Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

„Smetana je úžasný,“ uznávají Michael Weikath a Markus Grosskopf, metaloví Queeni. Nezapomenutelní Marka Dobeše

15.05.2024
„Smetana je úžasný,“ uznávají Michael Weikath a Markus Grosskopf, metaloví Queeni. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Se svolením Marek Dobeš

Popisek: Helloween: Michael Weikath a Markus Grosskopf

Tvůrcem nového stylu se nemůžete stát jen tak z leknutí. Tvůrčí duo Michael Weikath a Markus Grosskopf ze speed a power metalových Helloween stáli u zrodu hned dvou. O jejich hudebních vzorech, mezi něž patří Queen i Vivaldi, cestě hudebních průkopníků i novém show Pumpkins United, spojujícím všechny historické zpěváky skupiny, jsme si pro Rock & Pop povídali ‎13. ‎července ‎2018 na festivalu Masters Of Rock.

Pumpkins United – co si pod tím máme představit?

Weikath: O dva členy na pódiu více než normálně. (smích) Je to skvělý pocit a stejně skvěle nás naši fans všude na světě přijímají. A můžete také věřit, že to v tom počtu velmi dobře vypadá. (smích) V neposlední řadě taky můžete očekávat skvělou náladu na pódiu i pod ním.

V jaké fázi turné se teď nacházíte?

Grosskopf: Ve druhé. Měli jsme první část, pak malou pauzu, a teď jedeme druhou část... Takže to bude druhá část první části. (smích) Druhá půlka první části.

Takže ta zajímavější?

Grosskopf: Něco mezi.

Čtyři kytary na pódiu, to už je skoro jako orchestr.

Weikath: Jo, jenom orchestr hraje líp.

Grosskopf: Jo, je to dost nahlas. (smích)

Weikath: Pánové z orchestru s tím nástrojem obvykle vypadají schopněji.

Protože mají dirigenta.

Weikath: Ano. Ale ne že my bysme neuměli hrát. Sascha hraje super, i technicky... Nevím, jestli hrajeme tak dobře jako Haydn nebo Mozart...

Grosskopf: Myslím, že vůbec nejsme špatní...

Weikath: Na rockovou muziku to stačí.

Grosskopf: Jo, pro kapelu jako my to stačí.

 

Když jsme u Haydna nebo Mozarta... předchůdců i vaší speedmetalové muziky... Jsou vašimi idoly i někteří hudební skladatelé klasiky? Máte třeba, řekněme, radši Vivaldiho než někoho jiného? Protože v německém metalu je historicky přítomna spousta inspirace klasikou.

Weikath: Je to zvláštní... Jestli mám někoho jmenovat, pak jsem velkým fanouškem Franze Josepha Haydna, který napsal například melodii německé hymny. A také Mozarta, který žil ve stejné době jako Haydn. Včera jsme přijeli na letiště ve Vídni. Přinesli mi kafe a odešel jsem si ven zakouřit. Šel jsem k východu a pískal jsem si (zahvízdá melodii Mozartovy Malé noční hudby), ani jsem nad tím nepřemýšlel, jen jsem si pískal. Říkám si, tyjo, to je neuvěřitelný, ty seš ve Vídni, a pískáš si tuhle melodii, ani nevíš jak. Haydn byl génius, i Mozart byl génius. Dělal v hudbě kompletně nové věci, které před ním ještě nikdo neudělal. A mnohdy ani po něm.

Ani po něm?

Weikath: Ani po něm nikdo nenapsal tohle (znovu zahvízdá melodii Malé noční hudby) ani nic jiného na ten způsob. Možná ještě, koho jste to jmenoval, Vivaldi. Vivaldi je taky vynikající, taky génius. A já si říkal, kde tihle lidi brali ty nápady. Pár příkladů – lidi jako Zakk Wylde nebo Michael Schenker. Tihle kytaristé jsou géniové. Nebo Uli John Roth. Géniové. Nemyslím si, že bych uměl zahrát něco od Mozarta nebo Vivaldiho.

Grosskopf: Uli John Roth jel na turné, celé to turné bylo jako klasická hudba aranžovaná s klávesami, bylo to jako orchestr, hrál jakoby klasické věci. Zvládl bys to taky. Věřím, že ty bys to dal.

Weikath: A to se velmi blíží tomu, co myslím. Nic se tomu ani nepřiblíží. Nikdo ještě nepřišel s tou kvalitou, melodií nebo kompozicí jako ti klasikové. Vždycky jsi o několik úrovní pod tím. A i ten, kdo umí hrát jako Paganini – je to to jediné, co umí. Umí jen hrát jako Paganini. Nic jiného.

