Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Největší dobrodružství jsou vždycky duchovní, poznání i úžas, říká Břetislav Rychlík

11.04.2024
Největší dobrodružství jsou vždycky duchovní, poznání i úžas, říká Břetislav Rychlík

Foto: Marek Malůšek

Popisek: Břetislav Rychlík

Režisér, dokumentarista, publicista, herec a scenárista, který léta působil v brněnském HaDivadle. Natočil mnoho zajímavých dokumentárních filmů. V našem rozhovoru si společně povídáme nejenom o divadle a životě.

Břetislav Rychlík se narodil 23. července 1958 v Uherském Hradišti. Vyrůstal ve Veselí nad Moravou, kde zažil krátkou éru skautingu, hrál národní házenou a dětské i undergroundové divadlo, založil a vedl kulturní Klub Q. Po absolvování gymnázia ve Strážnici byl postupně studentem techniky, dělníkem na kachní farmě, kulisákem, nápovědou, asistentem režie.

Jako herec začínal v oblastních divadlech (Uherské Hradiště, Most), v letech 1982–1996 hrál a režíroval v legendárním v HaDivadle. Vytvořil řadu hlavních rolí v inscenacích Arnošta Goldflama a Svatopluka Vály, podílel se na kultovních autorských projektech českých alternativních divadel (s Ypsilonkou, Divadlem na okraji, Divadlem Husa na provázku). V roce 1986 hrál půl roku s částí souboru HaDivadla v pavilonu Britské Columbie na EXPU 86 v kanadském Vancouveru. S HaDivadlem se zúčastnil (po Listopadu 1989) řady mezinárodních divadelních festivalů (Polsko, Německo, Rakousko, Itálie, Francie, Švýcarsko). V roce 1987 obdržel na festivalu Divadla jednoho herce v Chebu Cenu Českého literárního fondu za monodrama Dnes naposled! (scénář společně s Přemyslem Rutem). Jako herec hrál v česko-slovenských filmech i televizních inscenacích. Od roku 1988 režíruje v českých (Národní divadlo v Brně, Divadlo Husa na provázku aj.) i zahraničních divadlech (např. Asanace Václava Havla v Národním akademickém divadle Ivana Franko v Kyjevě).

17. listopadu 1989 během hostování HaDivadla a Divadla Husa na provázku v Praze přerušil spolu s Petrem Oslzlým představení a vyzpovídal studenta Romana Ráčka, zmláceného Pohotovostní jednotkou VB. Byla to vůbec první zpráva o brutálním zákroku na Národní třídě. 18. listopadu v 16 hodin zahájila obě brněnská divadla stávku československých divadel. Je i zakládající člen Občanského fóra z 19. listopadu.

V letech 1997–2000 pracoval na poloviční úvazek jako dramaturg České televize. Natočil přes tři sta dokumentárních filmů a získal několik mezinárodních i domácích ocenění (Zlatý ledňáček za nejlepší český dokument, Visegrádskou cenu, Cenu Ferdinanda Vaňka atd.). V poslední době pro Českou televizi produkoval a režíroval cyklus Fenomén underground (42 dílů). Od roku 1992 do roku 2003 byl pro Český rozhlas autorem desítek vydání cyklu Antikvariát Břetislava Rychlíka, který mapoval zasunuté, léta umlčované osobnosti naší kultury, nekomerční tvorbu a opomíjená společenská témata. V roce 1993 získal novinářskou Cenu křepelek, o rok později se stal jedním z vítězů Evropského fejetonu. Pracoval pro českou redakci BBC.

