„Vlastenectví v Česku je černá komedie, národní hrdost tu schází,“ tvrdí česká spojka do Hollywoodu, Marek Matoušek. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Se svolením Marek Dobeš (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Marek Matoušek ve filmu Ďáblova sbírka

Scenárista, filmový producent, ale především herec s autentickými zkušenostmi z Hollywoodu. Po letech života v Los Angeles, kde získal americké občanství, se vrátil do Česka, aby tu pracoval převážně jako scenárista. K jeho nejvýraznějším úspěchům v této oblasti patří romantická komedie „Vánoční příběh”. Jako herec se objevil v hlavních rolích především amerických thrillerů a hororů jako „Never on Sunday”, „Half Moon” nebo „American Fetish”. Jedna z hlavních mužských rolí ve filmu „Ďáblova sbírka” bude příští rok jeho hereckým debutem v českých kinech.

Za oceánem jsi strávil více než dvacet let života, řekni nám o svých hereckých začátcích tam.

Asi jako většina lidí, kteří do Ameriky šli v devadesátých letech, jsem si i já prošel všemi možnými pracemi, abych se uživil. Můj prvotní cíl byl dostat se k filmu a hrát v akčních filmech, jak jinak? (smích) Po několika letech v Chicagu a řadě malých nevýznamných roliček jsem odešel do Los Angeles. Tam jsem pochopil ten klasický vtip: „Co děláš za práci? Jsem herec. V které restauraci…?” Spousta těch, kteří chtějí být herci, se musí samozřejmě nějak živit a práce číšníků nebo barmanů je pro to ideální, protože vám to dává flexibilitu chodit na herecké kurzy nebo castingy.

Takže jsi pracoval v restauraci?

Nepracoval. Já mám sice barmanský kurz, který jsem si udělal LA, ale taky mám certifikát fitness trenéra a ten jsem využil okamžitě. Začal jsem pracovat jako osobní trenér, což v LA naprosto dává smysl, a k tomu začal pracovat na své kariéře. A role, hlavně v nezávislých filmech, postupem času přišly. Často jsem hrál zabijáky z východní Evropy, ale taky jsem hrál vlkodlaka v hororu, nebo jsem měl několik rolí v různých thrillerech. Na premiéru jednoho filmu, v němž jsem hrál drsného zabijáka, přišel i Jan Tříska. Seděl vedle mě a vždy, když jsem se objevil na plátně, mi poklepal na ruku a na konci mě moc pochválil, čehož jsem si velmi považoval. Zůstali jsme od té doby ve spojení. Hraní mě bavilo a baví, ale pak jsem začal mnohem více tíhnout k režii a scenáristice. Tu jsem i ve Státech vystudoval a učil se od těch nejlepších. Zvláště v oblasti scenáristiky jsem měl obrovské štěstí na práci s top scenáristy, od kterých jsem se učil, a jejichž velmi kladné reakce na moje psaní byly povzbuzující do další práce. V Americe jsem tak začal psát a režírovat.

Marek Matoušek ve filmu Ďáblova sbírka

Údajně jsi měl dokonce zaskakovat za Toma Cruise.

Ano, byl jsem na meetingu se šéfem castingu pro Paramount. Měl jsem dělat záskok za Toma Cruise v jednom z jeho „Mission: Impossible“ filmů, dokonce jsem kvůli tomu shodil hodně svalů, i nějaké testovací záběry se udělaly, ale nakonec se rozhodli jít původní cestou, a Tom si vše odehrál sám, což dává smysl, je to naprostý profík.

Potkal jsi tam hodně celebrit?

Ano, měl jsem to štěstí, že jsem se s mnoha lidmi z filmového či hudebního průmyslu mohl poznat v osobní rovině a trávit s nimi dost času. A nebyly to samozřejmě jen filmové či televizní hvězdy, ale potkal jsem se i s řadou režisérů, producentů či scenáristů, a stejně jsem poznal spoustu zajímavých lidí, které nikdo nezná, a kteří jsou nesmírně moudří a vtipní. V konci i ti slavní a bohatí jsou taky jenom lidi, kteří, byť tam pochopitelně rozdíly jsou, řeší základní a obyčejné věci jako každý z nás. Věřte mi.

Jsi s nimi stále ve spojení?

Jsem. A to jak na osobní, tak i na pracovní úrovni.

Na čem teď pracuješ?

Zaměřuju se hlavně na psaní a vývoj projektů. Napsal jsem spolu s Irenou Pavláskovou a Rudou Merknerem film „Vánoční příběh“, který měl premiéru loni před Vánoci, scenáristicky jsem se podílel na novém seriálu „Táta v nesnázích“, a teď pracuji na vývoji několika projektů v Čechách, ale i zahraničí, v rámci mezinárodní koprodukce.

