Bůh, láska ani Žbirka před drogami nezachrání. Je Adikts řešení, nebo jen další marnost nad marnost? TV glosář Ely Novákové

Foto: Česká televize (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Petr Uhlík jak Max Bergman v seriálu Adikts

Česká televize potřetí dala prostor začínajícím umělcům, aby předvedla, že v nich máme nadějné zálohy pro budoucí léta. Žel, po #annaismissing a Bangerovi to se seriálem Adikts napotřetí úplně nevyšlo.

Předchozí dva projekty spojovala šokující otevřenost, pro starší generaci mnohdy na hranici srozumitelnosti, zato pro mladé mimořádně autentický pohled na jejich svět. A protože oba projekty v sobě nesly velmi silný společenský apel, zdálo se celkem snadné vyjít vstříc objednávce České asociace pojišťoven a policie na seriál s protidrogovou tematikou, který bude pro mladé lidi přitažlivý a zároveň jim důkladně vysvětlí, co znamená drogová závislost. Svěřit celou záležitost scenáristovi a režisérovi Adamu Sedlákovi, jehož podíl na obou zmíněných filmech je podstatný, se zdálo jako sázka na jistotu.

Forma je brilantní, herci se mohou přetrhnout

Netajeným vzorem pro šestidílný seriál Adikts je anglický seriál z roku 2009 Misfits. V něm se skupina mladých lidí vydává do záhadné bouřky, aby si z ní odnesla nejrůznější superschopnosti. Ty jim ale nepřinesou ani štěstí ani úspěch, jen jim hodně zkomplikují život. A navíc je obtížné se jich zbavit. Česká varianta měla být protidrogovou osvětou, takže místo tajemné bouřky si pětice mladých lidí vezme syntetické drogy. A tady začíná formální přístup k celému projektu, který je obrazově pojednán jako jeden velký trip.

Tady dal Adam Sedlák kameramanovi Dušanu Husárovi a střihači Šimonu Hájkovi možnost se vyřádit. Doplněno skvělou hudbou Olivera Torra, která je základním rytmem pro skládání sekvencí z krátkých klipových obrazů s akcentem na detaily šílených výrazů tváří herců, je to skutečně velkolepá obrazová jízda. Expresivní barevnost a rychlost ale kupodivu nejsou nestravitelné ani pro konzervativní diváky, nejspíš protože forma se nikde nevymkne z kloubů a není samoúčelná, režisér dokázal chvílemi mírně zpomalit, aby si oko diváka odpočinulo.

Pětice mladičkých herců, Petr Uhlík, Luciana Tomášová, Martina Jindrová, Tadeáš Moravec a Kristýna Jedličková, se plně oddala pokynu režiséra, aby z výrazu svých tváří vydolovala pocity nejen úletové, ale také bolestné, zoufalé a ve všem všudy nezralé a životně nezkušené. Těžko se tomu říká herecký výkon, protože postavy jsou jednorozměrné a každá z nich je pouhým střípkem v mozaice mladistvých citových katastrof a zklamání. V každém případě ale projevili všichni mladí herci oddanost projektu a schopnost expresivního bouřlivého projevu.

Mell (Luciana Tomášová) a Soňa Vernerová (Martina Jindrová), které chtějí zvítězit samy nad sebou

Potíž je dějová linka

Adam Sedlák přesně rozumí slangu nejrůznějších typů mladých lidí a umísťuje ho do svých scénářů v kontrapunktu občasných vstupů starší generace s jistotou. Prázdnota vulgárního projevu, jíž občas problikává inteligence, která teprve v další etapě života dostane prostor a nahradí nezralý nevkus a bezradnost, to vše vkládá Adam Sedlák svým hrdinům do úst zcela plynule a samozřejmě, aniž by jich litoval, aniž by je nenáviděl, aniž by si z nich dělal legraci. Jsou jací jsou a jednou budou jiní, pokud se toho tedy v dnešním šíleném světě, plném zmaru, dožijí.

Droga, kterou na sobě pětice hrdinů vyzkouší, vypadá na první pohled skvěle. Zbavuje totiž každého toho, co ho trápí, a nabízí mu to, po čem touží. Jenže právě ty touhy jsou nezralé a překotné, takže nepřinášejí kýžený vítězný pocit, ale krutě se mstí. Fyzicky na Maxovi, který je náhle obdařen trvalou erekcí, psychicky na ostatních, jejichž „dary“ jim nabízejí překonání nejrůznějších zábran, jimiž trpěli. Navíc je tu zásadní problém – účinek drogy je trvalý. Tady začíná a žel po celou dobu seriálu trvá zásadní problém.

Divák je předem obeznámen v dialogu odborníků, kteří drogu stvořili, že po sedmi dnech je organismus uživatele drogy zcela vyčerpán a člověk umírá. S tímto faktem se záhy seznámí i hrdinové a vše další je o tom, že se snaží účinek drogy „vypnout“. Když se to jedné z dívek podaří a ona za zvuku písničky Mira Žbirky Nespalme to krásné v nás odhaluje, že si musí hrábnout do sebe a definovat si příčinu, proč vůbec s drogami začala, je to teprve začátek. Všichni ostatní totiž musí tím sebeodhalením teprve projít a moc si s ním nevědí rady. A když se to nepodaří, čeká je smrt neboli konečné řešení, jak to nazývají ti, kdo chtějí drogu použít k likvidaci všech feťáků.

Připodobnění rasovému vyhlazování je jedna z věcí, které v seriálu hodně tahají za vlasy, zvlášť protože si autoři neodpustili ho několikrát zopakovat. Další problém pak je, že každý z hrdinů v podstatě zůstává na souboj s drogou sám a sám se jí musí dokázat zbavit. Kdo je závislý, tomu droga vládne, a domněnka, že stačí samostatně projít očistným procesem sebeuvědomění, je zcela falešná. Tady tedy kulhá osvěta na obě nohy a děj se za zvuků dalších písní Miro Žbirky stává banálním až do krajnosti, když vše nakonec řeší všeobjímající láska – milenecká, mateřská, přátelská.

Takové obrázky bohužel známe všichni stejně jako víme, že všeobjímající láska opravdu není řešení

Dospívání bolí

Nakonec se tedy z osvětového projektu, který měl mladé lidi odradit od pokusů s drogami, stává mnohem víc návod, jak si drogu vyzkoušet a dokázat se s ní poprat. Nehodlám se pouštět do úvah o liberalizaci drog a její protiváze, tvrdé represi. Že jsou drogy zlo moderní společnosti, je snad jasné každému. Že každé pokusničení s drogou může skončit osobní tragédií, je z příběhů, které vidíme okolo sebe, jasné také. Nezbývá než si povzdechnout, že takový Čapkův Loupežník, který bolestně dospíval v době expandující industriální společnosti počátku 20. století, to měl vlastně snadné. Do jeho názorové a emocionální války se starší generací se žádné drogy nepletly. Snad to tedy ti dnešní mladí vyhrají i nad nimi a podaří se jim dospět.

Vložil: Ela Nováková