„Vyrůstal jsem s hlasem Karla Gotta,“ přiznal Mr. Alphaville Marian Gold. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Se svolením Marek Dobeš

Popisek: Autor rozhovoru si pořídil s Marianem Goldem selfie.

Big in Japan, Bigger in Czech Republic. Skupina, která ještě před převratem pronikla na náš trh svým LP „Afternoons in Utopia“ natočeným roku 1986 a zapsala se tak navždy do uší domácího publika. V roce 2018 u nás vystoupili hned dvakrát – v Praze a na festivalu Footfest v Želči u Tábora. Tam jsem si ihned po koncertě pohovořil s ještě zpoceným lídrem skupiny Hartwigem Schierbaumem, známým spíše pod jeho uměleckých jménem jako Marian Gold.

Alphaville a Česká republika, letos dvakrát. Předtím jste tu ale pár let nekoncertovali.

Hráli jsme v Praze náš výroční koncert, je to už pět let. Moc dobře si to pamatuji. Měli jsme ten koncert v krásném historickém paláci na jednom z ostrovů a bylo to moc fajn. Byl to koncert k našemu třicátému, ne, vlastně pětadvacátému výročí.  Moc se mi tam líbí. Praha je vážně krásná, obzvláště v zimě. Město je tou dobou romantické.

Jako z utopie nebo pohádky.

Pravda, jako z pohádky. Takových měst na světě moc není. V různých městech můžete chodit starými uličkami kolem všech těch památek a je to krásné, ale jen v Praze všechny ty legendy a příběhy ožívají – Kafka, Golem, středověcí vladaři, staré knihovny… jednoduše to na vás působí.

Vaše kapela začínala v době novovlnné romantiky, v osmdesátých letech, že?

Ano, začínali jsme v osmdesátkách. Je to jako kdybyste se zeptal Rolling Stones, jestli začínali v šedesátých letech. Odpověď by byla Ano.  No a co?

Jak se podle vás od té doby změnila New Wave?

Mám radost, že zmiňujete New Wave, protože se tenhle směr s 80. lety běžně nespojuje. My ale patříme k té části New Wave, která začala již na konci 70. let. V té době bylo spousta skvělých kapel. Působilo na nás spousta vlivů už z dřívější doby jako Bowie, Roxy Music, Steve Harley & Cockney Rebel nebo třeba David Essex. Víte, když jsme začínali, byli jsme fanoušci rock 'n' rollu, měli jsme obrovskou sbírku nahrávek a desek a tolik nápadů. A když jsme dali dohromady naše první album, všechny ty nápady se na něm objevily. Sestavit první album bylo vlastně docela jednoduché.

První album Alphaville, které jsem si koupil, bylo vlastně vaše v pořadí druhé album, protože vyšlo i v České republice už v období komunismu. Vy jste vlastně představovali nový styl hudby, který přišel i sem k nám. V té době nebylo moc kapel, jejichž hudba se dostala do Československa takhle přímo.

Asi jsme měli konexe na správných místech, netuším. Každopádně tou dobou kapela oscilovala mezi dvěma styly – čistým popem u prvního alba a spíš orchestrální hudbou na druhém albu. Od té doby se vlastně se mezi těmito styly pořád pohybujeme a pořád nacházíme nové a nové hudební možnosti.

Tím albem jste ovlivnili mnoho českých hudebníků. Skupina Alphaville měla velký vliv na vývoj na české hudební scéně. Máte naprosto jedinečný hlas, není moc hlasů, které je možné rozeznat na první poslech.

Asi ano. Můj hlas je symbolem kapely, stejně jako Peter Gabriel je symbolem Genesis. Překvapilo mě, že v počátcích Genesis zněli Peter Gabriel a Phil Collins skoro stejně a bývalo dost těžké říci, kdo z nich zrovna zpívá. Myslím si, že hlas je vždycky symbolem každé kapely. Existence kapely často závisí právě na něm. Je to velká zodpovědnost a já jsem šťastný, že jsem byl obdařen tímhle nástrojem, který se během času moc nezměnil. Hrajeme už skoro pětatřicet let. Příští rok budeme slavit 35. výročí a já pořád zpívám. Je to zázrak. Znám zpěváky, kteří po překročení šedesátky hlas ztratili a ten můj je zatím pořád v pohodě.  Člověk ale nikdy neví.

Byl jsem překvapený, když jsem slyšel na albu přesně ten samý hlas jako při živém koncertu. Na koncertě v Želči jste měli drobný technický problém zaviněný selháním vaší techniky…

Vlastně jsem byl za ten problém rád, protože jsem měl příležitost mluvit k publiku a koncert se tím trošku oživil a kapele to nevadilo. Věděli jsme, že dříve nebo později začne zvuk zas fungovat a pak jsme písničku prostě zahráli znovu.

Navíc mohlo publikum zase získat dojem, že jste prostě jenom lidé, kteří také musí bojovat s překážkami. Co nejhoršího se vám kdy stalo při živém koncertě?

