Ďáblova sbírka nabízí výlet do Vatikánu na zatčenou

Foto: Se svolením Marek Dobeš (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Mapka místa, kde vás zatknou italští carabinieri

ROZHOVOR Po deseti letech práce od námětu k posledním dokončovacím tahům v postprodukci a míchačce černá autorská komedie Marka Dobeše, nesoucí mnohoslibný název Ďáblova sbírka, je již skoro hotova. A zároveň jsou také její tvůrci u konce s dechem. Přesto je před nimi ještě posledních pár rozhodujících finálních kroků. Obracejí se proto na fanoušky nezávislého kina s prosbou o pomoc. I na nich záleží, zda se jim jejich projekt podaří dotáhnout k plánované premiéře v Kině Lucerna.

Také díky své absolutní nezávislosti se film natáčený za čistě soukromé prostředky (režisér Jan Hřebejk o něm řekl: „Ďáblova sbírka přinese slušnou porci naprosté tvůrčí svobody… Hodně mi to sedlo!“ a scenárista Miroslav Adamec, tvůrce Hospody a V Peřině: „Má to svoje poslání.“), se dofinancovává sbírkou přes platformu Startovač.

Snímek z filmu

„Přímá akce ve své nejčistší podobě. Staňte se součástí dějin nezávislé české kinematografie i dějin církevních. Obojí se začíná psát právě teď. Nechte se s námi zatknout ve Vatikánu!" Takto vyzývají autoři budoucího herce donora pro roli kardinála. Přestože vědí, že jim jeho scény s největší pravděpodobností nebude dáno nikdy dokončit. Vlastně s tím dopředu kalkulují. Hodlají se s ním doslova nechat sebrat před kamerou uprostřed natáčení ve svatém městě. Odměna je součástí sbírky na dokončení druhého autorského filmu Marka Dobeše (Jan Žižka, Kajínek a Choking Hazard), kterou v těchto dnech na podporu snímku Ďáblova sbírka rozjel na platformě Startovač. Dalšími cenami jsou VIP vstupenky nebo předměty, které si zahrály ve filmu, jako tajné dokumenty z osobního archivu Adolfa Hitlera o jednání vedoucím k jeho nesvatému podpisu konkordátu s Vatikánem. A také rekvizity z dvacet let staré zombie komedie Choking Hazard. Pravá skládací slepecká hůl dotýkaná v roli slepého guru osobně Jaroslavem Duškem, rakev zombie myslivců nebo sekyrka superzombivce Ondřeje Neffa.

O čem Ďáblova sbírka je

Tři muži se chtějí zapsat do české historie. Jeden filmař cítí příležitost. A mezi nimi dívka, rozhodnutá odhalit tajemství zmizelého otce.

Richard Bartyzal věřil, že je pouhý krok od objevu důkazů spolupráce mezi nacisty a Vatikánem.

S přáteli chtěli najít osobní archiv Adolfa Hitlera údajně ukrytý za květnového povstání českých vlastenců. A slavnostně ho odevzdat státu. Nyní jsou nezvěstní. Policie je viní z loupežného přepadení i vraždy.

Petře Bartyzalové zbývá jediná možnost. Prostudovat materiály, které její otec natočil, a vydat se po jeho stopách. Co zjistí, jí donutí přehodnotit svůj vztah k němu.

Hledá otce, aby našla sama sebe.

O filmu

Ďáblova sbírka je druhý autorský zcela nezávislý celovečerní projekt Marka Dobeše, autora filmů Jan Žižka, Choking Hazard a Byl jsem mladistvým intelektuálem.

Vatikán, Adolf Hitler, černý humor, tváře vlastenectví, postoj k vizím našich předků, síla přátelství, to vše slibuje režisér ukázat ve filmu, který nese podtitul černá vlastenecká komedie. „Začal jsem na scénáři pracovat před deseti lety, kdy slovo vlastenectví ještě ve veřejném prostoru tolik nerezonovalo. Podobně jako v případě velkofilmu Jan Žižka, který vypráví o odvaze čelit přesile, jehož původnímu scénáři jsem věnoval sedmnáct let života, a na začátku se mi mnozí smáli, že nějaký poloslepý lokální vojevůdce už v mírové Evropě a globalizovaném světě nikoho oslovit nemůže, jsem snad i nyní vycítil, jak se vyvine zeitgeist. A to mnoho let před naplněním tohoto posunu. Hlavní roli mého filmu reprezentuje dívka, která si stejně jako mnoho mladých lidí před ní není jista, zda její otec volil správnou životní cestu.“

Z filmu Ďáblova sbírka

Politický film odhalující cyklické okrádání české republiky, ať už nacisty nebo hltavým rozsahem církevních restitucí, mystery, vztahové drama i černá komedie, podoby vlastenectví, to vše je Ďáblova sbírka. Příběh tří přátel, kteří cestou za nalezením pokladu ztratili sami sebe, aby v sobě posléze našli sílu čelit bok po boku strachu. Příběh dcery, která hledá ztraceného otce a najde vztah k jeho vizi. A v neposlední řadě příběh moderní historie České republiky.

