Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

„Jsem tlustej. Rakovina,“ vysvětlil herec s explozivním pohledem, Michael Ironside. Nezapomenutelní Marka Dobeše

05.06.2024
„Jsem tlustej. Rakovina,“ vysvětlil herec s explozivním pohledem, Michael Ironside. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Se svolením Marek Dobeš (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Michael Ironside, kultovní záporák

Na desátý výroční Future Gate sci-fi film festival pozvali organizátoři záporáka, na jehož filmech vyrostly generace diváků. Telepat Darryl Revok v hororu Davida Cronenberga Scanners, drsný poručík Jean Rasczak ve Hvězdné pěchotě nebo marťanská nemesis Richter v Total Recall. Třiasedmdesátiletý Kanaďan má za sebou dle vlastních slov více než tři sta postav a čtyři rakoviny. Skvěle naladěný herec žertoval o své tloušťce způsobené prodělanou chemoterapií, přístupu k natáčení i festivalovým poctám. „Dostávám cenu za to, co dělám s láskou.”

Diskuze s ním se vzhledem k zaměření festivalu týkala hlavně vědecko-fantastických filmů. Například jeho další spolupráce s režisérem Paulem Verhoevenem na ekranizaci románu legendy žánru Roberta A. Heinleina. Knihu znal dávno před natáčením díky vášni svého dědečka právě pro tento typ literatury. O samotném filmu řekl: „Natáčení bylo extrémně fyzicky náročné. Trvalo šest měsíců a předcházel mu vojenský výcvik. Nebylo snadné pohybovat se v těžké uniformě, měli jsme na sobě kevlar a v průběhu dne teplota stoupala a stoupala. Na konci každé směny jsme z kostýmů doslova vylévali vodu. A to nebylo nic proti tomu, když po několika natáčecích dnech začaly strašlivě zapáchat, protože nebylo možné je kvalitně vyčistit.”

 

Herec se spoluautorem rozhovoru (v interview jsou použity i otázky ostatních účastníků tiskovky) 

Frederick Reginald Ironside dne 26. září 2023 usedl do pohodlné pohovky prezidentského salónku kina Lucerna v rámci tiskovky Future Gate Festival, aby čelil otázkám novinářů. Vzápětí ji vyměnil za pro něj přeci jen ještě pohodlnější křesílko. Bývalý juniorský hráč amerického fotbalu má dnes obě kolena operována a polohy musí volit pečlivě. Což bohužel není jeho jediná zdravotní komplikace. Jak sám říká, přežil několik chemoterapií při svém boji s rakovinou a tato léčba se projevila na jeho nadváze. Dobrá nálada a schopnost žertovat na účet svůj i novinářů ho však neopouští. Stejně jako přímočarost. Rozhovor začne vlastní otázkou / konstatováním: „Určitě vás zajímá, proč jsem tak přibral.“ 

Neměl bych odvahu se na to ptát.

Právě proto, než začnete pokládat vaše otázky, rád bych zmínil několik věcí ohledně svého zdravotního stavu, jelikož tyto otázky od novinářů dostávám často. Jak vidíte, mám velkou nadváhu. Prodělal jsem čtyřikrát rakovinu a letos je to pět let, co žiji folikulárním lymfomem (rakovina uzlin, pozn. red.). 

To je forma rakoviny uzlin?

Je to forma rakoviny a je velmi vzácná. Stává se to pouze, když máte nějaký řez nebo dojde k protržení sliznice okolo orgánu nebo kloubu. Dojde pak ke srůstům, které nemohou vyříznout. A nemohou je ani léčit radiací, protože jich je příliš mnoho. Měl jsem jich osmnáct. Zjistil jsem to náhodou, protože jsem se řízl a když mi dlouho tekla krev, pomyslel jsem si, že něco není v pořádku. Tak jsem šel na vyšetření, kde mi našli, že mám tohle. To bylo před šesti lety.  Proto jsem prošel nějakými pěti lety chemoterapie a různých léčeb s tím spojených. A před rokem, zhruba před rokem jsem dostal potvrzení, že jsem kompletně v remisi. 

