Martin Simandl, textař, herec, dramatik a trochu i vedoucí archivář: „Vlast pro mě znamená základní fundament.“ Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Marek Dobeš

Popisek: Martin Simandl ve vlastenecké komedii Marka Dobeše Ďáblova sbírka

Martina Simandla jsem poprvé zaregistroval v soudní síni. Přesně 20. května 2015. Soudkyně Barbara mu zatápěla a on se vžíval do nové role. V té zavedené, štamgasta Sládečka z Ulice, byl na domácí půdě. V kulisách TV Joj, kde jsem tehdy hrál právníka, měl situaci ztíženou, musel výrazně improvizovat.

Zafixoval jsem si ho jako výrazný herecký typ a o několik let později obsadil do filmu Ďáblova sbírka. Tehdy jsem věděl, že se příležitostně objevuje před kamerou a také za mikrofonem, moderoval roky pořady v rádiu Beat. Další Martinovy tvůrčí polohy jsem poznával postupně a v následujícím rozhovoru je pro vás probereme.

Koho sis zahrál ve filmu Ďáblova sbírka?

Moje postava se jmenuje Karel Flajšhans a je to vedoucí archivář Vojenského historického ústavu v Armádním muzeu na Žižkově.

Jaký jsi měl pocit z prostředí depozitu Armádního muzea?

Velmi dobrý. Líbilo se mi tam natolik, že se tam určitě vypravím čistě soukromě. Dýchne tam na člověka historie.

Jak náročné bylo hrát zcela realistickou postavu?

Každá postava má nějaký charakter. Přiznám se, že ty, které vycházejí z reálií života, hraji nejraději. Víc se s nimi ztotožním. Ale k otázce. Jakkoliv to kolikrát nevypadá, tak každé hraní je náročné. Protože základem herectví je uvěřitelnost postav.

Co pro tebe znamená pojem vlast?

Vlast pro mě znamená základní fundament. Vlast je něco, co nosím ve svém srdci. Tady žili moji předci, tady tvořili a já mám být na co hrdý. Vlast je třeba ctít a chránit. Bez vlasti nikam nepatříme, tápeme. Trendy jsou ovšem opačné, je snaha zničit vlast v hlavách lidí. Bez tohoto fundamentu jsou ale lidé ztraceni, avšak o to víc tvární. Což je cílem destruktorů společnosti.

A co slovo národ?

Společnou historii, jazyk, trápení, radosti, vítězství i prohry, ale zároveň i sílu, protože tu pořád jsme.

Popiš, prosím, svou hereckou kariéru.

K herectví jsem se dostal náhodou, když mě vybrali do seriálu Ulice, abych zaskočil za Zdeňka Hesse, který tam hrál postavu štamgasta Lojzy. Nakonec ale rozhodli, že nebudu hrát jeho postavu, dostal jsem jméno Petr Sedláček a od roku 2011 do roku 2016 tam hrál. Pak moji postavu odstěhovali, ale v roce 2019 zase vrátili a od té doby tam jsem. V Ulici si mě všimli další režiséři, a tak jsem do dnešního dne hrál ve čtyřech filmech (např. Revival Alice Nellis, Muž se zaječíma ušima režiséra Martina Šulíka atd.) a seriálů nepočítaně (např. Polda, Doktor z Počátků, Ordinace atd.). Nejsem vystudovaný herec, přistupuji k rolím čistě pocitově, případně se nechám vést režisérem. Vlastně jsem po herecké kariéře nikdy netoužil, leč herectví si nakonec našlo mě. Jsem jeden z těch, co hrají vesměs vedlejší role, ale vůbec mi to nevadí. Nikdy nebudu herec shakespearovského typu.

Vím, žes mi při natáčení Ďáblovy sbírky ke kostýmu, tričku s nápisem Queen, řekl, že tu kapelu moc nemusíš. Jaké skupiny máš nejraději?

