Byl vytrvalec, dobrodruh v umění, kontroverzní muž, který se vlastním úsilím dostal na vrchol, říká o slavném sochaři Karlu Melounovi jeho sestra

ROZHOVORY NA OKRAJI Karel Meloun (*8. 3. 1950, Klášterec nad Ohří – 25. 6. 2022 tamtéž) patřil k výrazným postavám kulturní scény jak v Klášterci nad Ohří, tak i v Česku a v zahraničí. O Melounově životě a díle si pohovoříme s jeho sestrou Ivankou Plickovou. Sama je úspěšnou českou spisovatelkou, ale dohodli jsme se, že tento rozhovor věnujeme jejímu bratrovi a někdy později se vrátíme také k její vlastní literární a výtvarné tvorbě.

Paní Ivanko, vy jste s bratrem dvojicí tvůrčích a veřejně viditelných sourozenců. Objevily se umělecké sklony až ve vaší generaci, anebo už se vyskytly mezi vašimi předky?

Měli jsme s bráškou štěstí, že nám osud daroval pěkný domov, kde se všechno řešilo smírnou cestou, nepěstovaly se pohlavky, sázelo se hlavně na dobré slovo a rozumnou domluvu. Maminka vždycky říkávala: „Můžeš nám říct všechno, ale ten tón, ten tón!“ Nebazírovalo se na jedničkách, ale i tak nám rodiče umožnili naplnění všech našich zájmů. Ať už šlo o „hudebku“ či všelijaké školní kroužky, byť jsme u nich třeba dlouho nevydrželi. A tak jsme se po celý život opírali o jistoty, které jsme získali v dětství. O tatínkovu přímou povahu, o jeho skvělé vypravěčské umění, šikovné všeumětelské ruce a svébytný humor. Neopouštěla nás neselhávající síla a praktičnost naší maminky, kterou snad nikdy nic neschvátilo, vždycky si věděla rady, nezoufala si a za každých okolností dokázala rodinu podržet a postarat se o její každodenní chod. Život se s ní přitom v dětství a mládí rozhodně nemazlil. Oba s námi, a teď už vlastně jenom se mnou, zůstanou do konce mých dnů. Rázná a praktická maminka a o dvacet let starší, trochu bohémský táta.

Ani jeden neměl „vyšší“ vzdělání, ale jejich jednání a konání vždycky vycházelo z bezúhonnosti, slušnosti, dobroty a osobní moudrosti. Rodiče nám otevřeli úžasné světy. Vštípili nám smysl pro krásno a dali nám sílu, abychom v životě obstáli, až tu nebudou… Moudrost a láska v rodině nepotřebuje okázalé projevy. Mnohokrát jsem se přesvědčila, že prostí lidé myslící srdcem jsou pravdivější než vzdělanci bez morálky.

Dnes bydlíte na Podřipsku, ale s bratrem jste rodáky z Klášterce nad Ohří, jak už zaznělo v úvodu…

Ano. Bratr se narodil na kanapi v kuchyni v našem kláštereckém domě čp. 198 za asistence porodní báby, paní Valentové, která přispěchala na motocyklu značky BMW s lodičkou. Bylo 8. března 1950 a tatínek právě dovršil 45 let věku. V té době už stál vlastně na prahu stáří. Když zemřel, bylo mu dvaašedesát. Jeho odchod jsme všichni zvládali těžce, neboť najednou zmizel pocit bezpečí, pocit, že všechno je na správném místě a že se nemůže nic zlého stát. Přestaly jeho nádherné vyprávěnky, které mohl opakovat padesátkrát za sebou a my ani nedutali. Ty jeho nekonečně laskavé, nebesky modré oči jsem pak už u lidí moc neviděla. Ale bratr je zdědil…

 

Karel Meloun

A kromě očí i něco více?

