Zahradníkův rok aneb Jak dopadla bitva oligarchy s Karlem Čapkem? Reflexe Viktora Horáka

Foto: Donart Film (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Oldřich Kaiser jako zahradník René Mandys

Příběh o souboji Davida s Goliášem je sice klišé, ale v tomto případě je přirovnání na místě. Není od věci připomenout, že Oldřich Kaiser v tragikomedii Zahradníkův rok Jiřího Havelky hraje zahradníka Reného Mandyse, jenž podobnou bitvu sváděl dlouhé roky v jedné východočeské vesnici. Pro autora těchto řádků je o to složitější psát o tomto snímku, jelikož vyrůstal nedaleko onoho zahradnictví v Dolní Olešnici. A sotva pár kroků od nechvalně proslulého zámku má dosud svoji rodinu. Nutno dodat, že film inspirovaný reálnou událostí v kombinaci s esejistickou knihou Karla Čapka je natočený velmi citlivě a rozhodně reálnému příběhu žádnou ostudu nedělá.

Film jsem viděl v letním kině v prostorách smíchovského Letohrádku Kinská s půllitrem vychlazené únětické dvanáctky. O to pohodovější a příjemnější to byl zážitek - více než vřele doporučuji. A teď zpět k filmu a pár informací ohledně reálné kauzy. Mezi roky 2008 až 2011 žila východočeská obec Dolní Olešnice soubojem ruského oligarchy Alexeje Zacharova s malým podnikatelem, zahradníkem René Mandysem. Oligarcha nejdříve začal tím, že zamezil Mandysovi a jeho zákazníkům využívat příjezdovou cestu do zahradnictví. To ale ani zdaleka nestačilo. Následovalo vysklení skleníku, spuštění zahradního traktoru ze strmého svahu, a nakonec i zapálení skleníku. O otrávených rostlinách, kamerách a ostnatém plotu ani nemluvě. Vše vyvrcholilo fyzickým střetnutím zahradníka s ochrankou, což skončilo Mandysovou hospitalizací. Zahradník ale odmítl prodat své panství, které těsně sousedilo se Zacharovovým zámkem. Když se o případ začala zajímat média, úřady a nakonec i policie, tak útoky přestaly. Oligarcha nejspíš zlomil nad zahradníkem pomyslnou hůl a své podnikatelské aktivity zaměřil jiným směrem. Nutno dodat, že zámek uprostřed lesního parku navštěvovaly občas uprostřed noci podivné dodávky a auta, včetně zásahové policejní jednotky. To asi také napomohlo k tomu, aby se oligarcha klidil z východních Čech.

Snímek z filmu Zahradníkův rok

Nyní ale už k samotnému snímku Jiřího Havelky, jenž debutoval povedenými Vlastníky v roce 2019 a před dvěma roky natočil rozbředlou komedii Mimořádná událost. Teď to ale vypadá, že díky Zahradníkovu roku se opět zmátořil a představuje nám svěří tragikomedii, kterých se v České republice tolik netočí. Havelka šikovně kombinuje předobraz Reného Mandyse, který je sice oproti Kaiserově postavě ukecaný až běda, ale věrně se drží reálné kauzy. Lidé, kteří o příběhu vědí, režisérovi a scenáristovi nemohou nic vyčítat. Snad jenom to, že explicitně neuvádí ruské občanství bezskrupulózního podnikatele. Zahradníkův rok ale zároveň využívá pasáže ze stejnojmenné esejistické knížky Karla Čapka. V tom spočívá velká část úsměvných situací, kdy vidíme Oldřicha Kaisera čelícího drsným útokům od souseda a na pozadí je slyšet laskavé a humorné povídání o tom, že zahradník by měl být spíše broukem než člověkem. Z úsměvných situací se ale vzápětí stávají mrazivé scény, někdy až hororové.

Štěpán Kozub jako zákeřný sekuriťák

David proti Goliáši a přírodním živlům

Pozoruhodná je postava sekuriťáka, který čím dál více přitvrzuje a zároveň se mění. Muž, kterého hraje Štěpán Kozub, se obhajuje tím, že pouze „dělá svoji práci.” Na jednu stranu se snaží všemi možnými způsoby škodit a psychicky i fyzicky Kaisera deprimovat, ale zároveň se mu v jeden emocionálně vyhrocený, deštivý moment svěří, že stojí za ním a obdivuje jeho zarputilost a vnitřní sílu bojovat. Tuto emoci ale následně zazdí další škodolibostí. To byla asi největší scenáristická neobratnost, jelikož divák s touto indicií nedokáže nijak naložit.

Podobně tomu bylo i v situaci, kdy se nemluvný Kaiser se svojí manželkou dohodnou, že tedy zahradnictví prodají. Proč proboha? Proč tak najednou? To také vyzní bez odpovědi. Zahradníkovu manželku ztvárnila civilně divoká a živelná písničkářka Dáša Vokatá, jenž je i Kaiserovou životní družkou. Její suverénní herecký projev kráčí ve stopách neherců, kteří hráli v československých komediích Miloše Formana, Jaroslava Papouška či Ivana Passera v 60. letech. Vokatá by si zasloužila více takových rolí. Problém ale nejspíš bude v tom, že zde hrála víceméně samu sebe a tvůrci by tudíž museli psát role přímo pro ni. Za pokus by to ale rozhodně stálo.

Dáša Vokatá ve filmu Zahradníkův rok

Celkově se Zahradníkův film povedl a řekl bych, že si v něm každý najde to své. V prvé řadě se jedná o nesmrtelné téma boje slabšího se všemocným. Mlčenlivý boj obyčejného zahradníka s papalášem je lemován koloritem ubíhajícího roku, kdy zahradník obhospodařuje svoji zahrádku, kde svádí další boj - ten s přírodními živly o záchranu svých plodin. Za syžetem dobrosrdečného a málomluvného soukromníka se skrývá trochu moralizující poučka: „Když se chce, tak to jde.” To ale nic nemění na tom, že vytrvalost a odolnost dokáže porazit násobně silnějšího nepřítele. Film v lecčems může připomínat i historické boje disidentů a odbojářů, kteří bojovali s mnohem silnějšími režimy. Zahradníkův rok dokazuje, že pokud máte dostatečně „tuhý kořínek” a milujete to, za co bojujete, tak vždy existuje naděje. A to rozhodně není málo. Více takových filmů!

Vložil: Viktor Horák