Někteří nežijí, jiní odmítli. AVU 1985, výstava absolventů po 40 letech, bez zásahu kurátora. Kulturní monitor Jana Paula

Foto: Se svolením Jaroslav Frecer (stejně jako snímky v článku)

Popisek: AVU 1985, pohled do instalace výstavy

Čtyřicet let, je to dlouhá, nebo krátká doba, když čas je, jak říkával Jan Werich, pojem relativní? Osmdesátá léta minulého století už nebyla tuhá normalizace, s Gorbačovem přišla perestrojka a uvolňování, které vyústilo listopadem 1989. Na tehdy prestižní AVU v Praze, která byla snem mnoha uchazečů, se sice ještě vyučoval „marxák“, marxismus-leninismus, ale v ateliérech v té době už nehrála ideologie tak důležitou roli.

Podstatná byla výuka v oborech volného umění, odborná příprava studenta na tzv. svobodné povolání. 

Proč výstava AVU 1985? 

V Domě umění Jihomoravského muzea ve Znojmě bude v sobotu 23. září ve 14 hodin zahájena vernisáží výstava absolventů pražské akademie, kteří na této škole studovali od roku 1979 do roku 1985. Byl jsem jedním z nich, a tehdy se mi splnil chlapecký sen. Od dětství jsem kreslil, maloval a svoji touhu být malířem jsem podporoval četbou životopisů pařížské bohémy. Vyrostl jsem na romantismu pohnutých osudů slavných umělců, na ideálu oběti a strádání pro tvorbu, o které jsem byl přesvědčený, že má být jediným smyslem života. Však mě také nepřijali na „hollarku“, kvůli matice a češtině, tak jsem se vyučil aranžérem a prošel dvouletou vojenskou službou. Moje cesta na Akademii bez maturity byla klikatá. Dnes je situace jiná, umělci chtějí jistoty, zabezpečení i společenskou prestiž.

Je to zvláštní pocit setkat se po čtyřiceti letech se svými vrstevníky na společné výstavě. Jejím cílem není demonstrace vyhraněného uměleckého programu či názorového vystoupení, je pouhým vzorkem někdejších uměleckých snah, snad cosi vypovídajícím o charakteru české výtvarné scény osmdesátých let. Smyslem výstavy je představení uměleckých osobností, které spolu v letech 1979 až 1985 studovali v různých ateliérech a od počátku 80. let se vyvíjeli individuálně. Na výstavě není zastoupený celý tehdejší ročník, mnozí již nežijí, další buď odmítli ze zdravotních či jiných důvodů a některé se nepodařilo dohledat. Autory spojuje generační příslušnost, a šestileté studium na škole, jejíž absolutorium tehdy umožňovalo nosit občanku bez razítka zaměstnavatele. 

Zvláštností výstavy AVU 1985 je, že nejde o přehlídku vytvářenou kurátorem, její reprezentativnost naopak spočívá v různosti a rozmanitosti. Expozice je svobodnou konfrontaci témat a stylů, obsahů a forem, neboť prezentovaná díla si autoři vybrali sami, a na jejich uvážení bylo, čím se chtějí představit. Mnozí jsou na současné výtvarné scéně viditelní, jiní téměř vůbec nevystavují. Příznačná je také oborová různost. Setkávají se zde autoři, kteří prošli ateliéry malířství, grafiky, sochařství a restaurátorství, přičemž každý z nich se představuje dílem či díly z poslední doby a dílem z doby, kdy studovali AVU. Také koncepce katalogu vychází ze stejné dramaturgie, a představuje převážně vystavená díla, a texty, kterými autoři až na výjimky sami doprovodili svoji dvoustranu.

AVU 1979-1985, skupinové foto z I. ročníku, tzv. přípravky

Tehdejší situace 

V současné době lze zaznamenat zvýšený zájem o tvorbu generace, která vstupovala na výtvarnou scénu koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let minulého století, tedy v době končící normalizace a následného uvolňování v letech osmdesátých.  Výstava představuje část jedné generace, její vzorek, který snad může cosi vypovídat o tehdejším stavu výtvarného umění. V tvorbě vystavujících autorů je patrné, že výtvarné umění 80. let rezonovalo obsahově i formálně s východisky modernismu, nové figurace i fantaskního a imaginativního umění. Objevují se v něm ozvuky lyrické abstrakce, která je pro české moderní umění charakteristická, stejně jako formy realistické a expresivní. Na výstavě je zastoupena také instalace, o níž autor tvrdí, že je socha. 