V nakladatelství Petrov vydal knihu svých fejetonů a esejů Konec žebřiňáků (2001), v roce 2019 mu Nakladatelství JAMU společně s Větrnými mlýny vydalo knihu Sestup ke kořenům. Spolupracuje s folklorními festivaly (Strážnice, Kyjov, Velká nad Veličkou) i osobnostmi lidové hudby. Žije v Brně. V roce 2014 se habilitoval a získal titul docent na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, kde učí v Ateliéru režie a dramaturgie. Žena Monika je producentka, scenáristka a režisérka. Má dvě dcery, režisérku a publicistku Apolenu a Juliánu, produkční. Dvě vnučky, René a Eleonoru.

 

Začnu domovem, rodným krajem a vaším vztahem k němu. Odkud pocházíte?

„Já su Moravský Slovák,“ tak jsem se představoval od malička. Narodil jsem se v porodnici v  Uherském Hradišti, městě kulturním, půvabném i čímsi divokém, stejně jako poklidném, kde se jsem se octnul později ve svém prvním divadelním angažmá. Ale rodiče měli domek ve Veselí nad Moravou. Rozkročen jsem byl v dětství mezi dědův srub na Horňácku v Bílých Karpatech a právě mezi to Veselí. Horňácko považuju za duchovní rodiště. Úchvatná příroda a svérázný, autentický folklór, něco, co nemá v celé střední Evropě obdoby. Region na hranici se Slovenskem pod Velkou Javořinou. Veselí, město na řece Moravě, to byli spolužáci ze základní školy, skauti z krátkého období skautování mezi lety 1968 – 1970, spoluhráči z oddílu národní házené a místní máničky, se kterými jsem založil undergroundové divadlo Atrapy. Ale křížený jsem všelijak, z obou větví mám kořeny valašské. A ještě jsem čtyři roky strávil ve staroslavné Strážnici na tehdejším Gymnáziu Marie Kudeříkové, odkud jsem všelijak utíkal ve své pozdní pubertě, hlavně kvůli dlouhým vlasům. Dlouhé vlasy, to nebyla móda, ale postoj.

Na tuto otázku mne přivedl váš dokument věnovaný festivalu lidové hudby ve Strážnici. Jaký je váš vztah k lidovým tradicím, lidové hudbě? Pro mne ty lidové kroje, ta muzika většinou znamenala pestrobarevný, půvabný ohňostroj, ale tak jednoduché to samozřejmě není. Jak v těch písních, krojích, tak i zvycích se skrývá hluboká moudrost našich předků.

V dospívání jsem folklór nesnášel, chodil jsem sice do houslí v  dětství, ale to mne nebavilo. Rodiče kroje měli, maminka tancovala ve Valašském krúžku, ale já jsem miloval Vinnetoua. Babička, která šila kroje, mi ušila kompletní apačský oděv, tak co housle. Spíš jsem organizoval bitky indiánů a banditů. Také jsem raději s pošťáckým vozem pomáhal rozvážet balíky po okrese. My jsme neměli auto, takže to byla odměna za dobrodružství, že jsem se mohl jednou týdně takto svést. Pan učitel Svoboda chodil k mým rodičům, aby na mne dohlédli, že mám talent na housle, sluch, dlouhé prsty. Ale rodiče na mne nikdy netlačili. Možná bych dnes byl primášem, ale možná už by bylo po mně, protože já všechno dělám naplno a lidoví muzikanti žijí v ohrožení.

Až na gymnáziu jsem se trochu začal učit písničky, jako dobrý prostředek k okouzlování spolužaček. Ale spíš jsem chodil na bigbíty, obrážel festivaly, nechal se mlátit policajty. A najednou to nějak vypuklo naplno. Na Horňácko začali jezdit rockeři a folkaři (od Vládi Mišíka po Mertu), člověk si uvědomil tu sílu muziky. Že to je naše blues, náš bigbít, náš jazz. Hlavně s Ondřejem Havelkou jsme tomu propadli. To, že dnes je lidová duchovní kultura podstatnou součástí mojí duše, že mi znalost písniček připadá jako čidlo, kterým si můžu osahávat svět v sobě i kolem sebe, to je zázračné. Vážně. Na každou životní situaci je písnička, říkal Ludvík Vaculík.