Naše „Ďáblova sbírka“ je vlastně také mezinárodní projekt…

To vlastně opravdu je! Máme mezinárodní obsazení, točili jsme v Německu, točili jsme ve Vatikánu, příběh filmu řeší celoevropská témata, já myslím, že jsme světoví (smích).

Proč by se diváci měli na film podívat?

Je to originální film, natočený originálním způsobem, je to kombinace mockumentary a found footage žánrů, je to komedie, je to drama, divák se může pobavit a zároveň něco dozvědět. A navíc ten film začal vznikat před…šesti, sedmi lety…? takže si zaslouží, aby byl viděn.

Marek Matoušek ve filmu Half Moon

O čem ten film vlastně je?

Deset diváků ti řekne deset názorů, o čem ten film je, proto spíš řeknu, o čem je pro mě. Určitě je to film o hodnotách. O takových těch staromódních. Je to film o přátelství a o ceně za přátelství. Pravá hodnota přátelství se ukáže, když je testováno. A hrdinové tohoto filmu si těmi testy projdou, a ne vždy třeba uspějí. To mě na tom baví - ta civilnost a nepředvídatelnost toho, kam se ten příběh vyvíjí, jak ty postavy budou reagovat na danou situaci. Je to film o hrdinství. Co je opravdu hrdinství? Pokračovat v něčem, co nás ohrožuje na životě a máme pocit, že musíme jít dál z principu přátelství, nebo si zvolit to, co může vypadat jako zbabělost, ale je to jen zdravý rozum? Je to příběh o odkazech, o tom, co po sobě zanecháme. O zjištění či potvrzení, že málokdy to je černobílé, každý má pár kostlivců ve skříni, a zároveň tam mohou být vavříny, o kterých nikdy nikdo nevěděl. Samozřejmě ten film dává výpověď o části naší historie, o věcech, o kterých se neví či nemluví, ale není to jen dokument. Je to o tom, co mohlo začít před stovkami let a stále do dnešních dní to ovlivňuje lidské osudy. A je to o těch větrných mlýnech, o tom, jak člověk něco může začít za něco bojovat a ani neví jak, a systém ho semele.

Film je taky prezentován jako černá vlastenecká komedie.

Myslím, že to je trefný popis. Na vícero úrovních… Tohle možná budou slova do pranice, ale někdy mi přijde, že vlastenectví v Česku je černá komedie. Je to jenom můj pohled, vůbec netvrdím, že tak jak to vnímám já, je skutečný obraz věcí, ale vzhledem k tomu, že jsem žil přes dvacet let ve Spojených Státech, mám možnost srovnání. Američané jsou všeobecně velcí patrioti, spousta jich má na domech permanentně vyvěšenou americkou vlajku, veškeré oslavy vlastní státnosti a nezávislosti prožívají s velkou hrdostí, ale zároveň obojí vnímají velmi civilně v každodenním životě. Nic není černobílé, samozřejmě, ale naprostá většina Američanů je přirozeně hrdá na to, že jsou Američani. Mám pocit, že u Čechů mi ta národní hrdost trochu schází. Ano, semkneme se, když fandíme nároďáku na hokejovém mistrovství světa, ale jinak mi přijde, že si jako národ moc nevěříme a shazujeme se - a bohužel ne z legrace, švejkovsky. Když jsem se vrátil z Ameriky do Čech, byl jsem překvapený množstvím reakcí typu “proboha, proč ses sem vracel?”. Jako by na tom bylo něco špatného, až špinavého. Ale je to jen můj subjektivní pocit. Já jsem rád v Čechách a stejně tak jsem rád v Americe, ale chápu, že ne každý to tak má.

Co bylo na natáčení nejtěžší?

Vzhledem k tomu, že já miluju být na place, ať už před kamerou nebo za ní, nemůžu říct, že něco bylo „těžké”. Jakékoliv natáčení s sebou vždy přináší v daný moment víc starostí a řešení problémů než radostí, ale když se člověk ohlédne zpět, tak vždy stejně vzpomíná na to hezké, co se událo. Díky tomuto filmu jsem poznal spoustu zajímavých lidí, podíval se do míst, kam bych se třeba normálně nedostal, kromě policejní stanice ve Vatikánu či Hitlerova Orlího hnízda také do podzemní jeskyně na Proseku, což bylo naprosto fascinující, veřejnosti nepřístupné prostory Armádního muzea na Žižkově - tam, pokud vím, proběhla rekonstrukce, takže to vypadá úplně jinak než ve filmu, nebo musím zmínit natáčení v podzemních prostorách barokního kláštera v Hájku a další. Náročné byly občas mé přelety do Států a zpět, devítihodinový časový posun se občas projevil mojí únavou, jednou jsem byl i dost nachlazený a nebylo mi vůbec dobře, ale Marek mě vždy dokázal namotivovat, abych danou scénu odehrál.

Příště Rae Dawn Chong (Purpurová barva, Komando)

Vložil: Marek Dobeš