Proč hrál všechny Židy v našem filmu buď Kopecký, nebo Brodský (který Žid ani nebyl, i když...)? Svět Tomáše Koloce

SEMITSTVÍ NA ČESKÉM PLÁTNĚ II Je Palestinec (či kterýkoli Arab) povinen trpět za činy teroristů své vlády, národnosti a svého vyznání? Je tímtéž povinen kterýkoli Izraelec (anebo dokonce i neizraelský Žid – v některých čtvrtích Berlína těchto dní se už na obydlích, kde žijí etničtí Židé, objevily Davidovy hvězdy jako před 85 lety za Křišťálové noci…). A co Čech, který s kroky své vlády nesouhlasí – může za ni i on?

V minulé části tohoto seriálu jsem psal o svém setkání s židovsko-palestinskou komunitou, žijící už léta v oáze mezi aktuálními frontami, kterou spojila meditační kniha Kurz zázraků, přeložená jak do hebrejštiny, tak do arabštiny. Z ní pochází i izraelský badatel Sefi Hanegbi, který při zkoumání obydlí renesančních obyvatel Izraele našel na jejich zárubních mezuzu – malou symbolickou schránku na Tóru, kterou mají na futrech věřící Židé. Jinými slovy: předkové části dnešních Palestinců byli etničtí Židé.

Další izraelský historik, profesor Šlomo Sand (který se mimochodem narodil během útěku Židů ze SSSR a německých táborů přes ČSR na Západ, který povolili Jan Masaryk a Zdeněk Toman, o čemž Ondřej Trojan v roce 2018 natočil film Toman) naopak tvrdí, že část dnešních Izraelců naopak nejsou etničtí Židé, ale Evropané, kteří se z různých důvodů během dějin zjudaizovali. Tyto závěry ostatně podporují i výzkumy DNA, ze kterých vyplývá, že národnost je zkrátka dána tím, kým se kdo cítí a chce být. Národnost, stejně jako náboženství, je věc osobního vyznání.

Válečná eskalace mezi Izraelem a Palestinou vrcholí, do zemí mimo Izrael, v němž žijí dvě třetiny světových Židů, se po letech vracejí někteří rodáci. Mezi nimi i spisovatelka Eva Erbenová, narozená v roce 1930 v Děčíně. „Viním naši vládu,“ řekla stále ještě na adresu státu, do kterého odešla jako osmnáctiletá a ve kterém strávila 73 let. Tato slova vyslovila na setkání, které ředitel Památníku ticha Pavel Štingl označil jako: „…manifestaci solidarity s obětmi probíhajících konfliktů na Blízkém východě i na Kavkaze. Jsme aktuálně svědky útoků a vraždění civilního obyvatelstva na různých místech světa. Genocidy těchto dnů mají motivy rasové, náboženské a národnostní nenávisti.“ Autor tohoto textu má potřebu dopovědět, co se skrývá za zmínkou o Kavkaze: zatímco palestinské (arabské) útoky silně „sponzoruje“ Írán a další ropné velmoci Blízkého východu, klíčovým spojencem ázerbájdžánské vlády, která v těchto dnech „divokým odsunem“ po 2400 letech ukončila existenci náhorněkarabašské arménské menšiny, je paradoxně Izrael…

Je to tak. Přesto je absurdní nenávidět všechny Íránce, Ázerbájdžánce… Je Palestinec (či kterýkoli Arab) povinen trpět za činy teroristů své vlády, národnosti a svého vyznání? Je tímtéž povinen kterýkoli Izraelec? A co Čech – může za svou vládu on..?

