Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

„No a pak samozřejmě přijdou na řadu penalty.” Naši dva zlatí hoši, Antonín Panenka a Karol Dobiaš. Nezapomenutelní Marka Dobeše

08.05.2024
„No a pak samozřejmě přijdou na řadu penalty.” Naši dva zlatí hoši, Antonín Panenka a Karol Dobiaš. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Se svolením FAČR

Popisek: Karol Dobiaš a Antonín Panenka

Seriálem „Česká fotbalová mašina“ jsem spolu s Fotbalovou asociací České republiky a Českou televizí slavil 120 let naší organizované kopané. Šlo o speciální šestidílný seriál, následně sestřižený do podoby hodinového dokumentárního pořadu. Premiéru měl v neděli 26. prosince 2023 od 9:50 na ČT sport. Složili jsme jím hold největším historickým úspěchům československého a českého fotbalu od roku 1901 až do roku 2021. Nechybí v něm tedy ani vzpomínky např. na medailové úspěchy z MS 1934, ME 1976, OH 1980 nebo ME 1996 nebo 2004.

Jednalo se o projekt, jehož realizace byla v mnoha ohledech náročná, pracovali jsme na jeho přípravách rok. Množství materiálů, které jsem musel prostudovat, bylo enormní. Od začátku jsem však věděl, že projekt má smysl i pro další generace. A také jsem byl odměněn setkáním s legendami. Dvě z nejzářivějších, Antonín Panenka a Karol Dobiaš, se neoddělitelně pojí s dobou, která je z dnešního pohledu takřka nepochopitelná. Proto si ji pojďme připomenout slovy našeho seriálu, dílu číslo tři „Na Bělehrad!”

 

Sedmdesátá léta v Československu, se nesla v duchu zabetonování komunistické diktatury, probíhala normalizace. Vedení fotbalového svazu bylo rozpuštěno, trenéři byli hodnoceni podle ideologických kritérií a sport se ocitl až na druhém místě. Přesto se partě fotbalových nadšenců dařilo, krok po kroku, milovanému fotbalu vracet zpátky jeho bývalou kondici. Přesto, že v roce 1934 se naši vraceli z Říma jako „zlatí hoši“, na to skutečné zlato jsme museli čekat až to roku 1976. Dvě generace fanoušků a fotbalistů netrpělivě vyhlíželi pohár pro vítěze. Sluší se zdůraznit, že naše mužstvo bylo československé. Ondruš, Dobiaš, Móder, Pivarník, Čapkovič, Barmoš, všechno hráči slovenské národnosti. Proto dejme v jejich vzájemném rozhovoru, kterým reflektují životní úspěch, jako prvnímu slovo Karolu Dobiašovi.

 

Autor s Antonínem Panenkou během natáčení, foto se svolením Marek Dobeš

Karol Dobiaš: Trenér Ježek a pan Vengloš dali dohromady sestavu obrany, celá byla ze Slovanu Bratislava - Pivarník, Čapkovič, Ondruš nebo Gögh. Nenašli místo defenzivního záložníka, takže tehdy s tím Holandskem jsem měl za úkol na naší půlce obsazovat Johana Kruifa. 

Antonín Panenka: Přeci jenom z těch čtyř mužstev v tom finále jsme byli nejméně slavní, nejméně úspěšní, nejméně známí, takže jsme odjížděli v určité roli outsidera. Svým způsobem, samozřejmě, je to trošku deprimující, ale na druhou stranu snad, si myslím, že nám to trošičku vrylo takovej ten pocit, že tam musíme zamakat, zabojovat, aby ti lidi pravdu neměli. A to se nám, zaplať pánbůh, podařilo. A je fakt, že Německo, Holandsko a domácí Jugoslávie, to byly mužstva v podstatě špička. Ne jenom v Evropě, ale světa, takže porazit je, bylo pro nás velmi těžký. Já se osobně obával jedný věci. Aby jsme nepropadli, aby to nebyl propadák, aby jsme třeba s Holanďanama, který podle mě byli vůbec největší mužstvo v tý době na světě, tak aby jsme nedostali nějakou nakládačku a nejeli s brekem domů. Takže naštěstí to se nestalo. Trošku byla výhoda to, že nás tvrdě podcenili. Jestli si pamatuješ. A pak se chtěli dostat zpátky do zápasu a samozřejmě už to tak nejde. 

Karol Dobiaš: Já to doplním, že samozřejmě, jak jsem hrál defenzivního záložníka, tak když jsem měl míč, a my jsme měli míč, tak jsem se normálně zapojoval do hry. A vím, že jsem dal takovou přihrávku, získal jsem míč, takovou přihrávku Frantovi Veselému, který utekl a zacentroval a dal na 2:1. Pak znova jsem udělal nějaký skluz, možná byl faul, nebo nebyl, rozhodčí nepískal, já jsem přebral míč, dal jsem Frantovi Veselému. Franta udělal kličku na gólmana a bylo to 3:1. Tím pádem už jsme věděli, že budeme druhý. 