Projevy nemoci jsou tedy potlačeny. Gratuluji.

Můj táta mi řekl, že jsem trochu rychle spotřeboval svých devět životů. Bohužel je následkem tloušťka. To je jediná nevýhoda. Jeden známý mne potkal po delší době: ,Jste příbuzný s Michaelem Ironsidem?´ A já mu odpověděl: ,Já jsem Michael Ironside.´ Prohlédl si mne a zeptal se: ,Co se ti stalo?´ Ano, jsem tlustý. To je jediná legitimní odpověď a je to i legitimní otázka. Přibral jsem kvůli pěti letům chemoterapie. I když žiju na dietě a mám příjem energie méně než dva tisíce kalorií za den, stejně jsem přibral ze stopětašedesáti na stoosmdesát kilo. Jde to jen pomalu dolů. Onkolog mi doporučil, abych se přestal pokoušet zabíjet sám sebe dietami a hladověním. Ale to se nestane. Já to srazím. Jen to jde hrozně pomalu dolů. Chápete, co chci říct? 

Ovlivňuje to vaši kariéru?

Když mi poslali lékaři informaci, že se mi nádory začínají zmenšovat a řekli, že jsem v remisi, tak pojišťovna zareagovala potvrzením, že jsem pojistitelný. A proto mne opět můžou jako herce zaměstnávat. 

Takže když nejste pojistitelný, nemáte práci?

Ano, jde o peníze. Filmy jsou vždy velmi nákladné. A pojišťovna nechce, abyste zemřel uprostřed natáčení. Faktem je, že rakovina už není ten trest smrti, co bývala. Je spousta lidí s rakovinou nebo těch, u nichž někdo v rodině rakovinu má, je to velmi vážné téma. Ale nesmíte se vzdát naděje. Naděje je velmi důležitá. Měl jsem rakovinu čtyřikrát a sedím tu a stále hledím kupředu. Je velmi důležité vědět, že to není rozsudek smrti. Můžete hodně zhubnout nebo přibrat z chemikálií, ale je dobré vědět, doktoři a medicína za posledních deset let hodně postoupila v její léčbě. 

A jak to teď vypadá s nabídkami?

Nedávno mi někdo poslal scénář, pročetl jsem si ho a řekl jsem, že to nemohu dělat. A moje manželka na to řekla, „Cože?“ Odpověděl jsem jí: „Nemůžu to dělat. Nevypadám jako já.“  A moje žena velmi chytře pravila: „Pojďme na večeři.“ Počkala si prostě, až jsme byli na veřejnosti. A tam mi řekla: „Popíráš sám sebe. Protože máš představu o tom, jak bys měl vypadat. Budeš v tom filmu hrát.“ Nezbylo mi než jí dát za pravdu. Přestože jsem cítil ten druh studu ze svého vzhledu. Šlo o to, neprohlížet se, jak vypadám s tou nabranou váhou, a hrát. Pár otázek při rozhovorech jsem na ní samozřejmě dostal, že jsem nabral hodně váhy a co se děje. Takže abych vás všechny ochránil před pocity trapnosti. Prohlašuji - měl jsem rakovinu. Jsem naživu. A chci pracovat. 

Tak zase můžete hrát milé postavy, když jste při těle, nevypadáte tak nebezpečně.

Já hraji milé postavy. Ale je fakt, že platí větší peníze za zabíjení lidí. Pak platí trochu menší peníze, abys byl tím, kdo zaměstnává lidi na zabíjení ostatních lidí. A dávají ti jen almužnu, abys hrál učitele a otce nebo dědečky. Takže opět půjdu a udělám velký film, kde všechny pozabíjím. A pak s těmi vydělanými penězi půjdu a budu si dělat, co chci, což je většinou mnohem menší, nezávislá, nízkorozpočtová věc. 

Vybíráte si role? Odmítáte často?

