Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

„Člověk by měl být připravený na spirituální změny.” Oscarová femme fatale, herečka Silvia Šuvadová. Nezapomenutelní Marka Dobeše

27.03.2024
„Člověk by měl být připravený na spirituální změny.” Oscarová femme fatale, herečka Silvia Šuvadová. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Se svolením Marek Dobeš

Popisek: Silvia Šuvadová ve filmu Ďáblova sbírka

Proslavila se rolí violoncellistky Blanky v Oscarem oceněném snímku Kolja. Pracovala na západním pobřeží USA. Herectví vystudovala na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V Hollywoodu si zahrála ve filmech jako The Fast And The Furious: Tokyo Drift nebo Polanski. Věnuje se též meditacím a spirituálnímu koučinku. Do českých kin se brzy vrátí rolí femme fatale v černé komedii Ďáblova sbírka.

Silvia, přestože jste se proslavila v České republice rolí v oscarovém Koljovi, díky dlouhým letům života v USA jsme vás ztratili ze zřetele. Mohla byste nám prosím říci o sobě pár biografických dat?

Jsem ze Slovenska. Tedy Československa. Narodila jsem se v Ružomberku, protože v Dolním Kubíně, ve městě, kde jsem vyrůstala, ještě tenkrát nebyla nemocnice. První rok svého života jsem strávila ve vesnici Párnica, odkud jsou i oba moji rodiče. Slyšela jsem, že herci Vladimír Menšík a Miloš Kopecký chodili do Párnice chytat ryby. Takže je to vlastně proslulá filmová obec. (smích) 

A kdy jste poprvé zavadila o umění vy osobně?

Po skončení základní školy jsem studovala v Dolném Kubíně na gymnáziu Pavla Országha Hviezdoslava. To byl velký slovenský básník. Pocházel právě z Dolného Kubína, takže bylo celkem logické, že jsem záhy recitovala jeho verše na soutěži nazvané po něm – Hviezdoslavův Kubín. Ale nejen tam, také na soutěži Puškinův památník. Ve čtvrtém ročníku na gymnáziu, kdy jsme se měli rozhodnout, kam chceme jít dál studovat, jsem měla pohovor s naší konzultantkou. Shodou okolností to byla babička dnes už slavné slovenské herečky a komičky Evelyn neboli Evy Kramerové. Mojí touhou bylo jít na vysokou studovat učitelství lomeno pedagogiku, slovenštinu, hudebku a nebo psychologii. Chtěla jsem buď do Bratislavy nebo do Nitry. Osud ale rozhodl tak, že setkání s paní Kramerovou mne nasměrovalo, abych zkusila herectví. To byl první rok, kdy padl komunismus. Řekla mi, že bude už o dost jiné se tam dostat než za totality. Tehdy jsme si nějakým způsobem všichni podvědomě mysleli, že být přijat na vysokou školu múzických umění je pro běžného člověka nemožné. Do té doby jste často museli být buď dcerou velké herečky, anebo - lépe velkého komunistického papaláše. Tak jsme to všichni tehdy cítili. Ale když už se psal rok 1990, tak mi řekla tahle naše paní Kramerová, že půjde o moment, kdy nastanou férové podmínky. Že bych to měla zkusit. Když jsem přišla s tímto požadavkem nebo lépe řečeno prosbou domů, moji rodiče se rozdělili na dva tábory. Maminka byla absolutně proti. Že to je zbytečně vyhozený čas a že to není souzeno někomu takovému, jako jsme my, jednoduchým, skromným lidem. Ale tatínek, který byl vždycky trošku takový rebel, prohlásil, proč by ne. Skončilo to tak, že mě na vysokou múzických umění na obor herectví přijali a já jsem nastoupila do ročníku Magdy Vášaryové, Martina Huby a Božidary Turzonovové. A právě ve čtvrtém ročníku téhle vysoké školy jsem byla vybrána Janem a Zdeňkem Svěrákovými. Přijeli do Bratislavy najít herečku do filmu Kolja. 

Takže nejpřímější možná cesta k úspěchu.

Nabídli mi roli Blanky, violoncellistky a dál už to všichni znají. Kolja získal Oscara i Zlatý glóbus v roce 1997. 

Jak jste se dostala do USA?

O několik roků později mě oslovil americký režisér, který přišel do Prahy točit svůj krátký film, jestli bych si v něm nezahrála. A právě tento kraťas mě přivedl nakonec do Los Angeles. Cítila jsem, že to by mělo být něco, co bych mohla považovat za další fázi života. Poté, co jsem dostala pracovní herecké vízum a dokončila závazky v Bratislavě, což byla nějaká divadelní představení, nějaké dabingové úlohy a podobně, tak jsem se do Los Angeles přestěhovala. Psal se rok 2002. 

Bylo těžké pracovat v novém prostředí?

Nejdřív jsem nemluvila dostatečně dobře anglicky, takže jsem hrála v reklamách, videoklipech a nebo jsem dělala modeling. O dva roky později, co jsem tvrdě zapracovala na angličtině, jsem začala hrát i v nezávislých filmech. Natočila jsem jich asi dvacet. Věnovala jsem se i produkci asi na čtyřech filmových projektech. V roce 2010 jsem se začala více zabývat duchovními, nebo řekněme spirituálními aktivitami. Studovala jsem například na Dolphin Star Temple Mystery School v Severní Kalifornii. Městečko se jmenovalo Mount Shasta a leželo na úpatí potenciálně stále činné sopky. 

Tuto vášeň jste si přivezla sebou i po návratu do vlasti, že?

