Je to i moje Ulice. Už dvacátý rok aneb Co jsem s ní zažila. TV glosář Ely Novákové

Foto: Se svolením TV Nova (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Ulice před dvaceti lety, krátce před první klapkou

Některá jubilea přimějí člověka k rekapitulaci života. Nemusí to být zrovna kulaté narozeniny. Návraty některých postav do Ulice mi připomněly, jak mě tenhle seriál provázel životem. V dobrém i ve zlém, pořád jsme spolu.

Někdy na jaře roku 2004 přišla do TV Tip Seriálu, kde jsem pracovala jako redaktorka, pozvánka na prohlídku nových ateliérů, které postavila Nova v Hostivaři. S kolegou fotografem jsme před kašírovanou Ulicí s malovanými domy stáli dost v úžasu, bylo to na české televizní poměry hodně velkorysé, zvlášť když jsme k tomu procházeli již připravené interiéry hospody a bytů. Popravdě jsem si neuměla představit, že tady bude vznikat soap daily, tedy seriál vysílaný každý všední den.

Znala jsem ten formát, na Primě jsme si užili hodně legrace s propagací americké mýdlové opery Báječní a bohatí. Byl to program levně nakoupený na vysílací čas, kdy u obrazovek mnoho lidí nesedělo, prostě programová vycpávka. Dělali jsme si legraci, že všech pět nadšených divaček už nám telefonovalo. A teď najednou Nova chce natáčet něco takového, investuje do toho obrovské peníze, najala vynikající tým, od produkce přes hlavního režiséra až po slavné herce. Kolik novinářů tomuhle projektu tehdy věřilo, si netroufnu odhadnout, ale moc jich nebylo. Jenže důležité bylo, že uvěřil tým. A programové oddělení Novy se přidalo tím, že Ulici naplánovalo do podvečerního času, před Televizní noviny. Tam totiž novinka neměla konkurenci.

Takhle to vypadalo v pražské Hostivaři před dvaceti lety, když v místech bývalé tiskárny začala vyrůstat Ulice. Ambicióznímu plánu tenkrát nikdo z nás novinářů moc nevěřil, a přesto se to stalo. Letos v červnu už počet odvysílaných dílů přesáhl 4700. Až tak neobvyklé to ale není. Nejdelší seriál na světě, americká soap opera Tak jde čas (Days of Our Lives), vstoupil na obrazovky televize NBC v roce 1965 a počet epizod už překročil neuvěřitelných patnáct tisíc.

První sezóna v plném nasazení

Ulice se rozjela a diváků přibývalo ze dne na den. Příběhy z Království hraček s Radkem Brzobohatým jako elegantním, i když často protivným Králem, pohledy do rodin, odrůstající děti v pubertě, to všechno bylo tak mile uvěřitelné, že i zavilí nepřátelé seriálů usedali v půl sedmé k obrazovkám. S kolegyní grafičkou jsme měly za sebou několik úspěšných publikací o seriálech, a tak i když náš časopis byl zrušen, byly jsme požádány, abychom podobnou publikaci, plnou rozhovorů, fotografií a samozřejmě dějovou linkou prvního roku Ulice, daly dohromady.

A tak jsem jezdila do Hostivaře a brzy si tam na mě zvykli, kuchař z cateringu už věděl, jak mám ráda kafe, a neúnavná PR manažerka Johanka domlouvala setkání se štábem, s herci, fotografování na place i v zákulisí. Díky tomu jsem pochopila, že tady provoz musí šlapat doslova na minutu přesně, že se to náročné tempo naučili všichni akceptovat a jako bonus navíc se sžili do dobré party.

Byla jsem na okraji, ale na ty návštěvy v ateliérech vzpomínám ráda. A na Ulici jsem se dívala, i když jsem pracovně byla už někde jinde. Někdy jsem si pustila několik dílů najednou, někdy jsem seriál sledovala s tatínkem. Jeho zaujetí pro příběhy Ulice bylo pro mě asi největším překvapením, protože to byl první a poslední seriál, který ho zaujal.

Ředitel Království hraček Petr Boháč (Pavel Kříž) a zakladatel a majitel Václav Král (Radoslav Brzobohatý), jehož rodina a události ve firmě tvořily jednu z prvních hlavních dějových linek Ulice. Od počátku byl projekt plný velkých hvězd, za dvacet let děti vyrostly, řada postav z projektu časem zmizela, někteří bohužel odešli navždy. Kromě Radoslava Brzobohatého i Hana Maciuchová, Lubomír Lipský, Luba Skořepová, Bořivoj Navrátil, Bronislav Poloczek...

Ztráta stereotypu

Jasně, když si někdo ze sledování Ulice udělal návyk, stal se pro něj seriál drogou. S hrdiny žil, začal je považovat za živé bytosti a jejich příběhy prožíval jako příběhy svých přátel. Pro mě byla Ulice spíš stereotypem, kterému jsem podlehla, bavilo mě sledovat, co autoři vymyslí. I to, jak se mění herci i členové tvůrčího týmu.

Stalo se, co se stát muselo. Přišla doba, kdy autoři zabloudili žánrově do oblasti křečovité telenovely a uvěřitelnost příběhů vzala za své. A já přestala Ulici sledovat. Po pár letech, kdy jsem na ni prakticky zapomněla, jsem začala psát glosy pro Krajské listy. A jaký by to byl televizní glosář bez ohlédnutí za Ulicí. To ovšem vyžadovalo ji zase chvíli sledovat. Objevila jsem nové postavy, podivovala se nad osudy těch původních.  Ocenila jsem, že autoři se vrátili k principu každodenních uvěřitelných příběhů, které diváci rádi prožívají se svými oblíbenými i neoblíbenými hrdiny.

Manželé Bára a Tomáš Jordánovi (Tereza Brodská a Petr Vacek) v počátcích Ulice

Nesleduji už Ulici pravidelně, to by po dvaceti letech byla asi spíš úchylka. Když jsem se ale dověděla, že se na scénu vrátí po letech Patricie Pagáčová a Tereza Brodská, první díly nové sezóny jsem si pustila. Ono se v nich moc nedělo, všechno nové se evidentně teprve rozjede. Ale když se Tereza Brodská alias Bára Krausová, dříve Jordánová, po letech procházela Ulicí a vzpomínala, kde bylo Království hraček, kde prožila své první manželství a vychovala děti, vyvolalo to tyhle vzpomínky také ve mně. Ulice se pro mnoho televizních diváků stala kámošem na velký kus života. A kámoši si zaslouží zastavení, ohlédnutí, vzpomínku.

Zdroj: TV Nova

Vložil: Ela Nováková