Jsem jeden z těch, co věří, že musíte něco dát, abyste si něco udržel. Měl byste pomáhat mladším režisérům, spisovatelům, hercům. Nikdy se nestanu vybíravou hvězdou. Jsem řemeslník, stejně jako tesař nebo zahradník nebo zedník. Jsem řemeslník, ne umělec. Umělec je někdo, kdo tvoří něco z ničeho, spisovatelé jsou umělci, scenáristé jsou umělci. Režiséři a my herci jsme řemeslníci. Je spousta lidí, kteří by se za to tvrzení na mě hněvali, ale já jsem všechny ty práce dělal. A můžu vám říct, není to tak kreativní jako psaní. Psaní je vytváření něčeho z ničeho. To je tvorba. 

Takže jako herec sám sebe v pozici umělce nevidíte?

Ne, nevidím se jako umělec. Jsem řemeslník. Interpretuji dílo někoho jiného, jsem součástí celé té skupiny. Nevěřím tomu, čemu se říká auteurská teorie. Jestli víte, co tím myslím. Auteurská teorie režisérů coby lidí, co sami tvoří filmy. Ne, nevěřím tomu. Stejně jako je potřeba celá skupina lidí na výchovu dítěte, je potřeba množství lidí na tvorbu filmu. To je mé přesvědčení. Odeberete jeden element nebo jste přinuceni přidat element, který nechcete, a jde to celé do háje. Myslím to vážně. Respektive, dovolte, abych sám sebe zkorigoval. Dělal jsem na nějakých tři sta padesáti projektech za těch dvaapadesát let, co pracuji u filmu. Za tu dobu existuje pět lidí, se kterými jsem pracoval a které bych nazval umělci. Oni jsou ti, co ovládají veškeré elementy nebo mají velmi specifickou vizi ohledně toho, co chtějí, co udělají, jak to udělají, jak chtějí tu kterou scénu postavit, jak to chtějí mít zahrané, jak to chtějí natočené, jak to chtějí nasvícené, jakou barvu mají mít kostýmy, jakým způsobem bude postavený na scéně nábytek. Mají ten typ kompletní kontroly. Jsou to Paul Verhoeven, David Cronenberg, Walter Hill, Rob Schmidt… dál nechci pokračovat, protože bych určitě naštval nějaké režiséry, se kterými jsem pracoval, co věří, že jsou umělci, takže to necháme takhle. Když pracujete s lidmi, jako jsou tito, jste naprosto spokojeni s jejich volbami, s tím, co chtějí. Každý umělec, každý herec to tak má, že přichází se svými nápady. Ale když režisér, kterému věříš, řekne: „Ne, já to chci takhle.“ To je úžasný, to je naprosto výborný, protože musíte být jen tenhle konkrétní, nemusíte interpretovat několik variant, oni si řeknou, co chtějí. Těhle pět chlapů, ti dokážou dostat výkon z kohokoli. Tím, co říkám neshazuji žádného režiséra, který si myslí, že je umělec. S tím se nedohaduji. Mně to dává svobodu volně pracovat, nepovažovat se za něj. Říct, že jste umělec, tím si kladete na ramena zátěž, velkou váhu. Já chci být jedním z dětí na hřišti, nechci být hřiště, ale jen jedno z dětí na hřišti. A funguje mi to takhle dobře posledních dvaapadesát let. 

Vy jste coby scenárista napsal dva filmy. První z nich, „Tanec řetězů“, je hodnocen poměrně vysoko. Jaký byl váš tvůrčí vklad?

Napsal jsem to já. Kompletně. Původní námět mi dodal Alan Aylward. Měl nápad na krátký příběh, který chtěl udělat na základě skutečné události. Jeho pojetí se mi nelíbilo. Takže jsme odkoupili jeho nápad a já ho přeměnil na film. Týden před tím, než jsme ho doručili do distribuce, prohlásil, že chce plný kredit za napsání scénáře. Nešlo odmítnout, protože kdyby nás zažaloval, měli bychom problém ohledně peněz za pojištění a dalších bankovních záruk. Takže jsem se ho zeptal. „Dobře, co chceš?“ A on „Chci tohle, tamto a tamto.“ Odpověděl jsem mu: „Všichni v oboru budou vědět, že jsi to nenapsal ty.“  On na to: „To je mi jedno.“ Měl jsem problém ho číst, jeho emoce, protože mu odstranili štítnou žlázu a díky tomu nikdy neprojevoval emoce, vztek nebo neklid. Říkal věci jako: „Já chci tohle, tohle a tohle.“ Pomyslel jsem si: „To si ze mě musí dělat srandu.“ Žil v iluzi, že když řekne, že to napsal, něco z toho získá. Od té doby už nikdy nic neprodukoval nebo nenapsal. 