Každopádně vy jste v Helloween vždy disponovali originálními melodiemi. Už od prvopočátku.

Weikath: Ano. Myslím si, že to je to nejdůležitější, jestliže chcete být dobrou rockovou kapelou. Ovšem záleží, na jakou úroveň se dokážete dostat ve srovnání s těmito lidmi, které jsme nábožně zmiňovali. Když se vás ptají, jestli máte nějaké idoly nebo jestli k někomu vzhlížíte, pořád se cítím jako malé dítě ve srovnání s někým jako Haydn nebo Mozart.

Máte spoustu času to napravit.

Weikath: Ale oni to stihli, než jim bylo osmdesát.

Grosskopf: Jak stárneš, už ty komplikované věci tolik nepobíráš. Zpomaluješ.

Weikath: To není o tom, něco dokazovat. Získáváš lepší feeling, jsi citlivější, třeba ještě napíšeš něco dobrého, i ve srovnání s těmito lidmi. Haydn napsal 104 nebo 106 symfonií. A Mozart snad 47.

To je hodně na jeden život. Kolika let se Haydn dožil?

Weikath: Zemřel, když mu bylo asi 78 nebo 82. (ve skutečnosti o rok dříve, v 77 letech – pozn. překl.)

Vysoký věk na tu dobu.

Weikath: Mozart umřel v pětatřiceti. A Carl Maria Weber ve čtyřiceti, a ten napsal dvě symfonie. Carl Maria Weber byl žákem Haydna. Beethoven byl žákem Haydna, Franze Josefa Haydna. A to ne tím nejlepším, jak říkával.

A co třeba náš Smetana? Líbí se vám jeho hudba?

Weikath: Ano, také. Smetana je úžasný. Poslouchal jsem kdysi Vltavu. Verze, kterou dirigoval Rafael Kubelík, měl jsem tu nahrávku od kamaráda, tu s bostonským symfonickým orchestrem. Nahrávali ve zvláštních prostorách, třeba ty zvuky vody, no bylo to zvláštní. Myslím, že to byla nejlepší, nejkvalitnější možná nahrávka Smetanovy Vltavy. Chodil jsem v té době do prodejny s cédéčkama a poslouchal jsem všechny možné verze té skladby. A netušil jsem tehdy ještě, kdo byl Kubelík, kolik toho vytrpěl za nacistů, čím vším musel projít, přitom se jen snažil dělat svou hudbu, a co všechno nesměl, byl v exilu. Kubelík je neuvěřitelný, tím vším, čeho v životě dosáhl, co musel udělat, aby se dostal na vrchol. A pak máte všechny ty Gershwiny a Karajany a ti všichni bojovali s nepřízní osudu. A pak je tady ta zvláštní nahrávka od Kubelíka s bostonským symfoňákem. To musí být snad nejlepší verze Vltavy, která existuje. To je zvláštní. A tak jsem ji celou dobu poslouchal, na cédéčku, a vůbec nebyla drahá. Doporučuji všem. Ale předem říkám, chce to trochu času, než si ji člověk plně a zcela vychutná, musí se poslouchat znovu a znovu.

Někdy trvá, než do toho člověk pronikne. Pamatuju si na první věc Queenů, kterou jsem slyšel, byla to Killer Queen.

Weikath: Ano, já taky, byla to první pecka, kterou jsem od nich slyšel, v autě. Poslouchali jsme to s tátou. Zastavil a ptá se: tohle je hardrock? Říkám, jo, to je hardrock, to je neuvěřitelné. A on – pak jsem taky hardrockový fanoušek. Takže takhle jsme poprvé slyšeli Killer Queen v autorádiu. Neuvěřitelné. Mohlo mi být deset let.

Když jsem to poprvé slyšel, šlo o verzi na jejich živé desce Killer Queen, nemohl jsem se nějak srovnat s těmi akordy, harmoniemi. Na koncertě je hráli jiné, rychlejší a vůbec složitější, ale někdo mi řekl, že tahle deska je mistrovské dílo. Stála mě navíc tehdy dost peněz. Takže jsem se tím m u s e l proposlouchat. Pustil jsem si to třeba desetkrát za sebou.

Takže ses do toho trochu donutil.

Jo.

Weikath: Kvůli těm prachům, co jsi do toho vrazil. (smích)

Grosskopf: To bylo někdy 1974 nebo ještě později, při turné Live Killers. A to už se jejich duch vytrácel, to už byli tak daleko od toho původního, co v jejich hudbě bylo. Koncert Live at the Rainbow '74 Viděl jsi ho?