Antonín Panenka: Já jsem to měl připravený. Dva roky před tím jsem na to přišel, nebo vymyslel a začal jsem to používat, trénoval jsem to, používal v přátelskejch zápasech v lize u nás a tak dále. Bylo to moc, vlastně skoro 100% úspěšný. A měl jsem obrovskou výhodu, že vlastně všechno mi hrálo do karet. Já tedy nevím, samozřejmě zaplať pánbůh, že Němci vyrovnali v poslední minutě. Pro mě jako to bylo dobrý, ale vlastně nevím proč, když to teda přišlo na ty penalty, tak nevím z jakýho důvodu jsem si řek, že chci kopat pátej, nevím prostě. Nevím z jakýho důvodu, proč. Všichni přede mnou dali, ten Němec nedal, já jsem měl všechno v rukávu prostě. Za prvé, nikdo to nezná, nikdo to neviděl. Tu penaltu. Naštěstí se nechodil nikdo dívat k nám, aby viděl, že to dělám, že jo. Takže jako tam byla, já jsem nebyl přesvědčenej na sto procent, ale na tisíc procent, že takhle. Ono mě to dokonce i trošku rajcovalo. Že to je taková vypjatá situace, kdy prostě, že jo, když ještě teď, když ten Karol Polák hlásil, že všechno má v rukách Antonín Panenka. No a teď, prostě mi to hrozně dělalo radost, že můžu takovouhle kulišárnu udělat. Ale já jsem věděl, že to takhle dopadne. Ale jak říkal Karel s tím těma penaltama, jak se říká, kdo je připravenej, tak většinou je i úspěšnej. A já si myslím, že naši trenéři kalkulovali s tím, že asi není v našich silách možná porazit Holanďany, porazit Němce, ale v případě dobrého výsledku můžeme třeba remízovat. No a pak samozřejmě přijdou na řadu penalty. No a my jsme je trénovali, na soustředění v Tatrách jsme trénovali, byli jsme připravený. Tam trenéři vymysleli takovou soutěž, vybrali pár kluků, který by byli schopný a ochotný kopat penaltu a udělali takový mini turnaječek. Já se po utkání přátelskym nějakym, kde bude třeba pět, šest tisíc diváků a pak těch osm, sedm, devět hráčů kopalo penalty. Takovej mini turnáječek penaltovej. Dělali jsme to, ty turnaje byly tři. Pikantní, nejzajímavější na tom bylo, že všechny vyhrál Franta Veselý, který nikdy v životě ve Slavii žádnou penaltu nekopal. Ale vyhrál je, ty penalty, suverénně vyhrál, prostě. No, a teď přišla situace, kdy teda skončilo prodloužení a teď trenéři hledali, kdo bude kopat penalty. V podstatě jsme byli tři, který byli ochotný. Já, Béla Masný, Zdeněk Nehoda nakonec trošku přemluvil Ondruše a teď hledali toho pátýho. A teď si někdo vzpomněl, Franta to kopal pěkně. A my koukáme všichni na něj a Franta Veselý nikde. Na lavičce nebyl, nikde. Pak někdo říká, hele on sedí mezi lidma v šestý řadě, v dresu mezi divákama. On se tam tak klepal, že ho vyberou. Takže nakonec přemluvili Laďu Jurkemika, kterej vlastně říkal, trenére, já dám takovou ránu, že když ten brankář to chytí, tak i s tím míčem padne do sítě. 

Karol Dobiaš: Přistáli jsme na starym ruzyňskym letišti, kde nás čekalo deset tisíc, dvacet tisíc nadšenejch lidí. Což nikdo z nás předtím nezažil ani nečekal, že by to moh někdy v životě zažít. Tam byl samozřejmě nějaký slavnostní přípitek, tam byly naše rodiny, pak náš posadili do autobusu, kterej jel vlastně na kulaťák a zpátky a já jsem vzpomínal na to, že jako dítě jsem vlastně chodil tam podél tý silnice z letiště, jak je u Kulaťáku, jsem chodil jako dítě s vlaječkama, když přijel soudruh prezident z NDR a z Polska a já nevím odkaď, tak jsem tam mával. Mávali jsme sláva, ale tohle bylo spontánní. Tady byly starý lidi, babičky, prostě to bylo lemovaný tam a zpátky. Lidi prostě nadšený. Takže pro nás to byl, nebo pro mě osobně, to byl obrovskej zážitek. 

Antonín Panenka: To bylo ideální složení dvojice trenérů, kdy hlavní trenér byl pan Ježek, asistent pana Ježka Jozef Vengloš. A oni byli právě každej jinej, a to je právě to výborný. Pan Ježek byl velice agresivní, disciplínu dodržoval, uměl to mužstvo vyhecovat, měl vynikající i pozorovací talent. Uměl vysvětlit hráčům, ten jeho protihráč, co dělá, jaké má klady, jaké má nedostatky. Všechno tohlento on měl zmáklý opravdu neskutečně. Doved to mužstvo neskutečně nebudit a vyhecovat. Na druhý straně pan Vengloš byl velmi kultivovanej trenér, kterej donekonečna měl trpělivost nám pořád vysvětlovat, co máme dělat, jak to máme dělat atd., atd. Působil hrozně příjemně, takovým pozitivním dojmem. Takže oni se strašně dobře spolu smíchali, a tak to fungovalo. Takže já si myslím, že velkej díl toho úspěchu je na jejich hlavách. 

Karol Dobiaš: Po pětačtyřiceti letech tady znovu vidím ten pohár, který jsem zvedal předtím. Ale mně připadal trošičku lehčí, že byl. No možná já jsem byl. 

Antonín Panenka: No taky jsi byl mladší. 

Karol Dobiaš: No to je pravda. 

Antonín Panenka: Silnější. 

Karol Dobiaš: Ale je to nádhera si ho pohladit. Protože jsme se naběhali, ty jsi se proslavil a jsme šťastný všichni. 

Poděkování: Marek Matoušek, MgA. Michal Jurman, Jaroslav Kolář, Dominik Furdek (Střední škola mediální grafiky a tisku) 

Příště Michael Weikath, Markus Grosskopf - Helloween

 

Vložil: Marek Dobeš