Ptal jste se na „umělecké sklony“ v rodině. Tatínek měl zlaté ruce. Vyřezal nám loutky, mně vyrobil nábyteček do domečku pro panenky, dokonce tam byla i malovaná kolébka, uměl opravit „na co sáhnul“, rád kreslil a seznamoval nás s uměním… Měl plnou knihovnu zajímavých knih a v domě visely pěkné obrazy. Maminka nádherně vyšívala, paličkovala překrásné, jemné krajky a nitěné obrázky, k nimž si sama navrhovala „podvinky“. Šila na nás, co nás jen napadlo. Byla velmi kreativní. Zdědili jsme po ní určitě i smysl pro pečlivost, vkus a estetično.  

Váš bratr se napřed dal na řemeslo a teprve později se vydal na cestu speciálnějšího vzdělání. Byl to logický krok? Nebo například výsledek politických poměrů doby, kdy někteří lidé museli vzít za vděk řemeslem či se dostávali k vysněnému oboru oklikami?

Politiku bych nechala stranou. Rodiče, jak velela tradice, chtěli, abychom měli „normální“ zaměstnání. A řemeslo, jak známo, mělo a dosud má (možná dnes ještě více než kdy předtím), „zlaté dno“. Takže to, že bratr se vyučil řemeslu, nebylo „vzetí zavděk“, ale zcela jasná volba. Byl to vytrvalec, dobrodruh na poli umění, kontroverzní muž, který dobyl vlastním úsilím vrchol svého oboru.

Později se vydal za odborným vzděláním. Co vlastně vystudoval a proč?

Tak jenom v kostce: Kája se vyučil soustružníkem kovů, kovářem a zámečníkem, studoval obor muzejní konzervace v Moravském muzeu v Brně a u profesora Kruise na Střední škole uměleckých řemesel v Praze. Získal stipendium Evropské Unie a UNESCO – Centro Europeo di Formazione degli artigiani per la conservazione del patrimonio architettonico v Benátkách a obdržel atest umělecký kovář a restaurátor kovů EU u profesora Alfréda Habermanna, jemuž se přezdívá „papež kovářů“. Bratr po vzdělání doslova prahnul. Věděl a snažil se uskutečnit to, co nám rodiče vždycky tvrdili: „Co budeš mít v hlavě a v rukách, to ti nikdo nevezme“. Svou tvůrčí cestu si hledal sám, „zabejčeně“ a osobitě. Takže je už jasné, PROČ se tolik zaměřil na svoje odborné vzdělání.

 

Ivanka Plicková s bratrovým orlojem

Karel Meloun se zviditelnil v muzejní i restaurátorské sféře. Kterých svých restaurátorských počinů si cenil asi nejvíce či mu nejzásadněji přirostly k srdci?

V období 1979 až 1991 pracoval v Okresním muzeu v Chomutově, kde založil konzervátorskou dílnu pro různorodé materiály a uměleckořemeslné práce z kovů. Byly mu ale svěřovány i mnohé restaurátorské práce mimo tuto instituci. Byl totiž z počátku jediný a dodnes jeden z mála těch umělců, kteří dokázali restaurovat i hodně poničené věci. Myslím, že si cenil každé své práce a hýčkal ji jako své děti… Uvedu alespoň malý výběr jeho restaurátorských prací: je autorem projektu Venedikt, což je technologický postup pro restaurování vstupních bronzem okovaných vrat do baziliky sv. Marka v italských Benátkách. Mnoho let v Okresním muzeu v Chomutově, kde založil restaurátorskou dílnu, restauroval zbraně, truhly, kovové předměty atd. Jeho práce je vidět v kadaňském kostele Stětí Svatého Jana Křtitele i v místním Františkánském klášteře, v hrobce Thunů-Hohensteinů pod kostelem Nejsvětější Trojice v našem rodném Klášterci nad Ohří, kde restauroval kromě aliančního pískovcového znaku i barokní okovaná plátovaná vrata do zámku, pracoval pro Archeologický ústav v Mostě a na mnohých dalších místech.

Jako výtvarnice se jistě umíte dobře vžít do bratrovy restaurátorské profese. Které všechny „kumšty“ musí takový restaurátor ovládnout?

