„Všude jsou titíž herci, režiséři se bojí riskovat. To Kachyňa…” Špičatý člověk i herec Bohumír Starý. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Se svolením Marek Dobeš (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Bohumír Starý ve filmu Ďáblova sbírka

Už v devatenácti letech ztvárnil titulní postavu Fandyho ve filmu klasika české sedmdesátko-osmdesátkové kinematografie Karla Kachyni Fandy, ó Fandy. Následovalo dalších několik hlavních rolí v televizi. Už mu to začalo režiséra Karla Smyczka, Nejdelší cesta režisérky Jany Semschové, kde mu protihráčkou byla legendární Věra Galatíková. Později získal výraznou roli německého kněze v historickém příběhu Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů. V mnoha dalších projektech se objevil ve vedlejších rolích, z nejvýraznějších jmenujme Místo zločinu České Budějovice, Život a doba soudce A. K. nebo Místo zločinu Ostrava. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě.

Dnes žije v Praze, hraje, maluje, píše divadelní hry a básně. Nejnověji představuje jednu z hlavních rolí v mém právě dokončovaném filmu Ďáblova sbírka.

Obraz Bohumíra Starého

Jak vnímáš fakt, že se do hlavních rolí obsazují pořád v podstatě ty samé tváře, přestože kvalitních herců je u nás obrovské množství?

Tak protože jsem slušnej, tak řeknu, že mi to je jedno, protože to je věc toho režiséra, má na to právo. Ale bylo by skvělý, kdyby tvůrci dostali znovu koule a větší duchovní rozměr a jezdili třeba do tý Ostravy, jako to kdysi udělal Karel Kachyňa, když hledal postavu do Fandy, ó Fandy, jezdili vybírat ty herce, kteří byli neznámý, ale skvělý. Měli tu odvahu dávat úplně novým lidem šanci. To udělá málokdo. Pokud se mýlím, tak se těm, kteří to dnes takto stále ještě dělají, omlouvám. 

Zmínil jsi Karla Kachyňu, u toho si v podstatě debutoval hlavní rolí.

Ano, dělal jsem s ním poprvé v roce 1983 film Fandy, ó Fandy a hned to byla hlavní role, ale pak jsem u něj ještě několikrát hrál. Ve filmu Kráva, v roce 1992, to byla taky pěkná role, nebo malá rolička ve filmu Blázni a děvčátka. Ale hlavně mne obsadil v osmdesátém pátém do seriálu Vlak dětství a naděje do role fanatického náboženského blouznivce Poldíka. Krásná role. Dodnes si mne díky ní lidé pamatujou a poznávaj. V anketě České televize byl vyhlášen jako náš nejlepší seriál všech dob. 

Jak na tebe přišel? Jak jste se potkali?

Normálně přijeli do Ostravy na konzervatoř dělat casting. Já jsem tam nechtěl jít vůbec, ale kamarád mě přemluvil, tak jsem tam dorazil, bylo jedno kolo, druhý, třetí. Pak jsem byl na druhým místě, a pak jsem to dostal. Jezdil jsem do Prahy pravidelně na castingy. 

Ty si musel dojíždět na casting do Prahy?

No jasně, na několik. V Ostravě mě na začátku jenom vyfotili, ale pak přišly skutečné castingy, tam už byl osobně Kachyňa. V tý Ostravě byl jenom asistent. Zeno Dostál. Hodnej člověk. Tak jsem jezdil a jezdil do Prahy, až mi řekli – máš to. Pro mě to byl takový přechod do dospělosti, protože já jsem v těch devatenácti byl v hlavním městě úplně sám, v Praze mi dali hotel, pak mě přesunuli i k nějaký paní na ubytování, tak jsem se tam protloukal. Prostě, strašná tréma. Jednou jsem i plakal. Byl jsem strašně pokornej, strašně slušnej a strašně smutnej. Ale pak mi řidič, co mě vozil na plac, řekl, že viděl projekci se mnou. Prohlásil, Mirku, nemusíš být smutnej, já jsem se koukal na projekci, slyšel jsem lidi, máš obrovský výsledky, Kachyňa říkal, že seš skvělej… Já na to, Ježiš, děkuju a od tý chvíle jsem už byl v klidu. 

