Objasněnost vražd sto procent. Legendární kriminalista Markovič v souboji s deviantním násilníkem. TV glosář Ely Novákové

Foto: Se svolením TV Nova (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Petr Lněnička jako legendární kriminalista, plukovník Jiří Markovič, v seriálu Metoda Markovič: Hojer

Vrazi, kteří žili a žijí mezi námi. Jejich příběhy jsou mnohdy mnohem zajímavější, než fiktivní nápady autorů detektivních seriálů. Zejména když se scenárista skutečně ponoří do spisů a hledá v nich linii dramatu, jak se odehrála mezi pachatelem, jeho obětí a vyšetřovatelem.

Po Případech 1. oddělení a Devadesátkách, seriálech, které vycházely ze skutečných případů, ale nelpěly na přesné zachování reality, přichází nyní Voyo s dalším retro kriminalistickým seriálem, který se naopak o dokumentování postupů vyšetřování vražd z osmdesátých let minulého století snaží v maximální možné míře. Činí tak prostřednictvím detailního sledování života a kriminalistických postupů plukovníka Jiřího Markoviče, vyšetřovatele, jemuž neunikl žádný pachatel vražd. Ve své profesi se stal legendou, jeho žákem byl i pozdější, dnes už také bývalý šéf pražské mordparty Josef Mareš.

Nikdo po Markovičovi ovšem neodcházel do penze jako on, se stoprocentní objasněností svěřených případů. Měl nějaký zvláštní talent? Nebo byl prostě jen natolik ponořen do své práce, že zákonitě přicházely úspěchy? Jaroslav Hruška, scenárista a producent seriálu Metoda Markovič: Hojer, dal projektu podtitul Když zlu nastavíte lidskou tvář. A s pocitem stejné naléhavosti, s jakou Markovič pátral po vrazích, pátrá po tom, jaký člověk byl slavný vyšetřovatel, co stálo v pozadí toho, že se mluví o „metodě Markovič“. V rozhovoru na Radiožurnálu mluví Hruška o tom, jak se probíral tisíci stranami spisů a záznamů výslechů, a tak se mu postupně vytvářel portrét mimořádně zajímavého muže.

Vyšetřovatel a vrah

Seriál nabízí v každé epizodě jeden stručně odvyprávěný případ vraždy a jako motiv, táhnoucí se celou první řadou, odhalení a výslechy deviantního násilníka a vraha Ladislava Hojera. To podstatné se odehrává v rozhovorech obou mužů, tam si divák postupně tvoří portrét Jiřího Markoviče a představu, jaká byla jeho metoda a proč se mu vrazi ochotně svěřovali s motivy i konkrétním provedením svých činů. Podstatou byla mimořádná empatie, schopnost porozumění složitosti lidské duše i komplikovanosti individuálních příběhů, které dovedou člověka až k vraždě.

Proti němu sedí vrah, duševně vyšinutý, zdánlivě mentálně omezený, zároveň ale schopný neustále kličkovat a odvádět pozornost od svých činů. Souboj intelektu a primitivní poťouchlé bystrosti. Kolik trpělivosti musí projevit vyšetřovatel, kolik soustředění na každé slovo vyslýchaného, aby k němu našel cestu a postupně ho přiměl, aby mu svěřil pravdu o svých činech? Jak hluboko dokázal Markovič vstoupit na duševní území vraha, aby ho pochopil?

Stvořit portrét plukovníka Markoviče se Jaroslavu Hruškovi a režisérovi Pavlu Soukupovi daří nejen díky sledování výslechů, ale také díky drobným odbočkám jednak do jeho laskavého rodinného života, a jednak do dalších případů. Velmi podstatnou epizodou je tak třeba snaha pomoci ženě, která zabila manžela, jenž ji dlouhodobě týral. Byl Markovič skutečně občas ochoten najít pochopení pro pachatele a překročit svůj vlastní stín nekompromisního policisty? Pravděpodobně ano, protože právě to nejspíš dalo základ jeho kriminalistickým úspěchům.

Tak jako Jaroslav Hruška prožil a prožívá s hledáním osobnosti Jiřího Markoviče dlouhá léta, tak náročně se musel herec Petr Lněnička ponořit do postavy, aby jí dal věrohodnou podobu. Nejde jen o to, že kvůli ní byl ochoten přibrat deset kilo, ale především musel najít gesta, pohled očí, pevně soustředěnou tvář přecházející do letmého úsměvu. Protože Jaroslav Hruška tvrdí, že důležitou složkou metody Markovič bylo jeho stále pozitivní chování, to, že vyvolával ve všech dojem sympaťáka, kterému se prostě chcete svěřit. Udržet tuto rovinu není pro herce snadné, dialog s vrahem i kolegy často svádí k silnějšímu gestu či ostřejší dikci. Výkon Petra Lněničky je obdivuhodně ukázněný, až do té míry, že divákovi se těžko věří, že někdo dokáže stvořit postavu tak vnitřně silnou a dramatickou a zároveň tak mírnou a klidnou ve vnějším projevu.

Nutno ale říct, že i představitel jeho protivníka Petr Uhlík podává obdivuhodný výkon. Mladý herec si sice hodně pomáhá sérií nacvičených pohybů hlavou, pohledů a stereotypních gest, kamera a střih s tím ale pracují tak, že herecký výkon působí přirozeně. A hlavně je tu opět propracovaná dikce, práce s hlasem, u mladé herecké generace ne vždy pojímaná citlivě a civilně. Petr Uhlík má v tuto chvíli za sebou dvě naprosto šílené role, Maxe v Adikts a Hojera v Metodě Markovič. To je hodně tvrdý nástup kariéry.

Sadistický sériový vrah a kanibal Ladislav Hojer (Petr Uhlík) zavraždil v letech 1978-1981 pět žen.

Retro, kam se podíváš

Autorům seriálu se podařilo mimo jiné stvořit atmosféru osmdesátých let v československé metropoli, aniž se zbytečně pouštěli do politických kontextů a odboček. Šlo jim o čistou dokumentární kriminálku, o soustředění na osobnost mimořádného policisty a jeho často psychicky vyšinutých protivníků, vrahů. V detailech jsme tedy v osmdesátých letech, hodně se kouří, z rádia znějí radostné socialistické písně, nadřízený mordparty je opilec a protivný neschopný kádr, chlapi mají prošlapané boty a ošoupané obleky a špičkový kriminalista se při rekonstrukci vraždy dělí s vrahem o chleba s turistickým salámem. Ale to, že vše je poněkud ušmudlané a zašedlé, patří mnohem více k tématu zločinu, páchaného pokřivenou lidskou bytostí, než k atmosféře doby.

Podobně s kulisou vyšetřování sériových vražd pracují tvůrci mimořádného amerického kriminálního seriálu Temný případ. I tam jde o prostředí, nikoliv o dobu. Prostředí a lidská mysl jsou na jedné straně podhoubím zločinu, na druhé straně tím, co dává motivaci muži zákona. Metoda Markovič je z českého pohledu o to zajímavější, že dává ožít skutečné osobnosti vyšetřovatele.

Zdroj: TV Nova

Vložil: Ela Nováková