Klíčová je zajisté cesta virtuózně zvládnutého řemesla, a pak už stačí „jenom“ hodně teoretických poznatků, vědomostí a zkušeností o konzervování a restaurování klasických kovů, jako je železo, měď, zlato, stříbro, olovo, cín, zinek a jejich slitin, ale také novodobých kovů (hliník, hořčík, titan), či předmětů kombinovaných z více materiálů, hluboce ctít a dodržovat dobové pracovní postupy a metody používané v minulosti, klást důraz na maximální kvalitu práce, nespokojit se s průměrností nebo dočasným řešením, mít smysl pro detail… prostě dělat svou práci pořádně.

K tvorbě Karla Melouna patřila také sochařská práce. Nalézal na ni dostatek času při svých různých aktivitách? V jakých stylech či stylu tvořil a kde bychom našli jeho přední sochařské realizace?

Bratr si zvolil těžkou sochařskou specializaci ‒ kovanou a tepanou, převážně železnou plastiku. Sochař v tom případě nemůže být dobrým sochařem, není-li zároveň skvělým kovářem. Spojení umění s řemeslem se ukázalo jako šťastná volba. Jeho sochy se vyznačují štíhlými protáhlými tvary, kde kontrast navozuje kombinování eloxovaných prvků s klasickou kovařinou. „Pro obživu“ se ale věnoval i užité tvorbě, zejména různým realizacím pro architekturu. Zároveň vznikaly v jeho kovárně a ateliéru též volné plastiky modelované z ušlechtilé oceli či tepaného antikora. O své práci říkal, že člověk musí mít zkrátka nápady, musí být trochu provokatér, ale zároveň musí rozumět tomu, co dělá. Umění je jako krasobruslení – jsou povinné cviky, a pak volná jízda. Kdo nezvládne to první, nemůže zvládnout druhé.

 

Zahrada Melounova domu 

Stopy bratrovy práce lze najít v mnoha českých městech, ale především v našem rodném Klášterci nad Ohří, kde se nesmazatelně zapsal do zdejší kulturní paměti a jehož genius loci ho celoživotně uchvacoval. Ať už se jedná o budovu radnice, zámku či obou kostelů, Thunskou hrobku, záklopy obou pramenů v lázních Evženie, včetně stavby studní, hrající fontánu, bronzovou sochu „Klášterecká Moudrá“ a samozřejmě o sochu na náměstí – „Pocta kláštereckým Brokoffům“, zlacené atributy na sloupu Nejsvětější Trojice na náměstí či pomník „Obětem válek a násilí“ na hřbitově. Město navíc zviditelňoval konáním mezinárodních uměleckých sympozií. Jeho posledním sochařským dílem je „Klášterecká Madona s Ježíškem z Agary a Ciboušova“ v Kostelní ulici čp. 68, domě U svatého Josefa, kde rodina renovovala zdejší kapli a kam může kdokoliv v kteroukoliv denní či noční dobu přijít meditovat, pomodlit se a zapálit svíčku. Třeba i na památku Karla Melouna, jehož popel tu spočívá v relikviáři, který sám pro sebe vytvořil.

 

Sochařova urna - relikviář, který si sám vykoval.

A které bratrovo dílo nejvíce oslovilo Vás?

Smím-li ale říct, čím ohromil mě, vyzvedla bych jeho „Poctu Mikulášovi z Kadaně“, což je od roku 2014 pro město nové lákadlo. Je to zvětšená kopie slavného Staroměstského orloje, jíž můj bratr vzdal svůj obdiv, respekt a úctu královskému hodináři Mikuláši z Kadaně. Autorem plastiky se nestal náhodou. Už před tím vytvořil pamětní desku, která na místní radnici připomíná 600. výročí narození Mikuláše z Kadaně. Inspirovalo ho to natolik, že pak doma sám pro sebe rok a půl vyráběl zmenšený funkční model orloje. Když kadaňští hledali, co by mohlo dokončované nábřeží Ohře pod hradem zdobit, přihlásil se Kája se svým orlojem do soutěže a vyhrál. Nejen korzujícím po kadaňském nábřeží se nyní nabízí unikátní panorama s kadaňským hradem v pozadí. Oproti staroměstskému originálu je plastika na nábřeží dvojnásobná; váží pět tun a je vysoká téměř šest metrů. Nemá však pohyblivá kolečka, je to vlastně kovová socha. A protože je ve volném prostoru, každý si její mechanismus může prohlédnout ze všech stran a vidět, jak vypadá důmyslný stroj ukrytý ve věži Staroměstské radnice. Podívat se na rozdíl od Prahy lze dokonce i seshora – pokud se postavíme na parkán kadaňského hradu.

