Pomalý pohyb ticha. Kant vydal knihu o malíři Petru Vaněčkovi. Kulturní monitor Jana Paula

Foto: Se svolením Jana Hradílková

Popisek: Petr Vaněček

Nakladatelství Kant Karla Kerlického nevydává lecjaké knihy, a od svého založení v roce 1994 si mezi vydavatelskými domy drží renomé díky dodržování zásady, že kvalita má vždycky přednost. Je to patrné i v právě vydané knize o zesnulém malíři Petru Vaněčkovi (22. 1. 1959 – 31. 5. 2019).

Kant se specializuje na vydávání uměleckých publikací se zvláštním zaměřením na českou fotografii, a kromě beletrie a poezie také na divadelní literaturu, výstavní katalogy a umělecké monografie. Kniha o malíři Petru Vaněčkovi Pomalý pohyb ticha ale podle mého názoru není monografií, alespoň ne v tradičním slova smyslu, že monografie je odborná teoretická práce, která přibližuje pokud možno již uzavřené dílo autora.

Řečeno s nadsázkou: umělec by se měl dočkat své monografie až po smrti, což ovšem neplatilo vždy a v dnešní době to už neplatí vůbec. Své výpravné tučné knihy už mají i výtvarníci, kterým se podařilo na sebe upozornit hned na počátku své umělecké dráhy.

Kniha o Petru Vaněčkovi, který patřil k postmoderní generaci 80. let, je nicméně prvním vážným pokusem představit v ucelenější podobě osobnost pražského bohéma a uměleckého solitéra, o kterém umělecká scéna, natož ta odborná mnoho neví. Pro Vaněčka byla totiž tvorba natolik intimní věcí, že až na výjimky neměl potřebu sebe prezentace.

Foto Jan Paul

Vaněčkova vlastnost „nechtít být viděn“ byla vzácná nejen v době autorovy smrti v roce 2019, ale především v letech devadesátých, kdy se jeho generaci otevřely dveře do světa, a mladí umělci se právem dožadovali pozornosti v nově se rodící společnosti. V knize, kterou KANT nedávno vydal, se lze dozvědět řadu životních souvislostí, které Vaněčkův nekomerční a nekonzumní přístup k prezentaci jeho díla ozřejmují. Tvorba byla součástí jeho života, k ní se vztahoval a k ní se opět a opět vracel po svých bohémských eskapádách jako k jistotě duchovního zázemí a stvrzení své existence.

Tvořil, aby uskutečňoval sám sebe, podobně jako jiní individualisté. Jestliže například Kafka žádal, aby jeho dílo bylo po smrti zničeno, Petr Vaněček zase pranic nedbal o osud mnohých svých děl, která rozdal, ztratil, nebo někde ponechal. Smyslem tvorby a v podstatě i cílem mu byl proces vznikání, okamžiky, v nichž byl zřejmě nejšťastnější a zcela určitě nejsvobodnější. Však je také kniha uvedena jeho slovy: „Malování je svoboda. Když maluji, jsem svobodný“.

Prožívat se a uskutečňovat se v tvorbě svobodným, znamená naplňovat své bytí, a zde se Vaněčkovo prožívání tvorby obrací zpět ještě před modernisty a romantiky. Ostatně Petr Vaněček romantikem byl, nejenom když vzlétal na lysohlávkách do neznámých končin vizuálních i duchovních. Realizovat se v tvorbě, nevnímat ji jen jako specifický obor, je dnes hodnota, která pomalu a jistě ze současného umění i uměleckého prostředí mizí. Bez tohoto Vaněčkova ideálu víry v osvobozující vztah života a tvorby nelze plně porozumět jeho formálně rozvětvenému dílu.

Vaněček byl v dobrém slova smyslu přemýšlivý intelektuál s dost rozsáhlými vědomostmi, a proto byla jeho intuitivní schopnost výtvarnou imaginací reagovat na vnitřní a vnější podněty podstatou jeho ne úplně přehledné osobnosti. Petra jsem znal ještě z atelieru Arnošta Paderlíka na AVU v Praze, ne sice tak dobře, jako jeho nejbližší přátelé, nicméně být a mluvit s Vaněčkem, bylo vždy velké a nepředvídatelné dobrodružství.

Ukázka z knihy, foto Jan Paul

Kniha je velmi dobře vypravena texty i obrazovou přílohou, a jak už je u KANTu zvykem, také typograficky. Autor Petr Volf pojednává Vaněčkovo dílo rámcově v kontextu autorových životních etap, které měly vliv na jeho tvorbu. Života běh Vaněčka pak bohatě doplňují vzpomínky přátel a také cenné osobní zápisky autora o životě a tvorbě, které doprovázejí reprodukce autorových děl od raných začátků až po závěr života. Na základě těchto informací si může čtenář a milovník umění vytvořit přibližný obraz Vaněčkovy osobnosti, jehož formálně i obsahově vrstevnatá tvorba zasluhuje mimořádnou pozornost. Ta by se měla projevit v další badatelské a teoretické práci.

Vaněčkovo dílo není příliš rozsáhlé, ale je intenzivní v různých podobách a polohách výtvarného vyjádření, od nástěnných maleb, například v kavárně Velryba, přes obrazy, akvarely a kresby až k drobným skicám na čemkoliv, co měl zrovna po ruce. Obraznost jeho maleb se pohybuje od symbolistní narativní formy až po intuitivní abstraktní záznamy pocitů, v nichž je autor nejpřesvědčivější. 

Petr Vaněček sice nevedl díky své bohémské povaze a závislosti na alkoholu a omamných látkách příliš uspořádaný život, a přestože je v jeho tvorbě tento vliv zřetelný, nelze ji vnímat jen jako výsledek jeho poněkud rozhárané a rozevláté duše. Vaněčkova tvorba je svébytně a přesvědčivě sama sebou v síle obraznosti a kráse imaginace. Je proto důležité oprostit se při výkladu a pochopení jeho díla od lákavého příběhu autorova bouřlivého osobního života.

Kniha Petr Vaněček – Pomalý pohyb ticha dokumentuje nevšední život výjimečné umělecké osobnosti a umožňuje nahlédnout do díla, o kterém soudím, že je důležitým dokladem tvůrčích snah, které navázaly na to nejlepší z moderního českého poválečného umění. Tvorba Petra Vaněčka a dalších mnohých jeho generačních souputníků totiž svědčí o kontinuitě jejich umění s tím původním, co kdysi u nás vznikalo na poli výtvarného umění, a to především v letech šedesátých. Kniha je také nepochybně přínosem k diskursu o podobě umění jedné silné iniciační umělecké generace, která se v dnešní umělecky tekuté a hodnotově rozbředlé době stává téměř klasickou. 

Co dodat závěrem? 

Publikace nevznikala snadno, je výsledkem mnohaletého snažení řady jednotlivců, Vaněčkových přátel a sympatizantů, jmenujme za všechny třeba Janu Hradílkovou a Jana Mayera z Linhartovy nadace, kteří organizovali aukce na podporu jejího vydání, pátrali po ztracených dílech, či se jinak zasadili o její vznik.

Vložil: Jan Paul