Natočil jste mnoho dokumentů. Dala by se pojmenovat hlavní témata, která vždy budila váš hluboký zájem? Vím, že jste věnoval velkou pozornost našemu undergroundu, ale také ledasčemu jinému.

Myslím, že to má několik rovin. Zajímají mne lidé na okraji, outsideři, řekněme. To může mít sociální, etnický, politický důvod. Odtud byl můj zájem o Romy, underground, lidi z cirkusů, osudy starých lidí, osudy lidí v měsíční krajině severních Čech. To byl také cyklus Intolerance nebo Případy pro ombudsmana. Mimochodem, jakmile jsem začal šlapat na kuří oka politikům, oba cykly skončily.

Dalším tématem jsou tvůrčí lidé, mám snahu ne jenom natočit jakýsi portrét, ale spíše se dozvědět, jak to dělají, podívat se pod prsty. No a pak to byla práce pro nesmyslně zrušené cykly jako Folklorika nebo Náš venkov, to je dané tím mým zájmem o folklór a lidi na venkově.

A pak mám rád solitéry, který připomínají statečné lidi a hodnoty svobody, demokracie. Tedy hodnoty, které dnes jsou mnohdy hlupkavými lidmi zpochybňovány. To byl nedávný film Strážce paměti o Jánu Langošovi, slovenském disidentovi a prvním polistopadovém ministru vnitra. Či dokument o partyzánském lékaři, pozdějším vynikajícím chirurgovi a poválečném komunistovi, odvedeném po okupaci v  roce 1968 od operace, likvidovaném normalizačními kolaboranty, mluvčím Charty 77 Bedřichu Placákovi. Ten film se jmenuje Zemřel vestoje aneb Partyzáni bez legend. Oba filmy se dají přehrát na iVysílání ČT .

Při tom natáčení jste také asi dost cestoval a poznal různé země trochu jinak než běžný turista. Které z nich jste si, řekněme, doslova zamiloval?

Miluju Kanadu, kde jsme půl roku byli s HaDivadlem. V  posledních letech jsem rozkročen v lásce k chorvatskému ostrovu Cres, kde máme v rybářské vesnici Martinšćica domek a trvalé lásce ke Slovensku. Zamiloval jsem si při práci v Národním divadle v Kyjevě a všech svých cestách Ukrajinu a lidi v ní. Ale nesmírně rád a stále raději se vracím domů, do Brna a na Horňácko. To zní jako sentimentální klišé, ale je to tak. Stárnutím to nebude, já mám rád města a místa na míru člověka. Nesnáším anonymitu, v té se dá leccos ukrýt a zmizet.

A nezažil jste, jak již to při cestování chodí, nějaké mimořádné dobrodružství?

A to víte, že zažil. Spadlo nám na Floridě auto do řeky plné aligátorů. V Rusku mne chtěl zastřelit zfetovaný bývalý voják kvůli čepici, kterou mi ukradl z hlavy. Ale největší dobrodružství jsou vždycky duchovní, kulturní povahy. Dobrodružství poznání, úžas…to, co může mít naprosto neefektní podobu a být velmi niterné.

 

Kniha vychází z habilitační práce Břetislava Rychlíka Sestup ke kořenům / Byli, ludé, byli, ale sa minuli… (obrazy, analýzy, reflexe, komentáře) z roku 2014. Ta je souborem uměleckých výkonů, režií, dramatizací a inscenačních scénářů realistického venkovského dramatu a literatury: trojice inscenací vlastní dramatizace románu bratří Aloise a Viléma Mrštíků Rok na vsi v divadlech v Mostě, Trnavě a Českých Budějovicích, dramaturgických a inscenačních východisek při režii hry Josefa Gregora Tajovského Statky – zmätky a úprava hry Gabriely Preissové Gazdina roba pro scénu Mahenova divadla NdB.