Výroba velké skulptury trvala zhruba pět měsíců. Polotovary dílů byly vyřezány laserem a z velké části je pak bratr ručně překoval. Svoji neobvyklou „Poctu Mikuláši z Kadaně“ vytvořil přesně podle původní předlohy z doby tohoto slavného kadaňského rodáka. Pražský orloj totiž v současné době pohání už jiný, modernější mechanismus. S trochou nadsázky lze říct, že hodinový stroj za astrolábem orloje v Kadani vlastně více odpovídá historickému originálu než v současné chvíli ten v Praze. Ale fascinují mne i jiná jeho díla…

Například?

Replika mozaikové stěny z karlštejnské Křížové kaple, dvě zlacené desky posázené jaspisy a ametysty vážící čtyři a půl tuny. Je to vlastně hold Karlu IV. a nalezišti drahých kamenů v Ciboušově, části našeho rodného Klášterce nad Ohří. Tamními jaspisy a ametysty je vyzdobena ona kaple na Karlštejně, ale také stěny Svatováclavské kaple ve Svatovítské katedrále na Pražském hradě. Dlouhá léta se nevědělo, odkud drahé kameny pocházely. Až v osmdesátých letech minulého století výzkum prokázal, že k výzdobě nejposvátnějších míst v zemi byly použity právě kameny z Ciboušova. Pro naše rodné město, a nejen pro něj, to byl epochální objev, neboť se traduje, že podle Písma tyto drahokamy představovaly základní kameny k hradbám nebeského Jeruzaléma a sám Karel IV. věřil tomu, že když zdroj polodrahokamů nalezne, může postavit nový Jeruzalém. Vzpomínám si, že klášterecké chodníky za našeho dětství byly dlážděny kostkami právě z těchto „kamenů“ a když zapršelo, nádherně se fialově a růžově leskly. Pak přišla doba vlády jedné strany a s ní „osvícená modernizace“. Kostky byly vybagrovány a nahrazeny betonovými dlaždicemi. Kde skončila původní dlažba, ví snad jen ten „nahoře“. A zmíním ještě třetí dílo…

 

Karel Meloun před vitráží a Madonou z Agary

Prosím…

Do třetice zmíním Kájovu sochu „Pocta kláštereckým Brokoffům“, která znamená v neposlední řadě poctu trvalosti sochařského umění, oné úžasné výdrži, s jakou dobrá socha překonává čas. Jan Brokoff zobrazil Evropu jako křesťanského rytíře v plné zbroji. Vystihl tím svou dobu: na východě tehdy Evropa zápolila s islámem, v zámoří urputně dobývala území pro své kolonie, uvnitř ji dělil krvavý svár mezi protestanty a katolíky.

 