(Ne)vypadat jako Žid (léta 1969 – 1989)

V tomto seriálu ukazuji dějiny českého pohledu na židovskou a arabskou (muslimskou) komunitu na jejich ob(d)razu v českém filmu. Téma židovství (které je z nich v naší kultuře nepoměrně reflektovanější, protože židovská komunita u nás sídlila od samých počátků českého státu, jak víme už od arabsky mluvícího a národnostně židovského vyslance kordovského chalífy Hakima II. Ibrahím ibn Jákúba, který v roce 965 poprvé v dějinách písemně zaznamenal i některá česká slova – arabským písmem!) bylo po porážce Pražského jara jedním z prvních témat, která se v českých audiovizuálních produkcích dostala na index.

Nastoupila stará stalinistická logika, která z Pražského jara vinila především tehdejší židovské funkcionáře, jako byli místopředseda vlády pro ekonomickou reformu Ota Šik, jeho pravé ruce Eugen Löbl (odsouzený ve Slánského procesu a propuštěný až po osmi letech) a Miloš Pick (prosaditel dvoudenního volného víkendu), předseda Národní fronty František Kriegel, lídr liberalizovaného Svazu československých spisovatelů a kandidát na post prezidenta z roku 1968 Eduard Goldstücker (který kandidaturu – jak je zaznamenáno v legendárním dokumentu Karla Vachka Spřízněni volbou – odmítl s charakteristickým černým humorem: „Se svým židovským obličejem přece nemůžu být československým prezidentem“) či ústřední ředitel Československé televize z roku 1968 Jiří Pelikán. Nadlouho posledním (a ještě týž rok zakázaným) filmem se židovskou tematikou bylo brilantní Ucho (1970) Karla Kachyni podle románu Jana Procházky, které se zabývalo právě pocity funkcionářů, zahrnutých do procesu se Slánského škůdcovskou klikou (Ludvík: „Ale proč zatkli Košaru?“ Cejnar: „Košara se za svobodna menoval Karpeles – nemenoval?“).

Úplně posledním dojezdem svobodných 60. let byla série scenáristy Jiřího Marka a režiséra Jiřího Sequense Hříšní lidé města pražského. V letech 1968–1969 natočil Jiří Sequens jako televizní sérii třináct populárních příběhů, z nichž jeden, Telegram z Neapole, se v detektivní zápletce zabývá životem prvorepublikové židovské komunity (židovský prokurista Sepekovský okrade svého zaměstnavatele, židovského bankéře Honziga, a dva židovské klenotníky, Riedla a Fuxe). Čtenáře, kteří četli minulou část naší stati, jistě nepřekvapí, že hlavní roli defraudanta Sepekovského hrál Miloš Kopecký. Pozičně pevný Jiří Sequens, který se s liberalizací roku 1968 nezapletl tím, že by přijal jakoukoli funkci, ale v době, kdy se během účtování se „sionistickým Pražským jarem“ rozmetávala sazba knížek a zamítaly nejen dramaturgické plány, ale i dramaturgové, udržel i charakter svých příběhů: v jednom ze čtyř filmových pokračování seriálu, Smrti černého krále z roku 1972, je situace, kdy majitelé barvířské továrny Berger a syn „vytunelují“ svou krachující továrnu tím, že si vyberou veškerá zbývající aktiva, která mají uložena v bance Kollinger. „Razítko“ na národnost postav jsou nejen jejich jména, a typické průpovídky („Já jsem plajte!“), ale i role pro Vatra Tauba a Vlastimila Brodského, který sice neměl prokazatelné židovské předky, ale díky svému věku, který mu umožnil ještě zažít předválečnou židovskou komunitu, a také díky svému typu, který byl i jemu samému podezřelý (v našem rozhovoru mi řekl: „Měl jsem už na gymnáziu převážně židovské kamarády a ta moje celoživotní náchylnost k jejich kultuře… Kdysi v mládí jsem se na to ptal tety a ona mi řekla, že k nám před mým narozením docházel jistý židovský intelektuál, ale ona že si netroufá maminku podezírat…“), se stal mistrem židovského typu v českých filmech, což mu brzy přineslo i jeden paradoxní zákaz, který je typickou ukázkou doby (pokračuji v citátu VB): „V sedmdesátých letech mě vyhodili z rádia, který jsem tolik miloval, protože prej jsem Žid. To není pravda, říkal oponent, on není Žid. Možná, že není, ale vypadá tak, děl ten funkcionář, co mě vyhodil. Toť židovská anekdota ze života. Neb to, že VYPADÁM jako Žid, má zvláště v rozhlase své opravdu hluboké opodstatnění.“