Takže i taková věc může ovlivnit, jak se herec v průběhu natáčení bude cítit, jestli bude lítat, nebo jestli se bude potácet.

Kachyňa tě nepustí, když seš mladej herec, na projekci, protože tam se najednou vidíš. Seš obrovskej, vynikne každý detail obličeje. Já, když jsem se viděl poprvé, já jsem myslel, že omdlím. Byl to šok, byl jsem desetkrát větší, než by to bylo na monitoru. Tam vidíš každou chybu na obličeji. Když jsem se takhle viděl, myslel jsem, že uteču. 

Vlak dětství a naděje, tam máš pěknou roli.

Hrál jsem toho pekařskýho učně, mladýho náboženskýho fanatika. Lidi mě díky němu poznávaj dodnes, z toho jsem překvapenej. Krásná práce, ale těžká. Tam byla absolutní kázeň na place, tam si nikdo nic nedovolil. Já jsem měl trému. Někteří floutci, co tam hráli, byli trošku oprsklí, ale já jsem byl vždycky perfektně připravenej, jenom jednou jsem něco neuměl, ale to mi Karel Kachyňa odpustil, protože v dispozicích byla zmínka, že pokud bude čas a dobrý počasí, že se natočí ještě nějakej obraz. A já jsem to přehlídl. Říkal jsem mu, já se strašně omlouvám, moc mě to mrzí a on nato – to nevadí Mirečku, máš výsledky. To bylo krásný. 

Jaká s ním byla spolupráce jako s režisérem?

Pan režisér Kachyňa byl spravedlivý. Mě pochválil snad jenom dvakrát, ale to stálo za to, protože on byl na všechny tvrdý. 

V čem spočíval jeho osobní přístup k hercům? Bylo tam něco specifického?

Já myslím, že perfektní připravenost, že neřval na herce. Myslím jako na mladý. Na některý starý ano. Protože měli zlozvyky z divadla. A že věděl přesně, co chce, takže i předehrával, ale to jenom občas. Jednou jsem mu řekl, že bych to udělal jinak, on se na mě zamračil, podíval se do kamery a pak povídá, máš pravdu, Mirečku, uděláme to, jak to chceš ty. Dokázal uznat i názor začínajícího kluka, kterej měl postřeh. Pohoda, byl skvělej, byl spravedlivej. Přísnej, ale spravedlivej. To je jeho největší deviza, podle mě. Nebo řekněme výsada. Jeho filmy byly velmi často koncentrovaný na herce, možná i víc než na příběh. Ale byla to výborná spolupráce. 

Minisérie Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů znamenala tvou další velkou roli. Ty tam začínáš tak postupně, tak nenápadně se propaluješ do děje.

Je to jedna z mých hlavních rolí, vlastně ve filmu i seriálu. Filmová verze je lepší. Chybu udělali, že to nejdřív dali do televize, jako minisérii, pak teprve šel filmový sestřih do kina. Představení pro študáky, hlavně to bylo poloprádný, málo lidí. Přece nemůžeš udělat seriál a potom film. 

Kdo ti řekl, že jsi špičatý člověk?

To jsem měl tenkrát ještě víc nos do špičky a byl jsem někde na Moravě na zastávce a přišel ke mně opilec a řekl mi, vy špičatý, vy ne, vy ne. Idiot. Jsem jel na představení, jsem si ho nevšímal, vůbec, nějakej dědek, protivnej, ale je to humor, je to humorný. 

Považuješ se především za filmového herce?