Socha s názvem Šaty od Ďábla a v textu zmíněná Pocta kláštereckým Brokoffům  

Pouhé dva roky před tím, než se Jan Brokoff pustil v Klášterci do práce, odrazila evropská spojenecká vojska poslední velký útok Turků na Vídeň, čímž zřejmě zachránila, alespoň ve střední a východní Evropě, křesťanskou civilizaci. Bratr o více než tři sta let později Brokoffova rytíře napůl obnažil. Oblečená polovina sochy se hlásí k právě oné historické chvíli, zatímco druhá polovina žádné časoprostorové zakotvení neřeší. Nahota je univerzální, nadčasová, lidé byli koneckonců vždycky v jádru nazí, i když se navenek odlišovali nejrůznějšími kostýmy. Také tím Karel vystihl ducha své doby. O slovo se hlásí nahá prapodstata lidství. Nazí jsme přišli na svět a nazí z něj všichni odejdeme. Slova, kterými smysl jeho sochy dneska vysvětlujeme, budou možná zapomenuta, tím trvalejší však zůstane obraz nahoty pod zbrojí, kontrast pancíře a zranitelné kůže, kouzlo umění. Tato socha mě inspirovala natolik, že jsem o ní svého napsala dokonce pohádku „Jak kovář zachránil město“.

Kdyby bratr vytvořil „jenom“ tato tři výše zmíněná díla, nemusel by už nikdy ani hnout prstem. Je to NÁDHERA, jakou by nikdo jiný nesvedl. O tom jsem hluboce přesvědčena.

 

Kovaná mříž s Madonou, dole ciboušovské polodrahokamy

Jakým dalším výtvarným technikám se věnoval kromě již zmíněných?

Bratr odmala maloval, a to velmi dobře, zkoušel práci s hlínou, „sochal“ pískovcové plastiky, vytvořil řadu šperků, které následně věnoval „svým lidem“, po tatínkovi zdědil lásku ke dřevu, propadl navíc i umělecké fotografii. Ale uměl i krásně zpívat a hrát na kytaru. Byl prostě takový všeuměl.

V určitém věku se rozhodl pro dráhu svobodného umělce a evidentně v tom i po ekonomické stránce obstál. Bylo to pro něho obtížné rozhodování? Řešil to někdy s vámi či dalšími blízkými osobami?

Od svých jednačtyřiceti let bratr začal působit jako svobodný umělec. Stal se členem UVU Praha – Sdružení sochařů Čech, Moravy a Slezska; Asociace restaurátorů Praha, Centro Europeo, restaurátorem kovů EU… Pokud vím, rozhodl se pro samostatnou tvůrčí činnost zcela sám a po zralé úvaze, neboť měl tak velké množství zakázek, že nezvládal každodenní dojíždění do chomutovského, respektive kadaňského muzea.

Karel Meloun taktéž vystavoval na klasických i soutěžních výstavách a získal řadu cen. Která z nich by se dala označit za nejprestižnější?

Těch cen bylo hodně. Tak jenom namátkou: Mimořádná cena za plastiky Bojovník I a Bojovník II, První cena v kategorii (ocenění za řemeslnou a výtvarnou hodnotu plastiky Kontrast II), První cena v kategorii komorní plastika za díla Klášterecká Venuše, Jákob II. Klášterecký a Pocta Dalímu, První cena v hlavní kategorii za plastiku Pocta Gaudímu…

Jeho dílo je zastoupeno dokonce i v zahraničních sbírkách. Ve kterých státech bychom jej mimo jiné našli?

Bratrovy práce lze najít v soukromých i veřejných sbírkách v Německu, Rakousku, Itálii, USA, Nizozemí, Belgii (v Bruselu, v Evropském parlamentu) a jinde ve světě. Jeho práce jsou v Aachenu, v holandském Lelystadtu, v rakouském Ybbsitz či na italském ostrově San Servollo.

V přízemí Stálého zastoupení ČR při EU v Bruselu letos nově vzniklo vzpomínkové místo s obeliskem, fotografiemi a portrétem Václava Havla. Obelisk Pravdy a lásky je dílem mého nedávno zesnulého bratra, kterému pan Havel poskytl otisk své dlaně při návštěvě Chomutova v únoru 1990, kdy byl necelých šest týdnů prezidentem. Po takřka třiceti letech Kája přetvořil tuto vzpomínku do podoby unikátního uměleckého díla, obelisku s bronzovým odlitkem Havlovy pravice a jeho podpisem. Jinak velmi obsáhle se o bratrově díle píše v Oxfordské encyklopedii. Jeho identita je ale nepochybně klášterecká, byť patří mezi několik desítek nejlepších uměleckých kovářů světa.

