Co si doma natáčeli občané protektorátu? TV reflexe Viktora Horáka

Foto: Česká televize (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Snímek z dokumentu My, občané Protektorátu

Natáčeli si občané během nacistické okupace Československa domácí videa? A co v nich bylo? Postupy vojsk, rodinné oslavy nebo práskání sousedů? Na to vše odpovídá pozoruhodný dokument My, občané Protektorátu, který vysílá Česká televize. Třídílná dokumentární minisérie režiséra Ondřeje Veverky a producenta Vítězslava Jandáka ml. vypráví o životě Čechoslováků mezi lety 1938 až 1945. Dokument nabízí soukromé deníkové zápisky, záběry ze soukromí protektorátních rodin a náhled do korespondence obyčejných občanů.

Dokumentů o 2. světové válce a životě v Protektorátu je na českém filmovém, i televizním poli nepřeberné množství. Teď přichází dokumentarista Ondřej Veverka s trochu opomíjeným tématem, čímž je soukromý svět protektorátních občanů. Filmař zdánlivě „navazuje” na svůj televizní dokument Kuratorium, jenž se odehrává ve stejné době, ale reflektuje obyčejný život a realitu protektorátního lidu.

Záměr to je vskutku chvályhodný - přiblížit divákům soukromí lidí, kteří byli utlačováni německým režimem. Dokument ukazuje plastický průřez několika vrstvami společnosti: došlo na příběhy mladé holčičky, prchající rodiny, skrývajících se milenců, odhodlaných bojovníků i práskačů.

Snímek z  dokumentu My, občané Protektorátu

Hlavním problémem dokumentární série je snadné zmatení diváka, který se složitě orientuje v postavách, zápiscích, době a jednotlivých příbězích. Tvůrci často přeskakují ve vyprávění mezi obecným komentářem, čtením z deníků a představením dalšího úseku či nové postavy. Za dokumentem je ale vidět usilovná a pečlivá archivní práce. Veverka strávil dlouhé dny studiem a luštěním starých archivů a pramenů, které se mnohdy poprvé dostaly do povědomí širší veřejnosti. Poprvé se tak divák může podívat na video z nudného nedělního odpoledne v pražské vile s příběhem milenců na útěku ze země. Na pozadí záběrů z rodinného oběda či rozostřených, amatérských záběrů lučního kvítí je všudypřítomný teror Adolfa Hitlera. A právě v tom je tento dokument silný. Dokáže udržet napětí a vážnost situace na pozadí zdánlivě nevinných, ale všeříkajících náhledů do života obyčejných lidí.

Snímek z  dokumentu My, občané Protektorátu

Oceňuji, že každý díl se posouvá v době a zároveň nabízí nové a zajímavé lidské osudy. Sice se od soukromých zázemí stejně přechází k otázkám ohledně tehdejších společenských jevů a vlivů. Rád bych tady zmínil, že pro diváka jsou mnohem zajímavější, originálně a unikátně představené mluvené korespondence či záznamy než obecné přeříkávání notoricky známých informací. Režisér zde také umně kombinuje porci temnějších a dramatičtějších situací, které jsou dobře vyvážené komickými a odlehčenými momenty. Za příklad slouží např. příběh o mladé školačce, která je odpoledne s kamarádkami na zahradě, ale večer už jede půlnočním vlakem vstříc hranicím. Tklivé, melancholické a ohromně silné, ale zároveň filmově poetické a až romanticky natočené.

Dokument My, občané Protektorátu nabízí zase a znovu nové střípky z dějin ohledně 2. světové války. Ale nově i filmové záběry dosud neviděné, trochu tajemné a skrývající další samostatné příběhy. Za představení nových příběhů a badatelskou práci náleží tvůrcům poklona a uznání. Ale že by film přinesl i něco, řekněme, více „bombastičtějšího”? To se úplně říct nedá. Je to chvályhodné téma a solidně zpracovaný televizní dokument. Bohužel se ale jedná o čistě a stoprocentně střihový dokument. A já osobně mám trochu problém u dokumentů, když nenabízí více prostředků k rozptýlení. Občas je náročnější udržet pozornost u padesátiminutového dílu, když prostřihávání mezi několika podobnými příběhy nenabírá konce.

Snímek z  dokumentu My, občané Protektorátu

Možná by dokumentu pomohla trocha dovysvětlujících či připomínajících titulků, aby divák tolik nebloudil v obraze a příbězích. Ocenil bych silnější ukotvení dějových linek, kterých zde bylo možná i zbytečně moc... My, občané Protektorátu je trochu chaotický, otevřený filmový tvar, který se spíše než dokumentem snaží být otiskem dané doby či okamžiku. A je rozhodně lepší být nějakým zážitkem než pouhým zápisem z dějinných pouček. Radši být závanem, atmosférickým otiskem a emocí než jenom popiskem na vitríně. A tím My, občané Protektorátu určitě jsou.

Vložil: Viktor Horák