Skutečně jste byl v roce 1987 jen krůček k roli ve filmu „RoboCop“?

Důvod, proč si mě nakonec nevybrali do role RoboCopa, i když jsem platil jako jejich první volba, byla má skvělá fyzička. V té době jsem byl v nejlepší kondici, jaké jsem kdy dosáhl. Dnes vážím 340 liber, v té době jsem vážil 185 liber, to bylo před sedmatřiceti lety. Byl jsem fit, byl jsem velmi atleticky stavěný. Jenže má šířka v ramenou byla tehdy 44. A když Rob Bottin začal připravovat speciální efekty a zhlédl předpokládané obsazení, prohlásil, že jestli já se svými proporcemi budu hrát RoboCopa, bude vypadat jako tank M4 Sherman. Tehdy jim došlo, že potřebují někoho velmi štíhlého, a to kvůli všem těm nástavcům, které k té postavě neoddělitelně patří, skelet, helma, všechny tyhle věci. A herec Peter Weller už v té době držel půst. Byl právě v jednom z jeho období, kdy hubnul. A protože je to výborný herec, i já mám jeho práci opravdu rád, bylo rozhodnuto. Byl správnou volbou, hodila se ke všem těm součástkám. Takže potom, co se tohle stalo, režisér Paul Verhoeven mi řekl: „Já tě v tom filmu chci. Hrál bys tam zabijáka? Toho blázna, který bere drogy?“ Jenže tou dobou jsem natáčel film „Extrémní předsudek“ s režisérem Walterem Hillem. Pokud jste ten film viděli, trvalo jim nějaké dva dny, než mě v něm zabili, spotřebovali na to asi stošedesát kulek. A Paul se zeptal, jestli bych hrál blázna závislého na drogách. „Byl by si výborný,“ odpověděl jsem: „Nechci hrát dalšího bláznivýho maniaka s drogovou závislostí.“ To jsem opravdu dělat nechtěl. Slyšel jsem, že scenárista, který to napsal, když se dozvěděl, že s nimi dělat nebudu, vzal scénář a hodil ho přes celou kancelář, načež si ještě rozflákal židli. Byl tak naštvaný, protože mě tam chtěl, buď jako zabijáka nebo jako RoboCopa. Možná to zní trochu dětinsky, ale já to tehdy vzal jako kompliment. 

S Paulem Verhoevenem jste nakonec ale pracoval.

Když jsem skončil s „Extrémním předsudkem“, došlo mi během nějakých čtyř dní: „Tohle by byla možnost pracovat s Paulem Verhoevenem.“ Mám rád jeho rané práce, jako byl film „Sprej na vlasy“, už tehdy jsem byl velký fanoušek. Takže jsem se mu rozhodl napsat dopis: „Udělal jsem chybu, zašel bych s vámi rád na kafe a probral to, byl jsem přepracovaný, vyhořel jsem z práce na filmu Walter Hilla.“ Kdyby byla možnost, rád s vámi budu dělat. A o pár let později jsme tedy spolupracovali na jeho sci-fi „Total Recall“. A také jsme udělali společně „Hvězdnou pěchotu“. Pak se mnou chtěl točit další projekty, pokoušeli jsme se posledních pět let. Moje zdraví, covid a spousta dalších věcí, jako třeba stávka v Hollywoodu, se nám stále pletly do cesty. Přál si například, abych hrál Alberta Speera, Hitlerova architekta, ve filmu „Spandau“. Tedy jako staršího muže, poté co se dostane ven z vězení, jeho život se měl odehrávat ve vzpomínkách, chtěli, abych hrál staršího Speera. Takže jsem se intenzivně připravoval, přečetl jsem všechny knihy o něm, co mi Paul dal. Jenže nakonec nedokázali získat vše, co potřeboval na to, aby mohl film realizovat podle svého záměru, a tak celý projekt ukončil. Ale věřím, že spolu ještě nějaký film uděláme. Paul je neskutečně talentovaný režisér, vypravěč a jak už jsem řekl, on je jedním z těch, kterým naprosto bezmezně věřím. Kdyby mi řekl, abych se postavil do rohu, vzhůru nohama, nahatý, tak bych to udělal, jelikož mu naprosto důvěřuji. Nedělá nic bez účelu, bezdůvodně. 