 

Květen 1990 v Chomutově: Prezident Václav Havel přebírá od sochaře Karla Melouna dar. Ještě netuší, že ho Karel vzápětí požádá o otisk dlaně…

 

Otisk Havlovy dlaně na Obelisku Pravdy a lásky

Nepodařilo se mi v encyklopediích najít informace o rodině. Měl při své práci také čas na rodinu a děti, anebo se cele ponořil do své profese a zůstal svobodným?

Můj bratr-sochař, umělecký kovář, restaurátor, pracant, pábitel, emotivní a temperamentní bouřlivák, byl kláštereckým rodákem a po celý svůj život zůstal městu věrný. Osudově tu i dozrál. Všichni, kdo ho znali, ví, že to byl mimořádně talentovaný, noblesní, vzdělaný, inteligentní, lidsky vstřícný, rovný, kamarádský a vtipný člověk, navíc pragmatický vlastenec, s naprostým přehledem o všem, co se děje v jeho městě i v zemi. Byl v každém momentu spravedlivý a mnohdy hodně přísný. Nejvíc sám na sebe.

Jeho celoživotní družkou a andělem v lidské podobě byla, tedy je manželka Marie, všemi zvaná Máša, obdařená půvabem, laskavostí, nesmírnou trpělivostí a pracovitostí, takže se bráškovi stala nenahraditelnou životní jistotou. Na svět s ní přivedl syna Davida, taktéž uměleckého kováře a šperkaře, a dceru Nikol, vzděláním inženýrku, která se ale věnuje józe a tvorbě keramiky. Pokračovateli rodiny jsou i čtyři vnoučata.

Centrem jeho umělecké tvorby, jak už víckrát zaznělo, byl jeho osobitý ateliér v Klášterci nad Ohří. Čím byl mimo jiné zajímavý a jaké jsou jeho nynější osudy?

Za bratrem často přijížděli obdivovatelé i zájemci o jeho práci, ale i ti, kteří si s ním chtěli „jenom“ popovídat, zasmát se. Chodilo se k němu za dobrým slovem, příjemným prostředím, pohodou, skvělým čajem a „srandou“. Každý, kdo ho poznal, vytušil, že není jen mistr ohně a kladiva, ale i mistr mluveného slova. Vždycky si našel čas. Toho, kdo chtěl, provedl ateliérem, kovárnou i překrásnou zahradou s jezírkem a menhiry, mezi nimiž nechybí ani otevřené ohniště a „druidský trůn“. Každý týden tu měli sezení Nedělníci, parta skvělých „různorodých“ pánů, recesistů, stejně intelektuálně a tvořivě naladěných kamarádů, a hlavně do jednoho dobrých lidí, jimž dnes bráška velmi chybí. Není nic horšího, než když se lidi přestanou scházet a každý je zalezlý ve své „noře“.  Ateliér, dílna i přilehlý do detailu vypiplaný rodinný dům jsou velmi inspirativními místy. Navíc se k tomuto krásnému kláštereckému duchovnímu a kulturnímu středobodu přimyká jeden z nejstarších domů ve městě, kde ještě v první polovině minulého století bývala kaple sloužící Milosrdným sestrám sv. Kříže.

Právě o její obnovu, jak už jsem se zmínila, se bratr velmi zasloužil. Centrem kaple je dnes plastika Panny Marie s Ježíškem, kterou vytvořil z jediného kusu kamene nalezeného na dně nedaleké řeky Ohře, keltské Agary. Jejich korunky zdobí ametysty a jaspisy z historického naleziště v Ciboušově. Interiér doplňují netradiční, moderně laděné vitráže manželů Kantových z Lubence, zvenku je připevněna kovaná mříž sloužící jako venkovní oltář. Bratrova dcera Nikol s manželem v tomto domě U svatého Josefa chtějí otevřít galerii se stálou expozicí jeho soch, plastik, obrazů, fotografií a dalších výtvarných počinů. Jinak ateliér i kovářská dílna jsou k dispozici Davidovi, Karlovu synovi, i bývalým spolupracovníkům. Zkrátka, život tady pokračuje… Jsem přesvědčená, ba vím, že kdyby se teď Karel mohl ohlédnout, řekl by: „Prožil jsem nádherný život, protože jsem potkal skvělé lidi…“

Váš bratr se označoval za Kelta, pokud se nemýlím. Jak se dostal právě k této víře a jakou roli hrála v jeho životě a tvorbě?