Toto absurdní bezpráví bylo kompenzováno tím, že si Vlastimil Brodský po boku východoněmeckého židovského herce Erwina Geschonnecka zahrál podle námětu Jurka Beckera (což byl německý přeživší a spisovatel holocaustu, ekvivalent našeho Arnošta Lustiga) titulní roli ve filmu NDR Jakub lhář (1974), s nímž se (ač hrál významnou roli v našich oscarových Ostře sledovaných vlacích) český herec dostal až do sálu Losangeleské filharmonie na předávání Oscarů (i když nakonec na pódium nešel).

Cena za to, že se Sequensovi podařilo dodělat řadu filmů, napsaných za liberalizace? Předně „židovské“ postavy Smrti černého krále (mladý i starý Berger, které hráli František Hanus a Petr Čepek, stejně jako Taubovi a Brodského prokurista Hrádek a inkasista Král) musely být všechny v jádru záporné – a v „sesterském“ filmu Vražda v hotelu Excelsior (1971) figuroval jejich národnostní protipól: orientální princ Mohamed Rasul Zade (ten ale, jakožto aristokrat, také nemohl být vylíčen v růžových barvách). A trest nakonec stejně přišel – v podobě Brodského absurdní stopky v rádiu.

Nadále už za žádných okolností nesmělo být vyřčeno etnonymum „židovský“ a nesměl se objevit ani žádný symbol či rekvizita, které by evokovaly židovské náboženství či tradice. (Dokonce když chtěli autor Jiří Procházka a režisér Jiří Sequens v normalizačním seriálu Třicet případů majora Zemana – ač ve vrcholně prorežimním dílu Klauni – zmínit Franze Kafku a jeho Proces, setkali se s okamžitým odmítnutím a příkazem díl radikálně přepsat.) Vše bylo postaveno jen na práci s charakteristickými židovskými příjmeními (a to často ještě přeloženými z původní německé verze do češtiny), na obsazení herců, kteří ovládali typickou židovskou gestiku a spád řeči, které do českého filmu vnesl už Hugo Haas, z nichž někteří, tak jako on, byli s předválečnou židovskou komunitou spjati i svými kořeny. A ovšem i na dialozích, na nichž však mohla být znát aluze na židovství jen velmi jemně, dle tehdejší logiky ostří nože: tak, aby divák pochopil, zatímco schvalovatelé nepochopili nic. Jak už jsem napsal v minulé části, mistry tohoto typu byli už několikrát zmínění Miloš Kopecký, Vlastimil Brodský, Viktor Maurer, Jan Schmid – a Valtr Taub.

O Taubovi je třeba říct pár slov: syn prvorepublikového místopředsedy parlamentu, pocházející z brněnské dvojjazyčné židovské rodiny, byl od mládí napojen na německojazyčné divadlo v ČSR i německy mluvících zemích, válku strávil ve Švédsku, odkud byl sice po válce vyhoštěn pro styky se sovětskou tajnou službou, nicméně (s výjimkou perzekuce za svůj židovský původ za stalinských procesů, kterou přežil ještě poměrně lehce jako zaměstnanec Čs. cirkusů a varieté) se etabloval jako česky i německy hrající herec na obou stranách železné opony (což tehdy bylo bezprecedentní), kterého si obě strany hýčkaly jako jakéhosi parlamentáře, který byl ještě ze švédského exilu osobním přítelem jak německého kancléře Brandta, tak jeho rakouského protějšku Kreiského.