Což se do určité míry stalo pod jeho režijním vedením vašim kolegům v „Hvězdné pěchotě“.

Koupelnová scéna. Na tu jsem tam nebyl, slyšel jsem jen pověsti. Mluvím pouze o věcech, o kterých vím, že jsou pravda. Slyšel jsem, že všichni na setu byly nazí, to že kameramani a Paul si taky sundali oblečení, ale nemohu to osobním pozorováním potvrdit. 

Ale i natáčení vašich scén prý nebylo snadné.

Bylo těžké. Film trval šest měsíců. Než jsem se ke štábu připojil, točili v Utahu, Dakotě a na podobných místech ve Spojených státech. Velmi drsné podmínky. Začali tuším někdy v průběhu dubna a neskočili dříve než v říjnu nebo listopadu, přinejmenším to bylo šest měsíců. A ty obleky, co jsme měli, byly neprodyšné. Vytvořili je z kevlaru a na konci dne, když jsme je sundali, tak jste z nich mohli doslova vylévat vodu. Smrděly po prvním týdnu, kvůli veškerému tomu potu, který absorbovaly, nedaly se ani pořádně čistit. Na konci natáčení jsme měli problém s plísní a kožními houbami. A navíc ty gumové obaly na oblecích, celé to nakonec vážilo okolo padesáti až šedesáti liber. Když jste v tom byli venku v teplotě asi 110-150 stupňů, která panovala v Utahu, to bylo strašné. Když jsme natáčeli, začínala venkovní teplota jen asi na pěti až šesti stupních. V průběhu natáčení se vyšplhala až pětatřicet stupňů Celsia. A pak to zase klesalo zpátky dolů. Fakt jste na to museli být v dobré fyzické kondici. Paul požadoval, aby komparz i herci dorazili dřív a prošli vojenským tréninkem pod vedením bývalého vojáka a nyní herce, Dalea Dye. Myslím, že trvalo skoro měsíc, tři týdny nebo měsíc, než se začalo s natáčením filmu. 

I vy jste se účastnil těchto příprav?

Já tam nebyl. Hrál jsem vojáky celý život. Když zazněl návrh, abych se zapojil do příprav, řekl jsem „Fuck. Ať vás to ani nenapadne.“ Omlouvám se za slovník, nechci být hrubý, ale opravdu jsem to takto řekl. „Radši ať mají pocit, že jsem nějaký divný, než abych tam přijel, skamarádil se v době příprav se všemi a ztratil v jejich očích exkluzivitu.“ Chtěl jsem být, stejně jako moje postava ve filmu, pro ně pro všechny autoritou. Navíc ty klipy, kde jsem představen jako jejich vojenský učitel, jsme točili až na samém konci, takže v té době jsem tam s nimi už dávno fungoval. 

Znal jste knižní předlohu?