Ano. Teď jsem opět na Slovensku a věnuji se mimo jiné tomu, že jsem si založila spirituální školu. Učím zájemce meditovat a pracovat na sobě. Vždy jsem cítila, že mým celoživotním posláním, už v té době, kdy jsem byla malé děvčátko, je pochopit, proč lidé vnitřně trpí. Toužila jsem po nalezení způsobu, jak jim pomoci. To jsem si myslela, že může učitelka nebo psycholožka. Proto jsem chtěla ty obory studovat. Později, když jsem se stala herečkou, pomohlo mi to porozumět lidským emocím. Následně jsem si přes spirituální studia vlastně ve svém životě prošla tím, jak se říká „full circle“. A vrátila jsem se v jistém smyslu k tomu učitelství i psychologii. Neboli pochopila jsem, jak mohu pronikat do hlubin lidské duše z pozice znalostí kombinace pozice spirituální učitelky. Jak zapojit znalosti psychologie a v podstatě i herectví. To čemu se věnuji, je totiž vždy hluboká práce s psychologií postavy, klienta nebo člověka jako takového. 

Pojďme k postavě Zuzy Kociánové ve vašem nejnovějším filmu Ďáblova sbírka. Vy jste do ní vnesla mnoho ze svých spirituálních poznatků?

Zuzana Kociánová je mi velmi blízká. Připomíná mi trochu mně samotnou, trošku tátu a trošku dobu ve které žijeme obecně. Dnes je totiž absolutně nevyhnutelné mít nějaké takové hrdiny, kteří se snaží vytvořit nový svět. Osobnosti, které se nebojí nahlédnout za oponu. Odhalovat různé formy manipulace. Ostatně, těm se může věnovat i náboženská sekta. A před jednou takovou se moje postava snaží ochránit. Sebe a možná i ostatní. Takže Zuzana Kociánová je v podstatě něco, co mě velmi bavilo a umělecky naplňovalo. Vytvořit charakter takové komplexní postavy, která je lidsky komplikovaná, zároveň tajemná i emocionálně zranitelná, přestože to nedává najevo. Ale zároveň postava, která mění a ovlivňuje věci i lidi okolo sebe. Mám pocit, že každý z nás by měl něco v tomto životě zanechat, co bude měnit budoucnost. Tu budujeme pro ty, kteří přijdou po nás. Spirituální filozofii a s ní spojenou teorii pracující s existencí sil jako například čakry, to jsme společně doplnili do filmu Ďáblova sbírka. Tvůrci pochopili velmi záhy, že jelikož čakry jsou podle mě vlastně jakýmsi takovým základem práce na sobě, tak se o mou znalost můžou opřít i ve vývoji příběhu filmu. Já vždy říkám, že kdyby tolik lidí, kolik jich chodí do nemocnice, bylo na seminářích, spirituálních, nebo na těch, které nabízejí práci na sobě, tento svět by byl úplně jiný. Věřím, že když člověk pracuje se svými čakrami a pohybuje se vědomě na té čakrové energetické úrovni, tak dokáže spoustu věcí změnit. A možná by potom vůbec nemusel čekat na to, až se nějaké problémy manifestují v jeho fyzickém těle. 

Jak by to společnosti pomohlo?

Mohl by mnohému předejít. Lidstvo a lidé všeobecně by byli o mnoho zdravější a šťastnější, kdyby rozuměli nejen spiritualitě, ale konkrétněji také práci s našimi čakrami. Co je vlastně těch sedm energetických center v našem těle, které souvisí s našimi orgány. A pochopitelně i s tím, jak se cítíme. Spiritualita, chakra, awakening school. Mám na webu stránku silviasuvadova.sk. Tam nabízím meditace, spirituální školu a také kurzy, na kterých v podstatě lidi učím všechno to, co jsem si sama osvojila. A hlavně co mi pomohlo. Když mi bylo pětadvacet, byla jsem fyzicky nemocná na několika úrovních. Všechna ta spirituální práce a to jak jsem se věnovala energiím svého těla, mi pomohlo k tomu, že dnes, kdy je mi dvakrát tolik, se cítím velmi zdravá a silná. Raději to zaklepu. (smích) Takže všichni co cítí, že se probouzejí do nějakého stavu, řekněme hlubšího porozumění smyslu života, a kteří by se chtěli o tom něco dozvědět nebo se sebou začít pracovat, tak ty zvu na mé stránky. Také mám na toto zaměřené sociální sítě jako Facebook, Instagram a YouTube. Kdokoli mi může napsat. 

Myslíte, že péče o duši a práce na sobě je důležitá?

Věřím, že v současné době to už není ani tak volba, abychom se sebou začali pracovat, ale nevyhnutelná nutnost. Pokud tedy chceme ve zdraví přežít to všechno, co se na tomto dnešním světě děje. A myslím, že to bude ještě náročnější. Myslím si, že člověk by měl být připravený na změny a na časy, které se před námi otevírají. Některé z těchto mých úvah by se mnou určitě sdílela i Zuzana Kociánová. Proto jsem z výsledné podoby snímku Ďáblova sbírka tak nadšená. A nejsem sama, Jan Hřebejk, který navštívil pracovní projekci filmu, později prohlásil, že „film přináší slušnou porci naprosté tvůrčí svobody.“ O to jsme při natáčení toho díla usilovali, proto jsem mimo jiné se svou účastí a podílem na vzniku Ďáblovy sbírky souhlasila. 

Příště: Jiří Rain – Sebastien

 

Vložil: Marek Dobeš