Svou dvojitou hru hrál až do konce, a ani Pavel Kohout, který ho používal nejen jako svého dvorního herce, ale i kurýra Charty 77, se po přečtení Taubových formálních udání na nebožtíka (1907 – 1982) nezlobil. Jeho život a dílo jsou zajímavým příspěvkem nejen ke vztahu umění a politiky v dané době („pouhý herec“ Taub dokázal v komunistickém státu znovuprosadit některá nadobro zakázaná díla či tvůrce), ale i k tématu zpravodajectví. Jeho bratr Kurt Taub, který za války emigroval do USA, hrál totiž paralelně pro zpravodajskou službu USA stejnou hru a jako takový je zachycen v již zmíněném filmu Ondřeje Trojana Toman (2018). Více o této osobnosti jsem napsal zde:

Ale zpět k „tichému židovství“: Výše popsaným jinotajným způsobem byly v sedmdesátých a osmdesátých letech ztvárněny například tyto role:

-Obchodní příručí Schmucker z televizní inscenace povídky Jaroslava Haška Zvony pana Mlácena (1973, režie Zdeněk Podskalský, hrál Vlastimil Brodský),

-Vodnická rodina Wassermannů ve filmu dvojice Macourek – Vorlíček Jak utopit doktora Mráčka (1974, jejíž hlavou, používající typické židovské průpovídky jako, že zavazadla se pošlou jako „mitgepek“ byl Miloš Kopecký. Autor Miloš Macourek zde očividně použil motiv z pohádky Karla Poláčka Edudant a Francimor, kde vodník jménem Hugo Vodňanský říká výpravě dětí: „Nebudou znát Wasservogla z Vodňan. Oskara Wasservogla. Je to můj strejda. Maminka od mý sestřenice je jeho švagrová. Náramně hodnej pán. Byl dlouhý léta předsedou tamější izraelské náboženské obce. Pak jim s tím sekl, že prej to nemá zapotřebí. Copak dělá strejda Wasservogl?“ Prodloužením tohoto motivu byl seriál Neviditelní z roku 2014, kde vodníci opět vykazují typické rysy komunity),

-Roztržitý psycholog z detektivky Josefa Šilhavého a Juraje Herze Holka na zabití (1975, hrál Jan Schmid),

-Překupník poštovních známek Kloc (Miloš Kopecký) z dílu Bestie a západní agent Edmund Sachs (Oldřich Janovský) z dílu Růže pro Zemana + němá postava amerického kulturního atašé Pertolda Steina ze seriálu Jiřího Procházky a Jiřího Sequense Třicet případů majora Zemana (1975),

-Doktor Štrosmajer z Dietlova – Dudkova seriálu Nemocnice na kraji města (1977 a 1980, Vlasta Chramostová mi o této postavě, kterou opět ztvárnil Miloš Kopecký, řekla, že „je to prvorepublikový předválečný židovský doktor, který se propadl do sedmdesátých let dvacátého století“).

-Krčmář Mageri z muzikálu Milana Uhdeho a Miloše Štědroně Balada pro banditu, v roce 1978 zfilmovaného Vladimírem Sísem (hrál ho Bolek Polívka).

-Herec Theodor Berger z filmu Petra Schulhoffa Já už budu hodný, dědečku (1978, opět zahraný Milošem Kopeckým),

-Doktor Goldberg (Martin Růžek) v první televizní adaptaci povídky Karla Čapka Zmizení herce Bendy (1979),

-Advokát Hořic (Miloš Kopecký) ve filmu Vladimíra Čecha Jak napálit advokáta (1980),

-Losangeleský detektiv Meyer Meyer (Miloš Kopecký), laborant Sam Grossman (Milan Klásek) a archeolog Denis Sachs (Eduard Cupák) v televizní adaptaci McBainovy detektivky Panenka (1980) z dílny manželů Jany a Jaroslava Dudkových. Scénář byl dokonce upraven tak, aby detektiva Meyera (kterého autor popsal jako 37letého) mohl hrát osmapadesátiletý Miloš Kopecký,

-„Tetička z Ameriky“ Věra Laubová (Nataša Gollová), Mack Berger a jejich příbuzenstvo v Československu v detektivce Josefa Eismanna a Pavla Háši Proč se vraždí starší dámy (1981)

-Dětský génius Adam Bernau z Hofmanova – Polákova seriálu Návštěvníci (1983), jehož role je částečně napsána podle vzpomínek Alberta Einsteina.