Já doufám, že jo, protože já potřebuju nabít, chci hrát ve filmech. Musím vystřídat ty herce, co tady dominují, já jim to přeju, ale už je to nuda. Lidé mi často říkají, že už neví, jaký je to seriál, protože všude jsou titíž herci, a dokonce někdy i ve stejném kostýmu. Ti herci jsou ve všem stejný v podstatě, oni za to nemůžou. Většina. Oni musí točit, aby se uživili, ale už je to trapný. Nechci mluvit jako jiní herci, který mají mindrák, já ho nemám. Dělám šest oborů, takže mám práce dost. Ale je problém v tom, že opravdu ti režiséři se bojí víc riskovat a dávat víc šanci těm neznámým lidem, nebo méně známým. A to si myslím, že by se mělo změnit. 

Z filmu Ďáblova sbírka

Což se snad povedlo naším aktuálním společným filmem Ďáblova sbírka, kde po tvém boku hrají Marek Matoušek a Jessica Bechyňová, ti tu ještě známí nejsou. Jak bys ocenil spolupráci se Silvií Šuvadovou, která hraje ve filmu femme fatale a vy spolu máte intimní scény, zamiloval ses do ní?

Ona je zvláštní, jestli se ptáš na její duši. Jo, je sympatická, krásná žena. Jemná a tajemná, ale my jsme neměli takovou možnost se seznámit. Ale i ta druhá herečka, Jessica Bechyňová, ta holka je krásná. Dal bych její ňadra i do traileru, protože ve filmu jsou ukázány a má je nádherný. 

Zpátky k tvé postavě v Ďáblově sbírce, kdo je podle tebe Jaroslav Mostecký?

Je to určitě člověk, který chce překročit svůj vlastní stín. Cítí se hodně opuštěný a tahle seberealizace ho možná zbavuje prázdnoty. Možná se snaží jen nezešílet. Takže si našel tady tuhletu dobrodružnou stezku, jak on tomu s přáteli říká, tu akci s hledáním Hitlerova pokladu, dal dohromady kamarády i vizi, aby si vlastně naplnil život. Myslím, že v dnešní době je takových lidí hodně. Hledačů přesahu, kteří by chtěli dělat něco nadosobního, ale nenacházejí příležitost. A mnozí ani nemají přátele, se kterými by se do toho mohli pustit. V tom má Mostecký štěstí. A myslím si, že spousta lidí nemá opravdovou vnitřní odvahu…

Pracoval jsi na té figuře s vědomím někoho konkrétního, předobrazu, nebo je to esence určitého typu?

Mám už přeci jen nějaké ty životní zkušenosti, tak z toho. Já vlastně žiju víc životů. To pak máš všechny postavy vlastně v sobě. Životy z minulých životů, z divadla. Maluju, organizuju, dávám lidi dohromady. A také hodně pozoruju. 

Ty v tom filmu vlastně jsi jeden z těch, kteří do něj vznáší energii. Jak náročné bylo ji herecky udržet na vysoké hladině?

Když jsem před kamerou a řekne se akce, tak jsem šťastnej, jako když maluju nebo jako když hraju divadlo, když už seš na tom place, tak seš někdo jinej, když tam žiješ v té postavě. Taky jsem dostal příležitost improvizovat, to miluju, dát do filmu něco ze sebe. A jelikož mě to moc baví a jsem tím posedlý, tak ta energie se k tobě dostává sama, protože jsi někým jiným. Díky tomu soustředění. Díky tvorbě se dostávám do jiného stavu vědomí, ať už jde o herectví nebo malování. Tím se stávám velmi svobodným a naplněným. 

Natáčelo se v zahraničí, bylo to pro tebe zajímavé prostředí, jak na tebe zapůsobilo?

Jo, tam je to krásný, Alpy, Hitlerovo Orlí hnízdo. Je to samozřejmě nádherný místo. Efektní, protože ty obrovský hory, to panorama, to jsou přesně filmový záběry. Takže jo, mělo to na nás jako na herce dopad. A byl bych rád, kdyby to bylo hodně vidět ve filmu, myslím tu překrásnou alpskou scenérii. Cítil jsem se tam krásně. Vždyť víš, že jsem tam pokleknul, to byla herecká improvizace. Obrovský štíty pod tajuplnými mraky, to tě nabije, máš pocit, že jsi orel. 

Příště Gene Simmons (KISS)

Vložil: Marek Dobeš