„Tady jsem šéf já.” Mr. Big Paul Gilbert. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Se svolením Marek Dobeš (stejně jako snímek v článku)

Popisek: Paul Gilbert, snímek z koncertu

S fenomenálním kytaristou jsem si mohl pro hudební časopis Rock & Pop promluvit před jeho pražským sólovým koncertem o vysněném životním (ne)setkání s Ozzym, šéfování vlastní kapele, studiu na Guitar Institute of Technology a výhodách, které přináší pozice, v níž je sám sobě Mr. Big.

Takže další koncert v Praze…

Jasně, byl jsem tu už mockrát. Myslím, že jedna z mých prvních návštěv proběhla, když jsme s Mr. Big předskakovali Aerosmith. Sám se svojí kapelou jsem tu byl taky. Takže minimálně dvakrát.

Je to logické, musíš mít sježděný celý svět, působíš v hudebním průmyslu už od patnácti let.

No vlastně jsem měl kapelu už v jedenácti. Ale hráli jsme tehdy prostě u někoho ve sklepě, nikdo z nás na tom nechtěl vydělat. Byli jsme prostě kluci, kteří chtěli hrát. První album jsem udělal, když mi bylo devatenáct. To byl asi začátek kariéry.

Byla už tvá první kapela hardrocková?

Hráli jsme převzaté věci. Písničky od Van Halen, Steve Miller Band a tak.

Takže klasické začátky. Každopádně muziku děláš už strašně dlouho. Máš nějaký recept proti vyhoření? Nebo v hudbě prostě vyhořet nejde?

Rád hraju muziku, která mě zajímá a baví. Je to asi dané kombinací dvou základních věcí – zaprvé, když je hudba nová, a zadruhé, když je dobrá. I když skladbu odehraju mockrát, je-li dobrá, pořád se mi líbí.

Navíc hudba, kterou píšeš, je velice pestrá, od řekněme hard rocku až po art jazz fusion.

Baví mě objevovat. Jsem vážně rád, že jsem mohl chodit do hudební školy. Navštěvoval jsem G.I.T. - Guitar Institute of Technology (dnes je to Musicians Institute). Studoval jsem tam rok a učil jsem se základy hudební teorie. Moc mi to pomohlo. Pochopil jsem harmonii, naučil jsem se rozumět rytmu, a  myslím, že předtím jsem hrál prostě jen jeden styl. Ale protože mi G.I.T. otevřelo svět hudby, můžu teď zkoušet nové styly.

Zapůsobili na tebe profesoři, spolužáci, anebo prostě jen to samo prostředí školy?

Asi všechno dohromady. Hudební teorie je vlastně způsob jak přiřadit zvuku značky v podobě not tak, aby se dal přečíst. Třeba tohle... to je fis. Tři., čtyři.. pět... (Paul Gilbert nepustí ani na chvíli kytaru z ruky a v průběhu rozhovoru na ní názorně hudebně ilustruje každou myšlenku.) Je to o pochopení, jak sestavit akord, o tom, že melodie je složená z tónů, že stupnice je z tónů. Kytara je tak trochu podivný nástroj. Není ani trošku logická jako třeba klavír, a tak se na ní, kvůli její podivnosti, plno lidí zasekne. No a protože rozumím hudební teorii, myslím spíš jako pianista.

Posloucháš i klasiku, myslím třeba i české autory jako například Bedřicha Smetanu?

Ano, i když dnes už tolik ne jako dříve. Ale líbí se mi jejich zvuk (hraje)  - třeba tohle má skvělou melodii. Když jsem studoval, líbily se mi tyhle kousky... (hraje). Ale teď poslední dobou dávám přednost spíš jazzu a blues, takže se učím jak zahrát slide a nebo vokální party, tyhle bluesové vokální party (hraje) a k tomu zpěv. Třeba spíš něco jako Janis Joplin (hraje a zpívá). Tohle se hodně liší od přehrávání stupnic, které se učí ve škole, ale pořád se to dá odvodit. Pořád je možné analyzovat v blues tímhle způsobem spodní a horní akordy (hraje). Blues je organické, a přestože vypadá záhadně, pořád jde popsat stejně jako jazz nebo klasická hudba.

Veselý snímek z rozhovoru

Máš na pódiu někdy nutkání překvapit svou kapelu něčím, co nemáte nazkoušené?

Když se hraje něco nového tak to znám hlavně já a vždycky to hraju sám. Ale fakt je, že občas chci překvapit publikum, takže třeba přejdu na Spice Girls (hraje). Kapela čeká, až si dohraju, abychom se mohli zase vrátit k připravenému programu.

Když ti bylo patnáct, vzal sis si prý do hlavy, že se sejdeš s Ozzym Osbournem. Opravdu se to stalo?

Byl to můj obrovský sen. Byl jsem velkým fandou Randyho Rhoadse, naučil jsem se všechny jeho kytarové party. Bydlel jsem na malém městě, a když Randy tragicky zemřel, řekl jsem si – sakra chtěl bych dělat to co on. Nikoho jsem ale neznal a samozřejmě jsem neměl Ozzyho telefonní číslo, nebylo jak ho kontaktovat. To ještě nebyl YouTube ani email ani nic jiného. Přemýšlel jsem, komu zavolat, komu poslat svojí nahrávku. Jediný, koho jsem dokázal vymyslet, byl Mike Varney ze Shrapnel Records, což je vydavatelství zaměřené na kytarovou muziku. Tehdy mu vyšel článek v kytarovém časopise, ve kterém říkal, že odpoví komukoliv, kdo mu pošle nahrávku. A tak jsem mu tu svojí poslal a jemu se líbila. Načež zjistil, kolik mi vlastně je let a že jsem na Ozzyho Osbournea moc mladý.  Ovšem chtěl, abych pokračoval v posílání dalších nahrávek, že jsem moc dobrý.

A kdy ses se tedy poprvé setkal s  Ozzym?

Nikdy.... Vlastně jsem se s ním nikdy nesetkal.

Nikdy? No tak to jsme na tom stejně.

Jednou jsem prošel kolem něj. Jel jsem se podívat na jeho koncert v Japonsku v Budókanu a byl jsem vzadu v zákulisí. On tam byl taky, potkal jsem ho na chodbě. Měl ale moc práce a neměl čas se se mnou zastavit.

Takže to skutečné setkání s ním tě ještě čeká.

Teď se spíš zaměřuju na blues.

Poslední otázka – Mark Knopfler říká, že po nějaké době, co s Dire Straits jezdil po velkých halových turné, zatoužil po mnohem intimnější atmosféře sólových vystoupení. Jak to vnímáš, když jsi tu teď prostě jako Paul Gilbert, ale dříve jsi sem jezdil s Racer X a Mr. Big?

Moje vlastní tvorba je mnohem flexibilnější. S Mr. Big jsme používali stále stejné pořadí písní a i když to bylo skvělé, neměnili jsme, co budeme hrát. Svoje vlastní skladby si můžu měnit a nebo je hrát jinak, protože tady jsem šéf já. Popravdě, když někdo šéfuje je to vždycky jednodušší z hlediska uměleckého rozhodování.  Jinak totiž musíte mít souhlas všech čtyř členů. Někdo prostě musí šéfovat. V tomhle konkrétním případě jsem to já. Jen doufám, že jsem nikdy nebyl diktátor. 

Překlad Magdalena Špačková

Poděkování Richard “Harri” Harušťák (Rock & Pop)

Příště Rutger Hauer

Vložil: Marek Dobeš