Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Cena Jindřicha Chalupeckého, co to dnes vlastně je? Aneb má ještě umění smysl? Kulturní monitor Jana Paula

08.03.2024
Cena Jindřicha Chalupeckého, co to dnes vlastně je? Aneb má ještě umění smysl? Kulturní monitor Jana Paula

Foto: Se svolením Piaristi.cz (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Dílo letošního laureáta Oskara Helcela

Nejkritičtější hlasy argumentují, že se z vyhlášení 35. ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého ve Studiu hrdinů 9. února 2024 stal aktivistický rituál a levicová ideologická agitka. Že jsou to tvrdé kritické postoje?

Je to ještě umění? 

Například Klára Čikarová ve svém článku publikovaném v Reflexu 11. 2. 2024 mimo jiné píše o „novém komunistickém manifestu v přímém přenosu“. Podle Čikarové si mohli účastníci v rámci performance Stony Tellers dokonce připít na politizaci umění i konec kapitalismu. Co dodat, je snad konec kapitalismu novou nadějí pro umění? Na svém počátku prestižní Cena Jindřicha Chalupeckého se mění v aktivismus, který její věrohodnost ničí. Porota ve snaze být aktuální totiž již několik let preferuje témata, která takříkajíc frčí, například již zmíněnou kritiku kapitalismu, feminismus, gender apod. Letošní trojice laureátů Ceny JCH Judita Levitnerová, Oskar Helcel a No Fun Kolektiv není výjimkou. Podle ředitelky Společnosti Jindřicha Chalupeckého Kariny Kottové prý zúčastněným umělcům není jedno, co se kolem nás děje a výrazným uměleckým hlasem se vyjadřují k tématům naší doby.  Občane, pohleď, jak je ta naše nastupující umělecká mládež uvědomělá!

 

Laureáti 2024 zprava: Oskar Helcel, Judita Levitnerová, No Fun Kolektiv, foto František Svatoš

Mezinárodní porota prý vyzdvihla pestrost výrazových prostředků, a především společenskou angažovanost finalistů. Znovu povstává chiméra, že by umění mělo sloužit k nápravě světa. To vše tu již ale bylo, to vše historie zná, jen se umělec nechce poučit. Ten současný mladý už zase hledí ke světlým zítřkům a možná dokonce věří v jakousi spravedlivost umění, v nutnost jeho ideologického poslání. Je otázkou, co vlastně dnes z Ceny Jindřicha Chalupeckého zbylo. Odpověď se nabízí sama: snaha šířit vigilantství, novou ideologii samozvaných strážců spravedlnosti. Ceně Jindřicha Chalupeckého už o umění nejde, soudě podle finalistů, kteří vyhrávají v posledních letech tuto soutěž. Aktivismus je zde vydáván za vizuální umění, a má přednost před uměním, které tyto ambice nemá. V posledních letech jsou „uměleckými“ produkty laureátů konceptuální hříčky a formalismus té nejhorší provenience, prozrazující bezradnost tvůrčího snažení. Proč mezi finalisty nejsou malíři a sochaři? Kam se z Ceny JCH vytratily obrazy a sochy? 

Soudružství ano, individualismus nikoliv 

Cena Jindřicha Chalupeckého byla založena v roce 1990 z iniciativy Václava Havla, Jiřího Koláře a Theodora Pištěka. Porota kdysi volila jen jednoho vítěze, ale princip soutěživosti byl zrušen, přednost má kolegialita a solidarita. V roce 2020 nechtěli finalisté soutěžit o jediného vítěze, a tak se jimi stalo všech pět. Od roku 2024 budou laureáti tři a věková hranice do 35 let je zrušena. Co kdyby prý mladí začali s kariérou v pozdějším věku či z nejrůznějších důvodů museli uměleckou tvorbu opustit a vrátit se k ní až po čase? To je filipika, cena je určena především pro mladé, ale zase ne tak docela. Úpravy pravidel a podmínek udílení CJCH se prý budou i nadále vyvíjet v souladu s aktuálními potřebami umělecké scény a v odpovědi na stávající společenskou situaci. Kolektivní přebírání cen už zavedli na Slovensku u Ceny Oskára Čepana, a stejně tak u Turnerovy ceny ve Velké Británii. Uvědomělí umělci se tak dohodli, prý jde o symbolické gesto, že jejich díla, věnovaná společenským tématům, mají stejnou váhu. 