Profesor Miloslav Klíma o této analýze napsal: „Každý inscenátor se setká s materiálem, ke kterému teprve musí najít cestu. Příklad pozitivního, ale plně kritického přístupu dokládá výklad k inscenaci hry G. Preissové Gazdina roba v Mahenově divadle v Brně. Na jedné straně jistá tradice a především navyklá klasifikace morálních hodnot jednotlivých postav a na druhé straně odvaha tyto navyklosti narušit a zpochybnit.“ Součástí publikace je i záznam inscenace pro Českou televizi z roku 2010.

Oproti habilitaci je kniha doplněna dvěma inscenacemi Východočeského divadla v Pardubicích: radikální úpravou básnického dramatu Josefa Topola Konec masopustu a režií vlastní dramatizace zapomenutého románu Karla Václava Raise Kalibův zločin s použitím scénáře Bedřicha Vrbského. Na konci knihy je zařazena úvaha nad hledáním divadelního jazyka a zdrojů divadelní tvorby při inscenování textů venkovského realismu ve 21. století.

Vydalo nakladatelství Větrné mlýny (obálka s jeho svolením).

 

Věnoval jste se také divadelní režii. Jakým způsobem jste si vybíral hry pro inscenaci? Jistě zde musel mít nemalý vliv osobní vkus?

Divadlo je moje prvotní a prvořadá profese. Věnuju se mu stále a vytrvale. Moje kořeny jsou v HaDivadle, klíčové scéně českých studiových divadel, takže jsem vyškolen autorským divadlem. A HaDivadlo bylo hlavně divadlo tématu. Když se podíváte na moje režie posledních let, zjistíte, že navzdory mnohým režiím velké klasiky (Gazdina roba, Platonov), uvádím mnohdy vlastní dramatizace či úpravy nebo české i světové premiéry. S tématy outsiderů, lidské svobody či nesvobody, selhávání jedinců, manipulace anebo úplně brutálních zločinů, jako třeba hra Tadeusze Słobodzianka Naše třída o pogromu v polském městečku Jedwabném. Pogromu, který spáchali Poláci na svých židovských sousedech v roce 1941. Role Poláků vyšla najevo až v roce 2000. Zcela normální lidé, jak napsal historik Gross – montéři, ševci, rolníci, starosta, prostě všichni.

Vy jste, pane Rychlíku, napsal také jednu odbornou knihu o divadle.

Už jsou to knihy dvě, ta druhá o jedné kultovní éře HaDivadla je u grafiků a připravuje se do tisku. Má trochu komplikovaný název v duchu naší tehdejší groteskní poetiky a sebeironie - Herci „národa“ aneb Cesta herců HaDivadla, které nikdo nezná, z Prostějova do Brna na konec světa a zase zpátky.

V roce 1985 odstartoval v Hadivadle cyklus malých autorských projektů. Herci sami přišli s tématy, představou tvůrčího týmu. Tento legendární dramaturgický počin jednoho ze zakladatelů HaDivadla, Josefa Kovalčuka, se jmenoval Herci inspirátoři představení. Výsledkem byla nakonec série čtyř inscenací:

  • Dnes naposled! (1985)

Přemysl Rut (autorská spolupráce Břetislav Rychlík)

  • Bajky o lišákovi (1986)

Sławomir Mrožek

  • Deska (1986)

Miloš Černoušek, J. A. Pitínský

  • Dcery národa (1987)

Iva Klestilová, Hana Müllerová, Arnošt Goldflam

 