-Profesor astronomie Horowitz (Miloš Kopecký) z filmu Oldřicha Lipského Srdečný pozdrav ze Zeměkoule (1983),

-Zástavárník a lichvář Oskar Lón z komedie Pavla Hanuše a Ivo Nováka Fešák Hubert (1984, hrál ho Viktor Maurer),

-Majitelé firmy Bergman a Bergman, detektivní kancelář (1984, Opět Miloš Kopecký - a Boris Hybner) ze stejnojmenné mírně surrealistické televizní inscenace Jaroslava Dietla a Jana Bonaventury,

-„Kmotři“ vídeňského a krakovského podsvětí Meyer a Lebowicz v dílu Pan rada v Paříži ze seriálového pokračování Hříšných lidí jménem Panoptikum Města pražského (1987, jehož režii po Sequensovi převzal Antonín Moskalyk a role sehráli Soběslav Sejk a Bronislav Poloczek) a nakonec i:

-Profesor biochemie Herman Con (Viktor Maurer) z Pecháčkova – Kleinova filmu Jak básníci přicházejí o iluze (1984. Vzpomínáte? Veškerý život byl stvořen z jeho iniciál: „H jako vodík, C jako uhlík, O jako kyslík a N jako dusík...“), pacient Eisenmenger (Jan Schmid) a sousedka Zelená (Zita Kabátová) z dalšího dílu Jak básníkům chutná život (1987). Ostatně v prvním dílu Jak svět přichází o básníky také jeden je, a ten může být explicitní, protože je z klasiky postava emigrujícího Žida Taussiga v ukázce z nacvičování ochotnické adaptace Tylovy hry Lesní panna aneb Cesta do Ameriky. Hraje ho František Ringo Čech alias lázeňský Bouchal. Konečně, silně židovské konotace má i třeskutě intelektuální a kischovsko-poláčkovsky sarkasticky kritická, ale zároveň otopavlovsky láskyplná hlavní a vlastně i titulní postava samotného básníka Štěpána Šafránka, kterého – ovšem už s odlišným projevem, případným pro novou generaci postavy – hraje Pavel Kříž. (Režisér a spoluautor Dušan Klein své kořeny zkrátka nesmlčel.) 

Český národní židovský umělec: Ota Pavel

V minulém odstavci jsem použil jméno Oty Pavla. Stejně jako v šedesátých letech byla první „amnestie“ pro díla spojená s postupným uvolněním počínajících osmdesátých let udělena tématu holocaustu – a to téměř bezvýhradně v adaptacích autora, jenž se jako jediný z židovské části své rodiny vyhnul deportaci proto, že byl dle Norimberských zákonů veden jako „neplnoletý míšenec prvního stupně“. Takto se nedlouho po svých desátých narozeninách dostal „pouze“ na nucené práce do kladenských dolů. Kdyby byl Ota Pavel už od začátku své kariéry spisovatelem-beletristou, pravděpodobně by ho zasáhlo i Pražské jaro a on by se za normalizace velmi rychle dostal na index zakázaných autorů. I tomu se však jako sportovní redaktor vyhnul za velmi vysokou cenu; v roce 1964 u něj na olympiádě v Innsbrucku vypuklo těžké duševní onemocnění, které jej vyřadilo z publicistického života.