Soutěžení je přežitek, zrušení jednoho laureáta prý vede k větší svobodě pro všechny a podporuje solidaritu jako základní hodnotu, bez které se umělecká scéna neobejde. Podobné bláboly plnily kdysi svazácké příručky, nikdo neprohrává, všichni vítězí, to je korektní, a tak je to správné! Jeden vítěz je individualistický fujtajbl, relikt minulých časů, smysl má kolektiv, družnost, soudružství. Rozbíjení tradičních mocenských hierarchií, důraz na vzájemnou spolupráci a feministické přístupy jsou prý přirozenou reakcí na bezohlednost egomaniaků toužících po úspěchu. Hm, kde se tento trend vzal? „S rychlostí, která vyráží dech, se v USA prosadila protizápadní, antiracionalistická a segregacionistická ideologie, zavilá odpůrkyně svobody jednotlivce a svobody myšlení, která získala v celé zemi značnou moc,“ píše Armand Laferrère v Commentaire č. 174 z roku 2021 a na jiném místě pokračuje: „Vigilanti stejně jako komunisté spustili promyšlený program dobytí moci postupnou infiltrací institucí“. Že už tady nejde o umění je zřejmé.

 

Dílo laureátky Judity Levitnerové

Svobodné umění se ale nikdy neobejde bez umělců, kteří tvoří z podstaty své individuality, kteří nahlížejí svět podle vlastních parametrů a subjektivního prožívání. Je přirozené, že umělec, individuálně vržený do světa se svým dílem, se nutně ocitá v pomyslné soutěži s postojem jiného umělce a jiných umělců. Hesla o solidaritě a kolegialitě na umělecké scéně jen zakrývají neschopnost současných umělců oslovit diváka, protože nevytvářejí nic, čím by zaujali jeho pozornost. Cena JCH má prý „zachovávat prestiž a skrze tu komunikovat s veřejností, rozvíjet diskuzi o potřebnosti umělecké tvorby se širokou veřejností, vysvětlovat, v čem spočívá hodnota současného umění a přitahovat pozornost“. Jsou to jen propagandistické fráze, současné tzv. vizuální umění nemůže být nikdy věcí široké veřejnosti, vždy půjde o úzký segment zájemců. Výstavu Petra Brandla navštívilo přes 70 tisíc lidí, ale Brandlovo umění se usazovalo a zhodnocovalo v řádu staletí, zatímco nejsoučasnější umění je pouhá jepice ráno zrozená. 

Angažovanost, nebo kvalita? 

Cena Jindřicha Chalupeckého má prý být „progresivní” v objevování a podpoře nových trendů, zapojování se do politických diskuzí, stírání hranic mezi aktivismem a uměním. Tak vida, a je to venku. Jenomže zpolitizovat Cenu JCH znamená definitivně ji zničit. Jaká potom bude mít porota kritéria? No přece společenskou angažovanost! To už tady také bylo. Vzpomeňme na obrazy a sochy se zdviženou rukou třímající prapor nebo pochodeň. Zdá se mi, že participace na politických a ideologických problémech jen maskuje slabou potenci infantilního současného umění. V různorodosti uměleckých žánrů, projevů a technik, v jejich multimediálním překračování je velmi snadné natočit politicky angažované video či vytvořit konceptuální instalaci, setřít hranici mezi uměním a žurnalistikou, mezi tvorbou a diletantismem. Otázka je, co ale potom zbude pro beztak už různými multimedialitami unaveného diváka, který toto infantilní rádoby umění platí ze svých daní? 

Umělec dosud vždy reflektoval svět z pozice nezávislého pozorovatele a v tom spočívá hodnota jeho tvorby. Podstatná je naléhavost jeho sdělení, které reaguje na stále aktuální problémy světa. Například Francisco Goya a jeho Hrůzy války, nebo Los Caprichos (Rozmary), či jeho Černé obrazy dodnes promlouvající k lidem a alarmují svědomí. Goya zemřel sám, hluchý a slepý bez solidarity umělecké scény, ale jeho hlas k nám zní dodnes. To, co Goya a mnozí jiní po něm vytvořili ve svém díle, je stále aktuální hodnota. Nikoliv v pomíjivé aktuálnosti módního trendu či formy, ale v síle sdělení provázejícího lidstvo. Goya byl nepochybně humánně cítící umělec, dnes bychom mohli s nadsázkou říci levicově orientovaný, ale jeho umění překračuje věky. Umělec je vůbec ze své podstaty levicový, pobuřuje ho bezpráví na člověku. Nedovedu si představit jiného, ale jeho hlas, ač rozhořčený, a nesmířlivě projevovaný uměleckým dílem, by neměl sloužit žádné ideologii. 

Umění jako služka ideologie 

Důraz na skupinu a vzájemnost není v umění nic nového a být levicový dnes už neznamená nutně být marxistou. Střet společenských a individuálních zájmů je starý jako lidstvo samo a pro kapitalistický systém typický. Někdejší avantgarda na počátku minulého století byla téměř celá levicová, připomeňme Taigeho a Devětsil, ta francouzská na tom nebyla o nic lépe, André Breton byl komunista. Skupinová vystoupení byla tehdy populární, síla byla ve skupině, která zastávala podobný názor a prošlapávala cestu novému umění, které se má zbavit snobské výlučnosti. Avantgardou doba romantismu definitivně skončila, umění se vymanilo z historizujících témat, ze symbolických gest, z područí důrazu na estetickou krásu, a mělo se stát součástí života. Tehdy šlo o odpor k válce, o skepsi ze zničení humanistických ideálů, touhu po sociální rovnosti a vzpouru vůči establishmentu. Avantgarda oslněna marxismem, překotným vývojem techniky a vírou v nové společenské vztahy tehdy věřila v ideál nové lepší budoucnosti.

 

Dílo laureátů ze skupiny No Fun Kolektiv

Jaký je tedy rozdíl mezi mladými, avantgardními, levicově smýšlejícími umělci před sto lety, a těmi dnešními, kteří spíš dají přednost četbě Manifestu socialistického hnutí Michaela Hausera před Dostojevským? Řečeno ironicky: dnešní mladí sice kritizují kapitalismus, ale neštítí se být konzumenty jeho produktů. „Netuší, co je práce, producírují se ve značkových hadrech a za granty a prachy svých rodičů chtějí dělat revoluce“, posteskl si s nadsázkou nad vyhlášením Ceny Jindřicha Chalupeckého umělec Jiří David. Armand Laferrère v Commentaire č. 174 z roku 2021 jde ještě dál: „Armádu wokes tvoří zhýčkané a nikdy trestané děti, které nebyly nikdy nuceny čelit reálným obtížím a snažily se především uchovat si právo tyranizovat své okolí, jež jim bylo liberálně přiznáno v jejich dětství“. Být dnes levicový je přijímaný trend, nikoliv vzepření se establishmentu. Je to konformita vzešlá z nudy, z pohodlného dostatku životních potřeb, a také díky nedostatku motivace, vzdělání a emoční participace na věcech přesahujících materiální svět. 

Nenamlouvejme si, že témata genderu a LGBT, inkluze, koloniální minulosti, škodlivosti kapitalismu a já nevím ještě čeho, jsou v současném českém umění jen okrajovým jevem. Jde také o vliv, který k nám proniká z někdejší mekky svobody. Tzv. wokes, „bdělí“, Antifa a mnohé jiné se snaží narušit, jak oni říkají, zaběhnuté stereotypy a proniknout do západních demokracií. A cíl? Co platilo, už platit nemá, je třeba nastolit nové pořádky, nového uvědomělého člověka. Podle Armanda Laferrèra se tato ideologie obsedantně zajímá o rasu a pohlavní identitu, občas vystupuje na obranu těl vybočujících z normy a horizont jejího usilování netvoří společnost, kterou je třeba vybudovat, duše, kterou je třeba zachránit, nebo lid, který je třeba vést, chce pouze každého přimět ke kontemplaci vlastního těla, z něhož se stala otupující totalita jejího světa. To vše je rámec extrémních snah, v němž se naše západní kultura začíná ocitat, a umění má této ideologii sloužit. Nejsem žádný zastánce koncentrování moci v rukách jednotlivců, ale možná že mnozí mladí umělci vůbec netuší, čemu asistují. 

