„Svět v tuhle chvíli potřebuje nejvíc selský rozum,” tvrdí švédský death metalový sekerník Sharlee D'Angelo. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Josef Beník

Popisek: Sharlee D'Angelo, basák Arch Enemy, na snímku s Markem Dobešem_foto

Rok 2017, svátek metalu Masters of Rock ve Vizovicích a videoklip k písni „Reason to Believe“ z desky „Will to Power“, který kapela Arch Enemy natáčela při lednovém pražském koncertě ve Foru Karlín, je tou dobou čerstvě venku. Následující rok se chystají na Metalfest Open Air do Plzně. Arch Enemy jsou u nás zkrátka díky Pragokoncertu častým hostem. Na otázky se pro časopis Rock & Pop uvolil odpovídat basák Sharlee D'Angelo, který do skupiny nastoupil už v roce 1999 a patří tak neodmyslitelně k jejímu klasickému období.

Na co se vždy může těšit návštěvník koncertu Arch Enemy?

Spousta screamů, spousta kytarových sól, spousta písniček. Pořádnej zvuk. Prostě dobrá show! 

Tak jako jsme to zažili letos na festivalu Masters of Rock.

Hráli jsme na něm potřetí nebo počtvrté a je to náš oblíbený festival. Prostě už jen kvůli těm lidem v publiku. Nezáleží na tom, jak moc pozdě v noci hrajeme, vždycky jsou lidi plní energie, i když je už opravdu pozdě. Což je úžasné.

Arch Enemy jsou v České republice značně populární. Jistě to také pociťujete.

Rozhodně. Na evropském tour jsme hráli v Praze před čtyřmi tisíci lidmi. Vlastně to byl náš první koncert v Praze, kde jsme byli hlavními hvězdami. Česká republika bude vždycky jednou ze zemí, kde rád hraju. Od malých klubů po velké haly, všude je skvělá atmosféra. Publikum je uvolněné, přesto plné energie. Zazní intro a už slyším lidi křičet. A pak už jedu na autopilota. Je to jako cyklus energie mezi fans a pódiem. To mě nikdy neomrzí.

Energii, kterou vydáte, dostáváte zpátky.

Přesně tak. Jasně, jsme unavení, když už jsme na turné třeba víc než šest týdnů. Ale tohle je něco, co nás nutí vytrvat. Jasně, každý z nás už by jel domů. Ale když vstoupíme na pódium, náhle je únava pryč. To je přesně to, co nás baví při hraní na festivalech jako tenhle. Jste s těmi lidmi propojeni. Víte, že ti lidi mají rádi stejnou muziku. A to dává smysl. Je v tom něco magického. Jsou to stejní metalisti jako my. 

Vybrali si to tak. Uslyší nějakou nahrávku, která se jim líbí, a stanou se fanoušky.

Ano, jsou do toho zbláznění. Hodně zpívají. Masters of Rock je vždycky úžasný, lidi znají písničky, znají kapelu, není to jako na některých velkých mainstreamových festivalech, kde lidi jen stojí a zírají. Písničky neznají, přišli se podívat na Marilyna Mansona, Guns 'N' Roses nebo někoho takového. Je v pořádku, že se člověk jde představit před různé publikum. Ale tohle nás baví víc. Lidi, se kterýma jsme okamžitě propojení. Je to úžasný pocit. A proto v tom i po dvaceti letech pokračujeme. Jinak by to byla nuda. Samozřejmě nás baví tvořit hudbu, nahrávat alba. Ale největší pecka je, když s tím, co jsme vytvořili, vyjdeme ven a vidíme ve tvářích lidí, jak si to užívají. To nás nakopává. To pak toho chcete napsat víc, udělat víc. 

Bylo těžké rozhodnutí, že chcete mít ve svém čele zpěvačku?

Ani ne. Zažili jsme období, kdy jsme měli zpěváka. Ale nejvíc cool člověk, kterého jsme do té doby viděli, byla Angela Gossow. Působila v jedné menší deathmetalové kapele, místní, v Kolíně nad Rýnem. A když jsme viděli jejich koncert, viděli, jak je fantastická na pódiu... Nejdřív jsme si tím nebyli jistí, také manažer říkal, že neví, ale pak to dopadlo tak, jak to dopadlo. (Angela Gossow se časem rozhodla stáhnout se více do oblasti managementu Arch Enemy a na uvolněné místo za mikrofonem doporučila svou kamarádku, kanadskou zpěvačku Alissu White-Gluz, která je s kapelou dodnes – pozn. aut.) 

Vaše screamující zpěvačka umí ohromit i teenagery, které je obecně těžké zaujmout. Děti školního věku obvykle netuší, že i žena může zvládnout zpívat tímto způsobem.

Ano. Na pohlaví nezáleží, pokud chcete dělat něco, po čem opravdu toužíte. Tenhle druh zpěvu může vypadat jako typicky chlapská věc. Ale může to být také způsob, jak inspirovat mladé lidi.

Co myslíte, že svět v tuhle chvíli nejvíc potřebuje? Megadeth říká v názvu jednoho ze svých alb – „The World Needs a Hero“. Co na to Arch Enemy?

Co svět v tuhle chvíli potřebuje nejvíc? Podle mě selský rozum. Lidi se flákají, jeden druhého posílá někam, všichni o něčem kecají, jako kdyby jen oni měli pravdu. A každý teď navíc využívá strachu. Ukáže se na někoho prstem, tihle lidi jsou takoví a takoví, bojte se jich. Já vám pomůžu, protože nejsem takový jako oni. Tohle se teď používá. Použilo se to, velmi úspěšně, v roce 1938 a pak začala druhá světová. A teď se to používá znova. Takže k**va selský rozum. Lidi, uklidněte se, sedněte si a promyslete si to. 

Takže když si přeložíme váš název Arch Enemy jako „úhlavní nepřítel“, tak pro vás je to kdo?

Dalo by se říct, že hloupost obecně. A zbytečný strach.

Poděkování: Sylva Kaplanová, Richard “Harri” Harušťák (Rock & Pop)

Příště Franco Columbu

Vložil: Marek Dobeš