Mám problém si zapamatovat text, takže občas musím improvizovat, protože se prostě textově ztratím. Mojí nejhorší noční můrou je že zapomenu text k „Forever Young“. Každý si myslí, že to nemůžete splést. Zpíváme tu písničku už skoro pětatřicet let, ale pokaždé když s ní začínáme, říkám si v duchu: „Bože, snad nezapomenu ten text“. Každý si řekne, vždyť už ten text musí znát i pozpátku. Já si to taky říkám, ale stát se může cokoli.

Přesně tohle se vlastně stalo krátce před smrtí Lemmymu Kilmisterovi, který místo textu písně „Overkill“ začal zpívat „Ace of Spades“. Takže jakmile začneš plést texty, můžeš začít stříhat metr.

Sakra, musím si dát pozor.

Texty písní „Big in Japan“ a „Forever Young“ jsou více méně poselstvími. Bylo v té době běžné zpívat takové texty? Dělaly to tak i ostatní kapely?

Text písně je pro mě důležitý. Když jsem na pódiu, potřebuji text, kterým posluchačům něco řeknu, kterému věřím a něco jím předám. Dneska jsme hráli píseň „Flame“, kterou asi většina lidí neznala. Ta písnička je velice zajímavá, hovoří o našem vztahu k publiku. A pokaždé když jí zpíváme, se líbí a fanoušci na ní reagují, stejně jako dneska večer, kdy je píseň pohltila za pár okamžiků. Myslím si, že by měla každá píseň mít nějaké poselství. Když vystoupím na jeviště, nemůžu zpívat jen tak něco. Chci fanouškům předat to, v co věřím, a co jsme vytvořili společně s kapelou. Bez kapely bych nebyl nic a Alphaville je prostě nejlepší na světě. Když jsem s touhle zatraceně skvělou kapelou na jevišti, nemůže se mi nic stát. Pak můžu předávat naše poselství.

Pracujete na novém albu?

Ano, ale je pořád v plenkách. Minulý rok jsme vydali album „Strange Attractor“ a už s kapelou pracujeme na nových písních pro „Thunderbaby“… to je jen pracovní název, konečný název bude asi jiný. Abych řekl pravdu, ještě nemám ponětí, jaká hudba na tom novém albu bude. Myslím, že asi bude velmi orchestrální. Složili jsme spoustu opravdu komplikovaných písní a ty půjdou nejspíš odehrát jen ve spolupráci s orchestrem.

Mnoho vašich písní připomíná soundtracky k filmům.

Ano, to je přesně ono. Složili jsme hudbu k imaginárním filmům, které ještě nebyly natočeny.

Chtěl bych se zeptat speciálně na píseň „Lassie Come Home“, což je moje oblíbená. Je inspirovaná stejnojmennou knihou?

Knížku neznám, znám jen ten film s Elizabeth Taylorovou a tím psem. Na začátku kariéry Alphaville, jsme byli svého druhu v exilu. Přesunuli jsme se z Berlína do Münsteru, který byl v té době provinčním městečkem v Německu. Mně se strašně stýskalo po Berlíně.  Byly letní prázdniny a my bydleli v jakési komunitě umělců. V našem bytě bylo piano britské značky Rushworth and Dreaper z Liverpoolu. Za normálních okolností bych šel prostě dolů do studia a hudbu bych naprogramoval, protože nejsem zrovna moc dobrý klavírista, ale protože byli všichni pryč, sedl jsem si k tomu klavíru a četl jsem na něm cedulku Rushworth and Dreaper. Vzpomněl jsem si na Liverpool, Beatles a prostě jsem začal skládat hudbu. Okna byla otevřená a já slyšel ruch ulice. Blízko domu, kde jsme bydleli, bylo nádraží a já slyšel, jak do něj vlaky přijíždějí a odjíždějí do noci. Možná proto, že se mi stýskalo, jsem se cítil ztracený stejně jako ten pes… Takže píseň „Lassie Come Home“ vlastně zosobňuje můj stesk po Berlíně.

Možná proto má ta píseň takovou sílu. Je to čistý romantický Alphaville. Poslední otázka. Jsme v České republice, přizvali byste Karla Gotta jako hosta vašeho koncertu? 

Ano, kdykoli. Mám Karla moc rád. Je skvělý umělec a čestný člověk. Provází mě vlastně od dětství. Rodiče ho poslouchali, takže jsem vyrostl s jeho hudbou a krásným hlasem. Na konci 90. let jsem měl tu čest se s ním osobně setkat a byl jsem ohromen jeho osobností. Je to prostě skvělý člověk. Když přišel s nápadem, že by chtěl zpívat „Forever Young“, ale s novým textem, souhlasil jsem a byl jsem velmi poctěn. Řekl jsem mu, že může s textem udělat cokoli a že je nám velkou ctí, že chce zpívat právě naši píseň. Karel později zazpíval písně od dalších německých interpretů a byly krásné. 

Poděkování: Richard “Harri” Harušťák (Rock & Pop), Martin Janoušek, Magda Špačková

Příště Jean-Claude van Damme

Vložil: Marek Dobeš