Má umění ještě smysl? 

„Umění nemůže sloužit politickým úkolům, protože jeho posláním je být pravdivým“, napsal již v roce 1948 v Listech pro umění a filozofii Jindřich Chalupecký. Nabízí se otázka, jaká je pravda současného umění? V době tzv. reinterpretace tradičních pohledů a hodnot již neexistují žádná kritéria kvality, a je posuzována především míra společenské angažovanosti. Stále slyším řeči o tom, že umění musí reflektovat svět, v němž žijeme, ale to říkali i kulturtrégři v dobách tzv. budování socialismu. Nežijeme jen viditelný život své tělesnosti, člověk ho neprožívá jen skrze sociální sítě, média a události světa, jakkoliv na něho doléhají a do jeho života vstupují. Umění se k duchovnosti vždy vztahovalo a obracelo, a nejen to, ve své povaze jedinečnosti materialitu přesahuje blízkostí aktu stvoření. Vyloučit z umění duchovní obsahy znamená umění ztratit. Nejde o to zříci se prostředků, které nabízí vývoj, nelze se, jak jinými slovy řekl Chalupecký, vrátit před Rubense nebo Picassa, jde o smysl, o novou vážnost a důstojnost umění, které už roky zpochybňuje samo sebe. 

Mám za to, že umění 60. let minulého století bylo se svými existenciálními a metafyzickými tématy poslední vážnou snahou o udržení významu umění. Nemá smysl jmenovat, co vše se tehdy odehrálo v malířství, sochařství, filmu, divadle a hudbě, ale šedesátá léta byla zřejmě posledním vzepětím duchovnosti v umění. Možná, že se budoucí člověk už bez umění obejde, co to ale bude za člověka, si raději nechci představit. Výstižně to vyjádřil George Steiner ve své knize Skutečné přítomnosti, když v jejím závěru napsal: „Lhostejnost vůči teologickým a metafyzickým otázkám, vůči tázání, zda je lidská existence vymezena hranicemi pragmatického, racionálně vysvětlitelného, experimentálně ověřeného pobytu, radikálně pozmění tvůrčí myšlení i recepci uměleckého díla. Tam, kde bude poetika vycházet čistě z oblasti imanence, tam můžeme skutečně očekávat umění „epilogu“, které se bude zásadně lišit od umění, které známe a které i přes efemérní povahu moderní masové společnosti dokázalo obstát ve zkoušce věků“.

 

Dílo laureátů ze skupiny No Fun Kolektiv, má název Transgrese

Co říci na závěr? 

Mysl člověka, a neméně tím umělce, zcela přirozeně zaměstnávaly otázky existenciální povahy, logicky vždy provázené hledáním duchovní povahy života. Redukovat existencionalitu na pouhou tělesnost, jak se o to nyní snaží progresivisté s celou tou svou agendou kultu těla, znamená zničit lidskou důstojnost, udělat z člověka ve jménu jeho lidských práv jakési bezduché a bezpohlavní individuum. Umělcův jazyk, způsob, jakým se vyjadřuje, ale není imanentní, je imaginativní. Universalita a jedinečnost umění dosud spočívala právě v tom, že umělecké dílo, jako prostor vymezený formou a záměrem autora, byl naplněn duchovním obsahem. V současném umění až na výjimky bohužel „umělci“ skrze svůj aktivismus demonstrují jen sami sebe. Tím ztrácí umění duchovní autenticitu. Paradoxem je, že člověk, a svět snad jako nikdy před tím potřebuje, aby umění projevilo svoji transcendentní povahu. 

Zdroje:  

Klára Čikarová, Reflex 11. 2. 2024 / Armand Laferrère, Commentaire č. 174 / 2021, Zlověstný vítr z druhé strany Atlantiku, Kontexty č. 6 / 2021 / J. Chalupecký, Cestou necestou, H+H 2000 / George Steiner, Skutečné přítomnosti, Dauphin, 2018 / 2019

 

Vložil: Jan Paul