„Nedávno jsem hrál v Londýně s Garym Oldmanem,” přiznal Marek Vašut, z boží milosti frajer. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Se svolením Marek Dobeš (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Marek Vašut, 2010

S Markem Vašutem mne pojí mnohé. Předně jméno, protože kdoví, zda za dlouhou řadu Marků mezi husákdětmi nemůže právě on. Dále osobní režisérská (měl jsem ho tu čest několikrát režijně vést, když moderoval akci Judo Show Cup), herecká (potkali jsme se před kamerou seriálů Doktoři z Počátků, ONA A ON nebo Sanitka 2), scenáristická (Kajínek, Jan Žižka) a v neposlední řadě lidská. Jeho usilování o svobodnou diskuzi bez předsudků a ostrakizace je mi nadmíru blízká. Z pohledu hollywoodské továrny na sny je pak mým vzorem jako asi náš nejvytíženější herec. Proto se objevil v mnoha sci-fi filmech. A co více, Marek Vašut má dle vlastních slov vědeckofantastické filmy rád.

Kupodivu se mi první možnost k interview s ním naskytla až loni, v rámci představení návštěvy Jean-Claude van Dammea u nás…

Jaká byla tvoje spolupráce na akční scifárně se Seanem Connerym „Liga výjimečných“, která se za trochu nešťastných podmínek natáčela v Praze?

Tam byl problém s tím, že si režisér nesedl se Seanem Connerym, nevím proč, to nedokážu říct. Ale vím, že tam vládla nepohoda. V tom filmu hraju takového tankistu a celou dobu mám masku, takže ačkoli jsem v kreditech, tak mě nikdo nepozná. Mnohem radši vzpomínám na to, jak jsem moderoval příjezd Seana Conneryho na premiéru do Slovanského domu na Příkopě. To bylo zajímavější, samozřejmě se zpozdil asi o dvacet minut. Takže jsem musel udržovat davy Na Příkopě ve varu, ale potom Sean Connery přijel a projevil se jako úžasný chlapík. Na to setkání dodnes vzpomínám. Takže pro mě mnohem zajímavější prostě bylo, než samotný filmování „Ligy Gentlemanů“, uvádění Seana Conneryho na premiéře. I když, na co vzpomínám ze svých setkání vůbec nejradši, bylo to se Sirem Anthony Hopkinsem. Ale o tom už jsem mnohokrát hovořil a nechci se opakovat.

Setkáváme se dnes u příležitosti uvádění návštěvy Jean-Claude Van Dammea v Praze. Jaký jeho vědeckofantastický film je tvým oblíbeným?

Mám nejradši, myslím, že to byl jeho první film, který na kase vydělal sto miliónů dolarů, film „Timecop“, časový policajt v doslovném překladu. Protože já jsem milovník sci-fi a tam on cestuje časem, aby honil lumpy. A pro mě ten film, pamatuju si ho právě taky na VHS, co mě překvapilo vlastně nejvíc, že mi utkvěl.

Marek Vašut uvádí Jean-Claudea

Myslím, že tenhle film byl svým způsobem přelomový v užití jistých filmových triků. Anebo vůbec zápletky toho filmu, a jak on tam bojoval. Tam bylo podle mě řada situací, z kterých se potom inspiroval „Terminátor 3: Vzpoura strojů“. Takže myslím, že i o dost starší, nebo generaci, necelou generaci starší, Arnold je dlužníkem Jean-Claudea.

Máš ho rád jako herce?

Tak víme, že Jean-Claude Van Dammea je především karate, potom taky taekwondo, thajský box, tedy Muay Thai, nebo kickbox. Přiznám se, že tam nejsem žádným expertem, nicméně mě to samozřejmě bavilo, taky.  A líbilo se mi, že to není ten klasický surový bijec. Je to elegantní tanečník, dělal pět let, od šestnácti do jednadvaceti, balet. Na jeho pohybu a na jeho projevu je to vidět. Pro mě to má dvojitý kouzlo, protože moje matka pětadvacet let dělala balet v Národním divadle, můj otec byl baletní kritik a libretista. Od malička jsem s tím vyrůstal, nebyl jsem nadán talentem, abych to dělal, ale dokážu to ocenit.

Hrál jsi také v nízkorozpočtovějších SF, například thrilleroidním „Alpha Code“.

Ten film je nepovedený, na ČSFD nemá moc procent, ale je to science-fiction. Peru se v něm s trojnásobným šampiónem UFC Randy Couturem. Jeho oblíbeným, nebo řekněme majstrštykem, byla škrtící kravata. A tímhle hmatem já v tom filmu uspím právě Randyho Coutura.

Jaká byla tvá poslední herecká práce na zahraničním projektu?

Jsem pyšný, že jsem druhou půlku roku dvacet jedna strávil ve Velké Británii, kdy jsem v Londýně a okolí točil televizní seriál „Slow Horses“ pro Apple TV. Hlavní roli tam hrál Gary Oldman, a je to špionážka, teď už se točí třetí série. Bohužel beze mě, protože jak je takovou mojí tradicí, byl jsem zabit. Právě na konci té druhé série. A teď jsem trochu se zasnil, protože na to rád vzpomínám. My jsme tam parta takzvaných cikád, což je ještě víc, než je ve špionážních filmech krtek, mole. Ty cikády mají totiž jako hmyz velice zajímavý životní cyklus. Ony jsou v podzemí jako larvy až sedmnáct let. A tady to bylo jako pojmenování ruských postsovětských agentů, kteří se dostali do Británie v raných devadesátých letech, a teď je Moskva aktivuje.

Markové Vašut a Dobeš

Je to fikce, není to podle skutečnosti, je to podle špionážního románu Micka Herrona. Byl to v roce dvacet, myslím, nejprodávanější špionážní román na britském trhu. Co je na tom komické, je to, kdo těch hlavních pět ruských špionů hrál. My tam strašlivým způsobem zatápíme MI5 a všechno směřuje k tomu, že Londýnu uděláme takové malé 11. září, kdy letadlo narazí do nejvyššího londýnského mrakodrapu The Shard. Což je v překladu Střepina nebo Střep, chcete-li. No, a protože Britské impérium má s Ruskem nevyřízené účty, už dlouho, dlouho do minulosti, kdy třeba vezměme druhou polovinu 19. století, první krymskou válku. Ne, co se tam děje dnes.

Tak dochází k takovému zajímavému paradoxu, víte, že v poslední době je trend, aby zahraniční role hrály etnicky nebo rasově odpovídající typy. Afroameričana třeba, takovou úlohu nemůže hrát běloch, není to košer, aby hrál nebo aby recitoval dokonce afroamerického autora. I to se stalo, že z toho byl problém. Tak člověk očekával, že ta britská produkce obsadí do rolí ruských špiónů etnické Rusy. V Londýně žije spousta imigrantů, Rusů herců. Ale ne, impérium neodpouští. Takže hlavního, mého šéfa, mozek, který nás řídí, hrál Srb, po něm jsem byl jako hlavní zabiják já, Čech. K ruce jsem měl dvě gorily, Bulhara a Kazacha, a takovou prodlouženou ruku Kremlu hraje, už asi uhádnete, Ukrajinec. Podotýkám ovšem, že to bylo castováno rok před těmi nešťastnými událostmi na Ukrajině. Tak na to jsem v poslední době pyšnej, a myslím, že moc tohle neproniklo do povědomí, v dnešní době je toho moc.

Příště Antonín Panenka, Karol Dobiaš

Vložil: Marek Dobeš