Pokud se mi daří sledovat současnou uměleckou scénu, zjišťuji, že v klasických oborech, jako je malba, socha a grafika, se stále objevuje to, co už bylo definováno v umění let osmdesátých a dále hlouběji do minulosti. V obrovském kotli uměleckých vyjádření a přístupů se taví vše, čím disponují dosavadní trendy nebo získané zkušenosti či poučenost z historie moderního umění. Dokonce bych řekl, že výrazným rysem soudobého mladého umění je až na výjimky eklektismus, který vždy provázel reformní snahy na poli umění. Eklektismu se v podstatě nelze vyhnout, a jen málo osobností jim projde ke svému vlastnímu výrazu. Nechci vůbec vymezovat naši výstavu na kritice soudobého umění, jehož je vlastně naše generace stále součástí, nicméně jistou stagnaci pociťuji, ale to je už jiné téma.

Opravdu už víme o umění 80. let všechno? 

Nemohu nezmínit ještě jeden aspekt, a to dosavadní odborný pohled na výtvarnou scénu 80. let. Vnímám značné zjednodušení v teoretickém výkladu umělecké scény tehdejší doby, kterou rozhodně nereprezentovali jen významné umělecké skupiny a jednotlivci. Teorie umění by měla objektivněji reflektovat někdejší situaci, která nebyla striktně rozdělena jen na tvorbu kvalitního nezávislého umění, reprezentovaného zakázanými a nevystavovanými umělci, a na tvorbu poplatnou tehdejší moci. Socialistický realismus, který v 80. letech už prakticky ztratil smysl, byl sice nadále doménou některých autorů, kteří se podbízeli moci politicky angažovanou tvorbou, nicméně to byl jev, který nevytváří úplný obraz tehdejšího umění. Pohled na výtvarnou scénu 80. let je tak často paradoxně zkreslený právě ideologicky. 

Domnívám se, že umění před čtyřiceti lety nelze redukovat jen na období „prorežimního“ umění, a na umění neoficiální. Situace na AVU v 80. letech byla jiná než v padesátých. Mnoho autorů, kteří vystudovali tuto instituci patřící pod kuratelu režimu, patřili později k nezávislé scéně, a již v době studia se projevovali svobodně. Z tvorby generace 80. let je zřejmé, že i v ovzduší perestrojkového uvolňování a přicházející postmoderní estetiky umělci reflektovali pro české umění typická témata existenciální, skrze něž vyjadřovali osobní dobové emoce i vnitřní revoltu. Vždy záleželo na studentovi, do jaké míry se buď podřídí poplatnosti konvenční ideologické tvorby, anebo vtiskne své práci původnost a originalitu. Tlak poptávky státní kulturní politiky byla jedna věc, studentova neochota vyhovět věc druhá.

V prostředí tehdejší AVU bylo možné vytvářet autentickou tvorbu. Příkladem může být diplomová práce Martina Zeta na téma Lidice, k níž ho přiměl vedoucí tehdejšího sochařského atelieru Jan Hána. Martin Zet chtěl původně diplomovat portrétem Ludvíka Kuby, nakonec ale ustál nátlak, a výsledkem byla skvěle zvládnutá figurální plastika „Lidická madona“, vyjadřující utrpení jako universální nadčasové lidské téma. Je zajímavé sledovat, kam se bývalí mladí absolventi, dnes příslušníci starší umělecké generace, během čtyřiceti let individuálně umělecky posunuli, co v jejich tvorbě vychází z počátků kariéry a tehdejšího obsahového i formálního zaujetí a co rezonuje s vývojem soudobého umění. Jinými slovy, jak rozvinuli svůj talent, uměleckou orientaci a tvorbu.

Vložil: Jan Paul