Marek Dobeš: Nedostali jsme ani korunu a ani jsme o to neusilovali

Na promo fotografie z filmu jsi umístil citát TGM „nebát se a nekrást“, nejde už dnes o banální a přežitou maximu?

Sám jsem si ověřil, jak těžké stále bojovat s tím vnitřním strachem. Nebo spíš řekněme autocenzurou. Když jsem kdysi dávno koprodukoval s Českou televizí kraťas Byl jsem mladistvým intelektuálem, prošli jsme s kolegy Štěpánem Kopřivou a Jiřím Pavlovským svobodně ústrojím tak velké organizace jenom proto, že na nás nikdo neměl čas. Prostě měli důležitější věci na práci než dohlížet na tři šílence. Navíc producent Čestmír Kopecký byl zvyklý na projekty, které vybočují, stál za sérií Česká soda. Přesto, pokud by dramaturg přiřazený na vývoj „Intelektuála“ stihnul zasáhnout, nikdy by náš film diváci neviděli v té podobě, v jaké se nám ho podařilo dokončit. Totéž zombie komedie o hledání smyslu života Choking Hazard. Se Štěpánem Kopřivou jsme film produkovali, aniž by si nás kdokoli z oficiálních filmových míst všiml. Nedostali jsme ani korunu od fondu nebo televize a ani jsme o to neusilovali. Všechno jsme si platili spolu s privátními investory a za pomoci filmové garancie distributora Bontonfilm sami. Protože pokud tvoříš s vědomím, že budeš žádat o peníze na tvorbu nějaká oficiální místa, vždy se vnitřně kontroluješ, podrobuješ autocenzuře. Přemýšlíš, zda jsi to či ono nepřehnal a jestli to někoho nenaštve. Jenže film o církevních restitucích zákonitě naštve mnohé. A s tím se pojí to slovo nekrást. Okrádat stát nebo národ lze mnoha způsoby a při církevních restitucích k tomu dle mého názoru došlo.

Jsi proti církevním restitucím?

Nejsem proti restitucím jako principu, jsem proti objemu a formě církevních restitucí. Církev nikdy nic nevybudovala sama o sobě, vždy šlo o spolupráci s městem a donátory z řad farníků. Typickým příkladem může být prodej Jindřišské věže. Byla postavena městem Prahou a měšťany jako součást kostelního areálu Kostela svatého Jindřicha a Kunhuty v patnáctém století. A nyní ho Arcibiskupství pražské prodává s tím, že je mu jedno, kdo ho koupí, hlavně že za něj dostane částku minimálně 75 milionů. Dokonce ho ani přednostně nenabídlo městu. To jde proti všem slibům, že církev nebude restituovaný majetek rozprodávat. Ostatně fakt, že v tom rozsahu, v jakém proběhly, byly církevní restituce protlačeny v parlamentu za pomoci dvou přeběhlíků, aniž by na jejich objemu panoval konsenzus, opoziční poslanci dokonce zákon označovali za „krádež století“ a vládní poslance obviňovali z vlastizrady, jasně ukazuje, že česká společnost byla zase jednou donucena odevzdat své vlastnictví bez konsenzu, že je to tak správné. 

Okrádání ČR v různých podobách jsi tedy zvolil pro svůj film jako hlavní téma?