To je hodně zajímavá záležitost, četl jsem tu knihu, ještě když jsem byl dítě. Můj děda byl totiž součástí skupiny okolo sci-fi časopisu, který sloužil jako jakýsi soukromý zpravodaj mezi autory a lidmi okolo toho žánru. Často mi dával číst sbírky povídek, které měl v krabici od bot pod postelí. Vyměňovali si příběhy jeden druhému, takže přečetl nejen „Hvězdnou pěchotu“, ale i „Dunu“. Já jsem pak četl „Dunu“ z jeho krabice od bot ještě jako kluk. Můj děda vlastnil jeden z originálních rukopisů a na přebalu bylo napsáno „Jock,“ což byla jeho přezdívka. Můj bratr tu verzi stále vlastní‚ občas ji čteme, jsou v ní obsaženy některé kapitoly, které se nedostaly do konečné verze. Můj děda mi vysvětlil, co dokáže sci-fi. Řekl mi, že jde o způsob, jak otevírat témata, která by měla lidi zajímat, ale která by odmítli, pokud by se odehrávaly v jejich realitě. Byla by pro ně nepříjemná svou povědomou naléhavostí. Otázky spojené třeba se sociální nespravedlností, rasovou diskriminací, ekologií, kontrolou klimatu. V reálu lidé by se lidé vypnuli. Ale stačí je přesunout na jinou planetu, z padouchů uděláš mimozemšťany a lidé to náhle akceptují. Nemusíš předat stoprocentní poselství, možná jen deset procent, ale i těch deset je lepší než nula. A to je sci-fi, něco jako futuristický western. Myslím, že můj děda byl v tomhle ohledu velmi chytrý. 

Máte nějaký konkrétní příklad?

Třeba seriál „V jako vítězství“, kde jsem hrál v roce 1984, to byl původně příběh o tom, jak by to vypadalo, kdyby Hitler vyhrál nad Evropou a nacisté by převzali kontrolu nad kontinentem, přičemž Severní Amerika by byla stále ještě nedotčena. Hitler a fašisté by obsadili celou Eurasii. To nechtěl v televizi nikdo realizovat. Takže producent a režisér Kenneth Johnson udělal to, že příběh nechal přepracovat do SF žánru, předělal fašisty na mimozemské ještěrky, a hned to fungovalo. Tím pro mne potvrdil to, co o vědecko-fantastickém žánru říkal můj děda. Sci-fi mě přitahuje, protože mi dává více abstraktní svobody při tvorbě postav, autoři jako Shakespeare a další, všichni jsou velmi specifičtí v tom, co popisují, sci-fi dává více prostoru, dává hercům trochu víc možností rozvíjet své charaktery než jiné žánry. Většina filmů i divadelních her se snaží o co nejautentičtější vyprávění, co největší realističnost a hmatatelnost, aby to diváci vzali za své. Ale sci-fi je náročnější na to, aby mu diváci vůbec uvěřili. Se sci-fi je to jako s hororem, podívejte se, co Robert Englund dokázal s trochou make-upu, s Freddyho kloboukem a několika noži na prstech, vytvořil celý kult. Takže horor a sci-fi jsou pro mě ohledně přístupu k vyprávění důležité. 

Začal jste dřív psát, než jste se stal hercem?

Ano, začínal jsem jako autor. Moje první hra byla inscenována, když mi bylo třináct, druhá v mých patnácti, a když mi bylo osmnáct let, kamarád mě pozval na hodinu herectví. Šel jsem se podívat na zkoušku jevištního uvedení jeho hry. A zasáhlo mě to jako kulka do hlavy. Uvědomil jsem si, že psát hry a nemít hereckou zkušenost je jako kdybych psal hudbu, ale nehrál na žádný nástroj. Neměl jsem ponětí, jak herci interpretují texty. Požádal jsem lektora, zda se můžu k ansámblu přidat. „Můžu se stát hercem?  Můžete mě naučit hrát?“ Tehdy jsem to zkusil, abych se zlepšil v psaní, abych měl lepší pochopení toho, jak to jde z hlavy na stránku a poté do herců, režisérů, a pak diváků. Abych lépe rozuměl tvůrčímu procesu a změnil způsob, jakým jsem pracoval. Tak se ze mě stal herec, scenárista, producent a režisér a grip a chlápek co dělá zvuk, dělal jsem za svou kariéru všechno, co bylo potřeba udělat za kamerou, kromě finálního zvuku, nikdy jsem ho nenahrával, ale dělal jsem s kamerou a držel jsem tágo s mikrofonem. Jsem Kanaďan. Abyste v sedmdesátých letech přežili ve filmovém oboru, museli jste dělat všechno. Bylo to tehdy jak u cirkusu. 