Když svým dílem odkrýval vlastní duchovní kořeny, jako by dohledával identitu svého kraje a opakovaně připomínal, že zdejší úpatí Krušných hor bývalo odedávna magickým terénem kovářů i kovolijců. Cítil se spjatý se starými Kelty, kteří zde začali na úsvitů věků tato řemesla pěstovat a byl na to hrdý. Navíc má svůj keltský původ stvrzen i genetickou analýzou. Snad proto pro klášterecké lázně Evženie vytvořil kromě jiného i sochu „Pocta Keltům na Agaře“, pískovcový, tři metry vysoký falus s rohem. Něco podobného prý Keltové mívali „na každém kopečku“ jako symbol mužství, znovuzrození a víry. Na falu je přidělaná bronzová spirála, místní obdoba „funkce“ sošky Františka ve Františkových Lázních. Bráška chtěl ženám, které nemohou otěhotnět, dodat sílu a naději, že se jim to díky klášterecké minerální vodě a pohlazení spirály na falu snad může podařit.

Inu, zkusit se dát ledacos, když ani klasická medicína nepomůže…

Na mnoha dalších místech v Klášterci i ve světě je vidět Kájova keltská stopa, z níž doslova sálá ohromná energie, opravdovost a unikátnost. Jeho píli a vytrvalost dokládá neuvěřitelně rozsáhlé dílo se silným duchovním nábojem přesahujícím hranice jednotlivých vyznání a věrouk. Vytvořil Kláštereckou Venuši i Helfštýnskou Madonu, biblického Jákoba i Noemovu archu, Poctu Keltům na Agaře i Kláštereckou Moudrou, která svou přítomností u lázeňského pramene evokuje pradávné přírodní kulty, tedy samotné počátky náboženského cítění. Většina jeho tvorby se opírá právě o keltskou a biblickou tematiku. Do kostela ale moc nechodil. Byl zastáncem toho, co je psáno v Bibli – že Bůh nesídlí v chrámech lidskou rukou stvořených. Avšak věřil. Svým nezaměnitelným, specifickým způsobem.

A poslední a důležitá otázka, kdypak vyjde kniha o bratrově díle, kterou připravujete? A kde by se s ní mohli čtenáři obeznámit kromě knihoven?

Bohužel, už skoro rok není bratr mezi námi. Odešel strašně nečekaně…Třebaže mu bylo přes sedmdesát, ani na vteřinu nemyslel na to, že si koupí kostkované bačkory, zabalí se do županu a dá nohy na stůl, aby měl pohodlíčko. Pořád plánoval, pořád hodně pracoval (a že je kovařina dřina!), snil a těšil se na každý den, kdy ráno otevře oči. Doufala jsem, že je nesmrtelný. Vlastně ano, JE! Byl to umělec, tvůrce, jehož místo na českém i světovém poli umění je nepřehlédnutelné a nezastupitelné. Jsem vděčná za to, že byl vždycky spolehlivou součástí mého života. A že zůstal v mém srdci navždy. Stejně jako zůstává jeho úžasné dílo… Na knížce o jeho životě a díle poctivě pracuji, ale jak sám víte, chce to „sitzfleisch“ a čas. Za dva roky by Kájovi bylo 75 let. Tak snad to do té doby stihnu.

Přeji, ať se dílo podaří, a děkuji za milé povídání i obsáhlý výklad. A pro sebe i zvídavé čtenáře vnímám článek též jako výzvu k osobní návštěvě Klášterce nad Ohří.

 

Vložil: Radovan Lovčí

Karel Meloun, HP, Rozhovory na okraji,