Slyšel jsem ho.

Grosskopf: Je skvělý. Má dvě části, tu lepší a tu, která není tak dobrá. Ale i ta je úžasná ve srovnání s tím, co dělali potom.

Ale nakonec se na Innuendo vrátili se k tomu, jak začínali.

Weikath: No není zas až tak dobré jako některé jiné, ale pořád je skvělé. (smích)

Queen strukturují své desky podobně jako vy. Jsou barevné. A vaše desky nejsou jen powermetal, speedmetal, snažíte se vždy přinést na desku spoustu různých stylových věcí.

Grosskopf: To je fakt. Je to důležitý rys Helloweenu. Jako Helloween můžeme dělat různorodé písničky, máme v kapele několik skladatelů, píšeme rychlé skladby, ale pak někdo přijde se singlem jako Dr. Stein, vím já, a všechno to sedí do Helloween, protože my to nevnímáme jako „tohle bude písnička Helloween a tohle ne“, všechny se stanou písničkami Helloween. Takže Dr. Stein byl hned od začátku velmi právoplatnou součástí Helloween. Není snadné psát různorodé písně, a pak je na turné protlačit do posluchačské pozornosti. Někteří lidé nám stále říkali, tohle stojí za houby, vraťte se k Walls of Jericho a tak...

Weikath: A když jsme zase dělali v tom stylu jako Walls of Jericho, tak lidi říkali, že je to furt stejný. Máte jednu písničku v tomto stylu a tempu, pak další zase, my chceme něco novýho. A podobně.

Grosskopf: Líbí se mi, že o všech deskách, co jsme kdy udělali, se nedá říct, že by zněly pořád dokola stejně. Máme rozdílné písničky na každé desce.

 

Weikath: Hodně jsme se kvůli tomu natrápili, i uvnitř kapely, protože je velmi těžké pořád přicházet s něčím novým. Navíc když pak někdo ze spoluhráčů řekne – ale tohle není Helloween, nebo tohle není heavy metal, tohle není... vím já. Takže ta písnička neprojde. I to je někdy stresující.

Grosskopf: Jo, ale někdy je velmi tenká linie mezi tím, co je Helloween a co už není dobré. A něco už bylo za touto čárou, a není to vždycky jednoduché, člověk si říká, je pro Helloween ještě cool tohle udělat, nebo měli bychom to udělat jinak? Na to si člověk musí dávat pozor.

V jednom rozhovoru jste uvedli, že na desku My God-Given Right jste napsali třicet písniček.

Weikath: Ano, měli jsme spoustu demo materiálu. Ale bylo velmi rychle vybráno, které jsou jasně nejlepší. Takže to nebylo jako u Scorpions, kteří říkají, že každý napíše dvacet písniček, aby si mohl vybrat ty nejlepší. Jako jo, proč ne, ale my to takhle úplně neděláme. Takže tentokrát ne úmyslně, ale prostě to tak přišlo, že jsme jich napsali třicet. Nějak byl každý z nás takhle produktivní.

Grosskopf: Když máte několik skladatelů, máte spoustu materiálu, a pak je velmi těžké vybrat, co je na danou desku nejlepší. Jasně že obvykle máme víc než dvanáct písniček. Ale pak musíme dát dohromady, jak bude ta deska vypadat, jak se nám bude líbit a aby to všechno sedělo. Abychom neztratili určitou pomyslnou červenou nit, která vede skrz finální desku.

Weikath: Vybrali jsme ty, které byly nejvíc jasné, a bylo to tentokrát hodně rychlé. A myslíme, že i šťastné, dobře provedené. Podobné to bylo i s deskami Gambling with the Devil a 7 Sinners, možná i snazší. Opravdu se to dělalo nejlíp.

Herci někdy říkají, že je to jako tzv. proud vědomí.

Grosskopf: To je pravda.

Weikath: Je velmi těžké, když od vás každý čeká naprosto skvělé album, od nahrávací společnosti přes management po fanoušky. Máš před sebou ten čistý papír a chceš tam mít nějaké skvělé skladby, a říkáš si, tohle je blbý, tohleto je taky blbý. Ten začátek psaní je velmi těžký. Ale když už se do toho pak dostaneš, tak už to jede. Nepřemýšlíš o ničem z toho, co jsem říkal, a prostě jen tvoříš, píšeš melodie, riffy, dáváš to dohromady a vychází to z tebe přirozeně, hodíš za hlavu všechna ta očekávání. Když se osvobodíš od toho stresu, napíšeš to tak, jak chceš. Odstřihneš to, co bylo. Tvoříš něco nového.