Jak jste se dostal k režii vašeho autorského filmu „The Arrangement“? 

Uprostřed léta, možná to bylo ke konci léta, mi můj známý z Kanady zavolal. Musím předeslat, že kanadské filmy jsou financované státními penězi, a to jsou garantované distribuční peníze, takže můžete dostat milion a půl dolarů. Menší film dokážete natočit za 300 tisíc. Od distributora dostanete i půl milionu. Takže mi zavolal a řekl, že dostal 600 tisíc dolarů a že to potřebuje utratit do konce roku, jestli nemám nějaký nápad. Řekl jsem, že mám. Že mi leží pár scénářů v šuplíku. „Nemůžu teď mluvit, jsem zaneprázdněný, můžu ti zavolat za pár dní?“ „Jasně, tak se ozvi, potřebuji odpověď rychle.“ Ale já neměl v šuplíku nic. Měl jsem čtyři scénáře jen v podobě námětů. Tak jsem sepsal dějovou strukturu jednoho z nich. Zabralo to čtyři dny, napsal jsem to velmi rychle. Pak jsem se mu teprve ozval. „Koukni, je to ještě v hrubé formě, ale je to scénář, který se mi tu válí nějakou dobu.“ Lež. I když tak úplně jsem nelhal. Nápad na ten příběh jsem už nějakou dobu měl. A řekl jsem mu, že to taky chci režírovat. Souhlasil. „Skvěle. Mně je to jedno.“ Tak jsem obsadil Currie Grahama, sebe a pár dalších lidí a natočili jsme to. Byla to fajn příležitost, jak mohli investoři utratit své peníze. To, že jsem v tom hrál já, to jim garantovalo alespoň dvaadvacet milionů z distribuce. Currie Graham, který je mým dobrým přítelem (ten rok spolu hráli ještě ve filmu „Černé světlo“ pozn. aut.), vyrostl herecky díky tomu filmu z vedlejší role do hlavní. Za kameru se posadil člověk, který do té doby natáčel druhou kamerou celou hromadu filmů, Brian R.R. Hebb. Přišel a stal se hlavním kameramanem. Všichni byli spokojení. Byla to příležitost pro všechny vystoupit ze stínu. Takže to pro mne znamenalo úspěch. Jako film to dobré nebylo. Ale jako filmař jsem se na tom hodně naučil. Kdybyste měli řídit napoprvé závodní auto rychlostí sta mil za hodinu, vezmete si auto za bilion dolarů nebo to, co je k dispozici za sto deset tisíc dolarů? Vezmete si to za těch sto deset tisíc, protože nebudete chtít riskovat. Jedna z věcí, které jsem se naučil, se stala po nějakých devatenácti natáčecích dnech. Dostal jsem se do slepé uličky. Věděl jsem, že za zbylé dvě hodiny můžu udělat možná tak čtyři postavení kamery. Kouknul jsem se do poznámek, a měl jsem jich v plánu jedenáct. Tak jsem se obrátil na kameramana a řekl mu: „Koukni, mám tu strašně moc setupů. Máš nějaký nápad, jak to vyřešit?“ Poradil mi natočit nejprve jednu stranu, do toho záběrového úhlu vměstnat všechny pohyby i herecké akce a pak to otočit. Udělal jsem, jak mi radil. Než se chovat, jako že znáte všechny odpovědi, je lépe umět se zeptat na radu a nechat si ve správnou chvíli poradit. To je opravdu důležité pro filmaře nebo pro jakoukoliv kreativní osobu, která je v našem průmyslu, v tom našem cirkusovém průmyslu. 

Jak se vám spolupracovalo s Arnoldem Schwarzeneggerem?

