěstí na dobré lidi, což se celkově ukazuje na atmosféře filmu, který má krásný poetický název. Ten jsem si vypůjčil z korespondence Vincence Lesného a Indiry Gándhíové. Psala mu přesně tato slova: „Nechť Vás provází poselství štěstí a lásky.“

Štěstí na lidi, opakujete. A co situace?

Natáčení nás zavedlo i na Filozofickou fakultu UK. To proto, že profesor Lesný byl jejím absolventem a Březina zase držitelem čestného ocenění této fakulty. Velmi nám pomohl profesor Vojvodík, který je na Březinu odborníkem, ve filmu ho uvidíte a uslyšíte. Natáčení bylo povoleno a nápad byl jednoduchý - že na fakultě oslovíme studenty, kteří nám přečtou krátké ukázky z oblíbených knih Otokara Březiny. (Celé to je rámované ještě světově známým režisérem Milošem Formanem, který ve své autobiografii popisuje příběh, který mu někdo vyprávěl v Americe o Otokaru Březinovi. Nebudu prozrazovat, to přece uvidíte ve filmu.)

Co už je asi osudem, je fakt, že jsme na fakultě natáčeli zrovna v prosinci minulého roku ve 4. patře v odpoledních hodinách a to zhruba deset dnů před tím strašným masakrem. Úplně ve mne zatrnulo, podobně jako s celým národem, neb jsme natáčeli přesně v místě, kde se odehrály největší hrůzy. Film jsme tudíž věnovali in memoriam těm, kteří neměli tolik štěstí a násilný čin neomluvitelného zločince Davida Kozáka nepřežili, také jejich rodinám… Smutná kapitola naší historie, slovy to nejde ani vyjádřit.

Zmiňme, že ke spolupráci jste pozval ne náhodou zpěvačku Marcelu Březinovou a Evu Mišíkovou – která je nadto básnířkou, překladatelkou. Znáte se spolu dlouho?

Právě na tom natáčení na FF UK s námi byla moje dobrá kamarádka Eva Mišíková, ano, manželka Vladimíra, která je profesorkou francouzštiny a FF UK byla rovněž její alma mater. Obě milé dámy znám však velmi dlouho a oslovit je, byla jasná volba. Krom několika vstupů jsou slyšet coby zpěvačky.

Dalším pozoruhodným hudebním fenoménem je Petr Kopejska, který zhudebnil Březinovy básně a nazpíval je. Profesorka a skvělá režisérka Olga Sommerová mi vždy tloukla do hlavy, tehdy ještě bez klobouku, že hudba táhne obrázky, nikoliv obráceně.

Obě dámy i předseda Spolku Otokara Březiny Petr Kopejska se svých rolí zhostili s profesionální grácií a chci jim opět moc poděkovat, stejně jako všem dalším hudebním tvůrcům. Podobně jako Zdeňku Nedvědovi a jeho hudební značce Fontana - bez hudebních podkresů by to bylo takové filmové holátko… opět smích.

Jaký bude večer v pátek 13. září, kdy chcete snímek představit divákům v Praze?

Bude rozhodně zajímavý. Večer zahájíme koncertem písničkářky a hudebnice Nikol Fischerové, která je autorkou známého projektu Metanoia. Zvláštní pozornost budeme věnovat také pietě za to nesmírné neštěstí a utrpení, které ještě nepřebolelo na Filozofické fakultě. Před projekcí filmu budeme s publikem v kontaktu krátkými vstupy a rozhovorem. A možná dorazí i vzácní hosté, kteří ve filmu vystupují. Jejich jména zatím vůbec nejsou potvrzená, ale jenom uvedu do kontextu příkladem - chlapec Petr Fiala, když mu bylo 10 let, jezdil za babičkou a dědou do Jaroměřic nad Rokytnou na prázdniny a vodili ho do Muzea Otokara Březiny. Student, profesor, a ještě občan Petr Fiala se o básníky z Vysočiny vždy zajímal a je tomu tak dodnes. Kdyby někdo z veřejných politických činitelů na naši pěknou kulturní událost dorazil, předem upozorňuji, že politika ten večer zůstane zásadně za dveřmi!

Všechny dobré lidi, kteří chtějí zažít zajímavý večer v uvedené datum, srdečně zveme… Těším se na setkání jak s diváky, tak s účinkujícími. Jak říkával Magor: „Hlavně, aby radost nezmizela!“

A víte, že datum pražské premiéry - 13. září - je vlastně dnem narození Otokara Březiny, vlastním jménem Václava Ignáce Jebavého?

To jsem zjistil a pak z hlavy vypustil. A ono to někdy takhle vyjde samo.

Na čem nyní pracujete, když je snímek „Poselství lásky a učení Vincence Lesného a Otokara Březiny“ hotov?

Momentálně ještě pracuji na filmu o Pražském povstání, které je spojeno s postavou generála Karla Kutlvašra, který byl minulým režimem perzekuován. Dále mám načatý film o smrti Jana Masaryka s novou a odvážnou hypotézou. Co je však největší práce, je shánění financí, aby tato díla mohla vzniknout. Tak snad si vyprosíme další štěstí!

 

Vložil: Jiří Kačur

Oliver Malina Morgenstern, HP, Rozhovory na okraji,