Je vaše poslední album návratem ke klasickému heavy metalu?

Weikath: Je to zvuk, který jsme potřebovali pro ty konkrétní písně. Když pracuješ na skladbě posloucháš ji po sobě, doslova cítíš, že si žádá nějaký svůj specifický zvuk. Skladby jako Dr. Stein či I Want Out mají nejspíš jiný zvuk než ty nejnovější, to, jak jsme desku vytvořili, si žádalo nějaký zvuk, který jsme našli...

Grosskopf: Bylo to možné díky tomu, že producent desky Charlie Bauerfeind má spoustu zařízení z 80. let, různé mašinky. A jak jdou při nahrávání věci za sebou, propracuje se člověk až k tomu zvuku, co je na desce My God-Given Right. Zvuk je mnohem teplejší, kulatější než na předchozích albech, která přitom produkoval stejný člověk. Takže mnohdy záleží, jaká udělátka do toho zapojíš, a on má starých mašinek nepřeberně. Jako když fotíš a chceš, aby to vypadalo jako ze starých časů, vezmeš si na to starý foťák, ne digitál. To samé platí pro muziku a nahrávání. Když použijete jinou techniku, vyleze z toho úplně jiný zvuk. Což nemyslím nijak špatně, jen když to srovnáme se 7 Sinners nebo s Gambling with the Devil, ty znějí daleko víc digitálně. Na rozdíl od My God-Given Right, které zní mnohem víc analogově. Možná i jako Keeper of the Seven Keys, pokud bych to měl takto srovnávat.

Jak jste se jako Helloween vlastně poznali? Byli jste kamarádi od dětství?

Grosskopf: Ne. I když jsme svým způsobem pořád trochu kluci (smích). Potkali jsme se v hudebním klubu. Potkávali jsme různé lidi, dávali dohromady kapely, někdo mi řekl o místu pro basáka, jiný o kytaristovi. Šel jsem na Michaelův koncert, tam jsem ho viděl hrát poprvé, hrál tehdy na Stratocaster. A připadal mi velice cool. Bylo mi tak 17-18.

Weikath: Tak to bylo s jinou kapelou, z naší školy, a hledali basáka, a našli Markuse. Právě v té době chtěl odejít z Iron Fist. Načež se z Iron Fist pak de facto stali Helloween. Když ještě Kai Hansen hrál na kytaru v mojí kapele Powerfool, která nefungovala moc dlouho, protože ostatní členové byli docela ignoranti ohledně některých věcí v hudbě, takže se Kai rozhodl dělat si to zase po svém. Pravděpodobně by začal hrát v Iron Fist, a já taky. Ale než tak učinil…

Grosskopf: Všechno se dalo zase dohromady během pár měsíců. Každý jsme hledali něco nového a vrátili jsme se jakoby ke starému materiálu, ale s někým novým v kapele. (smích)

A spojili jste síly v Helloween. Nyní jste se vrátili k ultimativní spolupráci v projektu Pumpkins United. Jsou v něm nejen Kai Hansen, ale i oba následující zpěváci. Bylo to tím, že jste byli schopní spojit své cesty, které se předtím rozdělily, a to po profesionální i lidské stránce?

Weikath: Člověk musí být rozumný, nesmí o komkoli říct – s ním mluvit nebudu, já ho nesnáším, je to pitomec. Tedy ne že by se lidi od té doby zas tolik změnili, ale jsme přece dospělí, musíme mít pochopení pro různé věci, umět odpouštět, zapomenout na minulost. A když člověk umí jednat takhle rozumně, žije se mu daleko líp. Nemáme mezi sebou stres, nepřátelství. Kde stres a nepřátelství je, ničí vás to samotné, protože vám to bere spoustu energie. Navíc jsme cítili zvenčí, že lidi spojení dýní chtějí. Byl to nápad nejen Kaie Hansena, ale i managementu. Říkali nám – kluci, když se dáte dohromady a vyřešíte si mezi sebou svoje problémy, můžete dosáhnout takových věcí, jako nikdy předtím. Tak jo, řekli jsme si, zkusme to. 

Poděkování: Kateřina Hejčová, Sylva Kaplanová, Ing. Jiří Daron (Pragokoncert Bohemia, a.s.), Richard Harri Harušťák (Rock & Pop)

Příště Jiří Walker Procházka (Hvězdní honáci)

 

Vložil: Marek Dobeš