Rozpětí toho, co poslouchám, je veliké. Řekněme, že moje srdce je hard/heavy. Ale velice rád poslouchám jazz rock, swing a třeba i country. Dle nálady. Pokud bych měl být konkrétní, tak určitě Beatles, Led Zeppelin, Who, Deep Purple, Black Sabbath, Rush, Whitesnake, Van Halen, Judas Priest, Toto, abych vyjmenoval alespoň pár, co mám rád. Z jazz rocku třeba Weather Report, Mahavishnu Orchestra, Eleventh House. Z country je to např. Johnny Cash, Waylon Jennings, Willie Nelson. Z československých kapel a interpretů mám rád Olympic, Blue Effect, Deža Ursinyho, Collegium Musicum, Prúdy, Aleše Brichtu, Bohouše Josefa, Pražský výběr atd. To bych mohl psát donekonečna. Vlastně mi vůbec nejde o styl hudby, podstatné je, co z toho na mě dýchá.

Proč už nebubnuješ?

Po bubnování se Sahulou, a poté hraní popu s Michalem Davidem přišlo období, kdy jsem si prodělal takovou osobní krizi. Nevěděl jsem kudy kam a dost možná ani co sám se sebou. Najednou nebylo s kým hrát. Mám teď hodně práce, psaní má přednost, ale jsem rozhodnut se k hraní zase vrátit. Těším se na to.

Jaké texty od tebe posluchač zná nejspíš?

Nevím, jaký text může posluchač ode mě znát. Ale určitě pár textů od Maxíků, což jsou moji kamarádi, a těm se neodmítá. Taky třeba z koncertů nové formace Blastery okolo bývalého klávesisty Olympiku Jirky Valenty, kterým jsem otextoval několik písní a asi jejich neznámější song je s mým textem Rock bláznů. Na ten je pěkný videoklip. Spolupracuji také s kytaristou Standou Jelínkem (ex – Čok, Střihavka, Jesus atd.), se kterým píšeme sólové album Bohouše Josefa. Tam vidím obrovský hitový potenciál. A jeden můj šuplíkový text si vybrala Míša Linková, což je moje kamarádka. Napsal jsem i několik textů do takového komorního muzikálu Zdeňka Zelenky „Fantom v naší kuchyni“. Hudbu složil Bohouš Josef. A já moc děkuji Zdeňkovi, že mě přizval ke spolupráci. Vážím si toho. Mimochodem, se Zdeňkem a Bohoušem pomalu začínáme pracovat na novém muzikálu, tentokrát nikoliv komorním. Téma bude velkým překvapením.

Co tě vedlo k rozhodnutí začít psát divadelní hry?

Prostě jen pocit. Pocit nutkání, abych to ze sebe dostal ven. A tady mi hodně pomohla herečka Kateřina Macháčková, která mi dodala odvahu to zkusit. Zatím mám napsané čtyři hry. Presidenti se hrají ve Strašnickém divadle druhým rokem, zkouší se tam novinka Na každého se jednou usměje… a zbylé dvě jsou ve fázi jednání, kde se budou realizovat.

Jaký je tvůj vztah k motocyklům z hlediska rodinné historie?

Vztah k motocyklům a všemu, co má spalovací motor, mám veskrze kladný. Zřejmě geny, anžto můj dědeček Jaroslav Simandl byl mezi válkami tovární jezdec Jawy a jel několikrát Šestidenní. V roce 1947 byl členem vítězného československého týmu. Později založil v Divišově továrnu ESO na výrobu závodních motorek pro plochou dráhu, motokros a silniční závody. Továrnu mu komunisti sebrali, jak se tak v té době stalo všem, co něco měli a něco budovali. Ale tu lásku k motorům a benzínu, tu mi předal, ačkoliv já jsem se poněkud odrodil. Rád na dědu vzpomínám, hodně mě naučil.

Příště: Lukáš Lev – Terezínská půda

Vložil: Marek Dobeš