Díky tomuto projektu se v profesionálním divadle třeba poprvé jako režisér objevil J. A. Pitínský (inscenace Deska ve spolupráci s  Milošem Černouškem, nyní Cyrilem Drozdou), jako herec Martin Dohnal. Vznikla jedna z prvních režií tehdejšího studenta Jana Borny (Mrožkovy Bajky o lišákovi). Tak se z Ivy Klestilové (Volánkové) stala autorka divadelních her a později dramaturgyně. Z Břetislava Rychlíka autor a režisér. Z Jána Sedala básník. Inscenace vzbudily velký ohlas kritiky i diváků. Komunistický tisk je napadal (v případě Dcer národa proběhla po útoku ve stranickém tisku dokonce vzrušená diskuse na půdě krajské komise teorie a kritiky). Okruh zakázaných divadelníků kolkem Charty 77 a samizdatového sborníku O divadle jejich uvedení uvítal a v řadě recenzí se jimi zabýval (Sergej Machonin, Václav Havel, Karel Kraus, pod pseudonymy Vojtěch Vacke, Václav Königsmark). Inscenace, krom své estetické hodnoty, vnášely ve své době do společnosti ostré kritické myšlení a byly nositely občanských postojů aktérů.

Též jsem přispěl do několika dalších knížek – třeba do nedávno vydané obří knihy o evropském scénografovi a mém příteli Jánu Zavarském.

Nechtěl jste někdy vytvořit divadelní hru?

Napsal jsem několik dramatizací, podílel jsem se jako spoluautor na některých hrách, ale na samostatnou divadelní hru si jako autor pořád netroufám. Teď zrovna zápolím s dramatizací ikonického díla Ludvíka Vaculíka Sekyra. To chystám k padesátinám HaDivadla.

Čemu v současnosti věnujete největší pozornost a jaké jsou vaše plány do budoucnosti?

Mnohé – viz výše. Také dokončuju dokument o geniálním hudebním skladateli Jiřím Bulisovi. To byla velká postava našich životů, zahynul tragicky jako šestačtyřicetiletý 12. května v roce 1993.  Měl za sebou muziku k inscenacím kultovní a světové éry Boleslava Polívky, bez kterých by Bolek nebyl Amem, Pepém, Šaškem ani Trosečníkem (jak připomněl Jiří Černý v Divadelních novinách), stejně jako k nejsilnějším opusům Arnošta Goldflama v HaDivadle, představením Činoherního klubu, Draku, Ypsilonky. Jeho muzika zněla ve filmech Chytilové, Jakubiska, Luthera, Feniče, v divadlech ve Francii, Finsku, Německu, Polsku a Maďarsku. Zabil se měsíc po návratu z USA, kde jeho muziku začali objevovat.

Zůstaly tady také přes dvě stovky zcela originálních písní. „Každá z nich je malým geniálním dílem,“ tvrdí strážce Jirkova odkazu, jeho spolužák z Janáčkovy akademie múzických umění, emeritní houslista brněnské filharmonie a jazzman Jan Dalecký (Beránek). V našem hlavním útočišti, brněnské funkcionalistické kavárně Kolbaba citoval Jirka nad nezbytným zákuskem Arnolda Schoenberga, který před smrtí prohlásil, že by své celé dílo vyměnil za jedinou melodii, pískanou kominickým učněm. Během jeho života jeho písničky znali přátelé z nekončících večírků u klavíru. Dvě z nich nazpívaly vzácné dámy – Hana Hegerová a Iva Bittová. Dnes natáčejí jejich coververze kapely české alternativy (Mucha, Zrní, Dva, Bonus), stejně jako Hradišťan, Jan Spálený, Slávek Janoušek nebo studenti muzikálu na brněnské JAMU. V  divadlech vznikly inscenace (Kabaret Prévert - Bulis v  Dlouhé, Proklatec v  HaDivadle, Drazí v Chomutově aneb My všichni jsme Bulis v Národním divadle v Brně). Ten film jsem Jirkovi dlužil. A mám roztočený dokument o svém starodávném kamarádovi Ondřeji Havelkovi. Zcela jste mne vyčerpal svými dotazy. Tak si další rozhovor necháme na příště.

 

QRcode

Vložil: Jiří Kačur