Arnold je přítel. On je absolutně neuvěřitelný. Když jsme spolu pracovali na „Total Recall“, natáčeli jsme zrovna v Mexiko City, v nejstarším studiu Severní Ameriky. A jednou při denních pracích, zrovna se promítal ten můj běh stanicí, díval jsem se na ty akční sekvence a nějak se mi nezdály. Otočil jsem se na Arnolda a řekl mu: „Mohl bych se tě zeptat na radu? Na tvůj názor? Vypadám při tom běhu jako gay. Nechápu, co se to stalo. Nepasuje to k tomu, co se tam děje. Nic proti tomu být gay, ale má postava při tom běhu nevypadá nebezpečně.“ Takže jsme si oba sedli a projeli jsme si celou sekvenci mého běhu. Kdy se proháním výtahy a po schodech a všemi těmi věcmi.  A on se na mě podíval. „Vidíš, jak se ti hýbají ruce a jak se ohýbáš a další věci, co děláš při běhu?“ On jako kulturista si byl vždy hodně dobře vědom všech fyzických okolností svého pohybu. Hodně mi pomohl, prakticky celé tři dny jsme na tom pracovali. A já změnil některé z mých fyzických projevů na základě jeho rad. Myslím, že to nás spojilo. Pomohlo vytvořit naše přátelství. Přátelíme se dodnes. Pamatuji si na jeden den. Byla tam velká vodní nádrž, naplnili ji vodou natolik, že přetékala. A skrze to svítili reflektory. A on to pozoroval. Stál a vypadal jak pětileté dítě, které se dívá fascinováno slunečními paprsky. On je jeden z mála lidí, které jsem za život potkal, kteří sami sebe nemusí vnitřně komentovat. On je naprosto samozřejmě svůj. Okamžitě si sedne velmi esteticky. Znáte to, jak žena usedne a dá automaticky nohu přes nohu. A také je jedním z nejchytřejších lidí, co jsem kdy potkal. Mluví plynule zhruba šesti jazyky. Umí bez pauz číst německy, francouzsky, samozřejmě anglicky, a ještě jedním jazykem myslím, teď si na něj nemůžu vzpomenout. Nechci se mýlit, ale vím že minimálně těmi, co jsem vyjmenoval. Vaše herecké smlouvy mohou přijít i v jiných jazycích, a vy, abyste si je rychle projel, další jazyk využijete. Někdy s ním taky chodím na oběd. Co bych vám ještě o Arnoldovi řekl? 

Hrál jste s ním šachy?

Ne, nehrál. Ale jsem v šachu dobrý. (smích) 

Poslední otázka – jaké to bylo líbat Sharon Stoneovou ve filmu „Total Recall“?

Jednoduché. Asi tak stejně složité, jako když zabíjíte ženu se třemi prsy. V té době, kdy jsem se k nim připojil, natáčeli už tři týdny. A moje manželka, jsme tu spolu, dnes jste ji tu také viděl, byla tehdy na natáčení se mnou. Přijdu na scénu, už v kostýmu a všechno, je to jedna z mých prvních scén, příchod. Mám vyhnat Michaela Championa, jednoho chlápka z komparzu, a políbit Sharon Steneovou. Své ženě jsem před tou scénou řekl: „Jsem z toho docela nervózní. Režisér to nechce nazkoušet.“ Protože Paul odmítl zkoušku, chtěl to naostro natočit a jít dál. A moje žena mi doporučila, abych se Sharon prostě jen zeptal, jestli by mi s tím pomohla. Sharon byla už také v kostýmu, přišla, já ji oslovil. „Můžu se tě na něco zeptat? Potřeboval bych pomoc.“ „Copak?“ „Ohledně té scény s líbáním, je mi to trochu nepříjemné.“ Ona se podívala na moji ženu a řekla: „Neboj se o něj, postarám se o to.“ Pak to šlo ráz na ráz, prásk, myslím, že jsme to museli točit jen nadvakrát. Když to skončilo, podívala se ještě jednou a tentokrát velmi významně na mou manželku. Ale moji ženu nic nepřekvapí, je úžasná, právě jsme oslavili devětatřicet let společného života, minulou sobotu. 

Poděkování: Mgr. Filip Schauer (Film Festival Future Gate), Michal Petruš (pomáhal mi kdysi napsat původní verzi filmu Jan Žižka + patří mezi přední české B SF movie maniaky) 

Příště Tomasz Peszynski

 

Vložil: Marek Dobeš