Vzpomínkovou prózu pak Ota Pavel (1930–1973) začal psát až v sedmdesátých letech, kdy už bylo zcela jasné, které povídky má do časopisů a nakladatelství cenu nosit, a které ne. Jeho povídky na téma válečného dětství židovského kluka, jenž se svým pábitelským židovským tatínkem a dvěma bratry vyrostl v Buštěhradě, obci, do jejíž aglomerace spadaly i Lidice, uchvátily za normalizace celý národ, a Ota Pavel coby „český národní židovský umělec“ spočinul v srdci Čechů hned vedle milovaného Karla Poláčka a Huga Haase.

Už v roce 1975, ještě v době svých studií na FAMU, zadaptovali dva pozdější velcí umělci (Karel Smyczek a Vladimír Merta) každý po svém Pavlovu povídku Smrt krásných srnců. První profesionální (a veřejně uvedenou) adaptací jeho stejnojmenné povídkové sbírky o holokaustu pak byl televizní film Karla Kachyni Zlatí úhoři (1979) a v roce 1985 následoval Kachyňův legendární celovečerní snímek Smrt krásných srnců. Ve studentských filmech Karla Smyczka a Vladimíra Merty hráli tatínka Oty Pavla Leo Poppera Josef Somr a Zdeněk Řehoř, v adaptacích Karla Kachyni Vladimír Menšík a Karel Heřmánek.

Kromě děl Oty Pavla (a postavy doktora Steinera v seriálu Věry Sládkové a Karla Kachyni Vlak dětství a naděje, jehož židovství je explicitně zmíněno mladým henleinovcem Seppem) však moratorium trvalo; ve všech filmech z koncentračního tábora se o jejich nejčastějších vězních neřekne ani slovo: včetně filmu Kukačka v temném lese (1985, který natočil Antonín Moskalyk, v jehož filmech se o tématu mluvilo zcela adresně - a hlavní roli v něm hrál Oleg Tabakov, který jinak dokázal prosadil leccos…). V tomtéž roce proto provedl Juraj Herz husarský kousek, když ve filmu Zastihla mě noc (1985) své vlastní vzpomínky na ženy, které se ho jako židovského dítěte v koncentračním táboře ujaly, „narouboval“ na „ideologicky nezávadný“ (naopak ideologicky kýžený) příběh komunistické novinářky Jožky Jabůrkové, která tutéž práci dělala v táboře Ravensbrück, určeném pro politické protivníky nacismu a jejich děti. Přestože téma bylo navenek úplně „nežidovské“, film se dodnes jako smyčka promítá v památníku v Osvětimi a z některých jeho sugestivních scén filmu později čerpal Steven Spielberg ve svém Schindlerově seznamu (1993). Juraj Herz si bohužel metodu, s níž jeden dějinný příběh narouboval na jiný, odnesl i do doby, kdy už bylo možné tvořit tematicky svobodně, což, jak jsem se zmínil v jeho nekrologu zde, v případě filmu Habermannův mlýn nebylo tentokrát šťastné:

Dietl, Kusturica i Rodáci

V osmdesátých letech (tj. na faktickém konci režimu) se židovské téma, které bylo ještě v sedmdesátých letech nežádoucí, objevovalo v českých filmových a televizních produkcích poměrně zhusta už i mimo díla Oty Pavla. Příkladem je známý historický seriál Rodáci (1988, z pera hlavního ideologa ÚV KSČ Jaroslava Matějky a v režii Jiřího Adamce), tematizující období čtyřicátých a padesátých let na jižní Moravě, když pojednával o rodině Steinerů, z nichž nejmladší, „Fricek“, kterého hrál Filip Renč, přežil holocaust, protože utekl z koncentráku, načež se přidal ke Svobodově armádě a později se stal spolupracovníkem „pokrokových bezpečnostních složek lidovědemokratického státu“ (StB). Už sám fakt, že (jinak velmi nekvalitní) seriál se dotkl dlouho nezveřejňované (a dodnes příliš nepřipomínané) skutečnosti, že vojáci židovského původu byli v našich zahraničních armádách za druhé světové války početně nejsilnější složkou, svědčil o tematickém uvolnění perestrojkové doby. Šlo však stále jen o válečná témata, kterým se oficiální kulturní politika jen těžko mohla vyhnout.