Ano. Hlavní hrdinka filmu se musí nějak postavit k osudu svého otce, který si toto téma vzal za své. Takže se nejen snaží zjistit, co se s ním stalo, ale také se pokouší najít vlastní stanovisko vůči jeho usilování. Myslím, že dříve nebo později se každý mladý člověk začne zamýšlet nad cestou svých rodičů. A vztahovat se k ní. To samé platí v širším plánu o vztahu ke své zemi. A pak jim mnohým možná dojde, že národní státy jsou permanentním lákadlem žraloků všeho typu. Každý by si z nich rád kus urval. Pokud bychom zůstali u té Jindřišské věže, je v ní zavěšen desátý nejstarší zvon v Praze z roku 1518 nazvaný Maria. Drtivá většina Mariiných sester byla roztavena za obou světových válek. Ty zvony nám byly ukradeny nejprve rakousko-uherskou válečnou mašinerií a následně německou. Stovky a stovky zvonů z celé naší země zmizely do Německa, aby z jejich kvalitního kovu vznikly válečné nástroje. A vrátilo se jich jen pár. Dodnes některé zůstávají v Německu. Stejně jako tisíce dalších předmětů, které nám nacistické Německo odcizilo. S tím se pojí má snaha ukázat ve filmu různé podoby rozkrádání obecněji. Týká se to i snahy o vymazání pocitu češství, jak se o to pokoušeli nacisté v době protektorátu mimo jiné konkrétně uzavřením vysokých škol nebo odcizením insignií i archivu Univerzity Karlovy.

Je pravda, že toto jsou v dnešní době poněkud kontroverzní názory.

A nemělo by umění jít proti proudu? Být novodobým svazákem je strašně jednoduché. Natáhnout ruku pro peníze na film o dobrodiní transgenderového prozření mladé hrdinky je dnes tak snadné. Všechny ty komise rozhodující o financích mají pocit, že když budou tlačit progresivní angažovanou agendu, spasí svět. Opak je pravdou. Mám rád Voskovce a Wericha, ale přesně oni jsou příkladem toho, jak tato utopická rádoby avantgarda může přeprogramovat společnost až do té míry, že vykročí budovat světlé zítřky v područí komunistů. Dnes opět vstupujeme do ideologií prosáklé doby a nový předvoj tlačí genderové experimenty, masmigrační multikulti společenský chaos nebo radikální ekologické poručíme větru dešti teorie. Na toto všechno se peníze ve veřejném prostoru vždycky najdou. A ti, kteří je z našeho společného majetku přerozdělují, mají dokonce pocit, že oni jsou ti světanápravci, kteří nazřeli mechanismus, jak budovat nové lepší zítřky. Jenže to si dialektičtí materialisté a národní socialisté mysleli také.

Jan Hřebejk označil tvůj nový film „Ďáblova sbírka“ za punkový, má pravdu?

Velmi si jeho označení vážím. Honza Hřebejk má obrovský přehled o tom, co se v naší kinematografii děje. Na uzavřenou pracovní projekci ho pozval představitel jedné z hlavních rolí, Bohumír Starý, ještě v době, kdy nebyla hotová zvuková míchačka, a já měl obavu, jak v téhle nedotažené fázi film přijme. Byl nadšený a neopomněl to zmínit na Twitteru. Hned jsem se s tím všem chlubil.

Jak jsi objevil Bohumila Starého pro hlavní roli?

Mirek Starý je extrémně zkušený fantastický herec, kterého nikdo nezná. A o to mi přesně šlo. Seznámila mě s ním kdysi herečka Simona Prasková a stačilo mi pár minut v jeho přítomnosti, abych pochopil, že přesně herce s takovou mírou autentické energie do svého projektu potřebuji. On začínal v nějakých devatenácti letech u klasika žánru, kterému se v Americe říká „character driven movie“, Karla Kachyni. A hned hrál ve svých devatenácti letech hlavní roli v jeho filmu „Fandy, ó Fandy“. Režisér Kachyňa byl proslulý přesným a výrazným postižením psychologie postav, často zachycoval běžné lidské osudy, zajímal jej svět outsiderů. To je přesně to, co jsem chtěl v „Ďáblově sbírce“ vyprávět. Kdybych měl styl „Ďáblovy sbírky“ ještě víc upřesnit, tak jsem se snažil, aby byla někde mezi Kachyňou a Fassbinderem.

Točit jako Rainer Werner Fassbinder, to si tedy nekladeš nízké cíle. Tobě ale sedmatřicet bylo už dávno…

Proto jsem také na filmu pracoval tak dlouho. To, co on by zvládl za týden, jsem od námětu ladil deset let. Tři roky jsme s přestávkami natáčeli. Jednak jsem potřeboval, aby mi herci zestárli a před kamerou se přirozeně vizuálně i herecky proměnili, protože dobrý herec stále zraje a my se dějově pohybujeme v rozmezí několika let, jednak jsem stále znovu a znovu pouštěl film divákům, abych zjistil, jestli se mi podařilo dosáhnout zamýšleného působení. Fassbinder trval na tom, že společenskokritické umění musí zasahovat divákovy city. To právě dokonale uměl Kachyňa. A ten se dožil devětasedmdesáti.

Vložil: Markéta Vančová