Scenárista Jaroslav Dietl, jenž si židovské téma oblíbil zejména díky svým dlouholetým spolupracovníkům a přátelům, kteří o jeho tématu z vlastní zkušenosti učili (Janě Dudkové, Vladislavu Čejchanovi, Zdeňku Bláhovi a Ivanu Klímovi), se po úspěchu svého třináctidílného seriálu Nemocnice na kraji města (1977), pro nějž „povoleným“ neadresným normalizačním stylem vytvořil postavu židovského lékaře doktora Štrosmajera, několikrát rozhodl, že zkusí „bdělost orgánů“ a vtělí do několika svých scénářů zcela adresné židovské postavy. Takové, které budou svědectvím o židovském živlu jako integrální součásti evropských dějin.

A pokaždé narazil. Neuspěl se seriálem Doktor Marcus a jeho rod (1980), z něhož jsem citoval ve svém výše sdíleném textu o rozděleném Berlíně a do kterého Dietl pro východoněmeckou televizi vepsal postavu židovského doktora Sydowa – seriál byl zakázán v první instanci, tj. československými schvalovacími orgány a až v roce 2003 byl realizován Českým rozhlasem. Poté, co si západoněmecká televize Norddeutscher Rundfunk Hamburg od Dietla a od týmu ČST s požehnáním československých orgánů objednala sedmidílné koprodukční pokračování Nemocnice (1980), pak o své vůli napsal pro hamburskou televizi seriál s biblickým názvem Na počátku bylo slovo (1981) o vzniku velkých tiskových koncernů Wolff, Havas a Reuters v polovině devatenáctého století. Jedním z důvodů, proč československé orgány produkci nepovolily, bylo to, že Dietl v souvislosti se životem Pavla Julia Reutera (vlastním jménem Israela Beera Josaphata) v seriálu zcela otevřeně pojednával o tehdejším antisemitismu, a narazil i na to, že Beerové stejně jako Marxové byli rabínský rod. Seriál nebyl nikdy realizován, nicméně roku 2003 vyšla jeho předloha knižně. Těsně před svou smrtí (na začátku roku 1985) napsal Dietl adaptaci románu Otrok nositele Nobelovy ceny za literaturu Isaaca Bashevise Singera. Vzhledem k tomu, že šlo o příběh muže postiženého pogromem vedeným ukrajinským kozáckým atamanem Bohdanem Chmelnickým, nebylo divu, že seriál opět nebyl natočen – a myslím, že z určitých důvodů by přílišná vůle k jeho natočení nebyla ani dnes...

Suma sumárum: Co do explicitně přiznané židovské tematiky mimo téma holocaustu se za normalizace, pokud vím, natočila jen dvě díla – díl Schinderhannes ze seriálu scenáristy Jiřího Melíška a režiséra Hynka Bočana Slavné historky zbojnické (1985). Tento příběh o známém alsaském zbojníkovi z doby Velké francouzské revoluce pojednával o antisemitismu tehdejších správních orgánů, jež „pro židovskou duši (která byla přepadena a okradena) křesťanský zvon zvonit nenechají“. Okradeného soukeníka Perelese hrál samozřejmě Miloš Kopecký. (V dalším dílu seriálu, Jan Jiří Grasel, nese jiný okradený soukeník pouze židovské jméno – Kohn.) Druhý průlom připadá na vrub historickému filmu Martina Hollého z první světové války Signum laudis (1980) ve dvojici židovského vinopalníka (Luděk Kopřiva) a jeho dcery Hedviky (Jana Břežková). Motiv prošel bez závad: co neprošlo, byl fakt, že scenárista Jiří Křižan (syn jednoho z těch, kterým Gottwald v 50. letech podepsal provaz) odmítl za film převzít Státní cenu Klementa Gottwalda, musel proto odejít ze služeb Filmového studia Barrandov a nakonec skončil jako disident. Vlastně dost podobně (ohledně osudu svého tvůrce) dopadl třetí unikátní film, který natočil tehdejší student a dnes patrně mezinárodně nejslavnější žijící absolvent FAMU Emir Kusturica:

 

Jde o sedmnáctiminutový snímek, vytvořený jako závěrečné cvičení pražské FAMU. Guernica, přepis hravé povídky židovského spisovatele, srbského „Oty Pavla“ Antonije Isakoviće o tom, jak jeden pařížský kluk za války poznává svět skrze Picassův obraz Guernica. Ve filmu si mimo jiné zahrál Karel Augusta (v nezvyklé roli nacistického lékaře) a také hudba vypůjčená z různých starších českých filmů, včetně seriálu Hříšní lidé města pražského. Šlo o splněný sen tehdy třiadvacetiletého zahraničního studenta, který si celé studium musel platit sám (použil na to peníze, získané z prodeje dědečkova domu), a na produkci absolventského výtěžku padl výtěžek z jeho „ilegální činnosti“ (prodeje zakázaných desek pašovaných do ČSSR ze Západního Berlína, kam měl jako občan SFRJ – stejně jako na celý západ – volný vstup) za celé čtyři studia. Na zaplacení originální práce hudebního skladatele už ale nebylo – proto ta reprodukovaná hudba. A trest za film, který jsem naznačil? Od tehdejšího režimu žádný: ani toho československého ani toho jugoslávského. Kusturica za něj dokonce dostal cenu ve studentské kategorii Karlovarského festivalu a přestože film už tehdy obletěl Evropu, nebyl autor tehdy za film podle předlohy Srba o Židovi nijak šikanován asi svými bosenskomuslimskými krajany. Jugoslávie tehdy ještě držela politicky i ekonomicky pohromadě a přes pro její občany sice propustné, ale pro kořistníky nepropustné hranice bylo zbytečné foukat do tehdy skoro neexistujících fundamentalistických ohníčků.

Trest pro režiséra filmu za jeho lehkomyslnou svobodomyslnost přišel později a odjinud. Umělec jménem Emir (což arabsky znamená Kníže) má horší osud, než arabský princ s podobným jménem Alamir z (po zmíněné Lesní panně opět Tylova) Strakonického dudáka (kterého v jeho první filmové adaptaci hrál židovský herec Otto Rubík a ve druhé Vítězslav Vejražka), krejčí Labakan ze stejnojmenné Krškovy adaptace arabské národní pohádky (hraje ho Eduard Cupák a sultánku Dana Medřická), sultán a vrchní velitel jeho vojska v Zemanově Baronu Prášilovi (Rudolf Hrušínský a Jan Libíček) anebo princ Hasan (Martin Dejdar) z Rážovy adaptace Andersenovy pohádky O Janovi a podivuhodném příteli. Zatímco všechny tyto arabské postavy souvěrců Kusturicových rodičů, muslimů, můžeme na obrazovce vidět minimálně každé Vánoce, „mírový štváč“ Emir Kusturica pro své názory, v nichž nepreferuje Ukrajince nad Rusy a Izraelce nad Palestinci (ale ani naopak) na českou veřejnoprávní obrazovku už nesmí. Autor tohoto textu se to bude příští rok snažit napravit rozhovorem k jeho sedmdesátinám. Ale ještě předtím si v příštím díle dopovíme, co se stalo s tématem semitství (židovství a arabství) a jejich věr na českém plátně v době našeho režimu, kdy se sice jiné, ale opět „správné ideové vidění“ těchto témat autorům opět vyplácí...

Zdroje: Prahain.cz, Novinky.cz, Filmová databáze, Filmový přehled, Emir Kusturica: Kde jsem v tom příběhu já?, Wikipedia, autorovy rozhovory s Vlastou Chramostovou a Sefim Hanegbim.

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP,