Deník z LFŠ. Deštivé dny, brutální vedra a citliví lidé v Uherském hradišti. Festivalová reflexe Viktora Horáka
02.08.2023
Foto: Se svolením LFŠ
Popisek: Když v Hradišti na LFŠ pršelo...
Letní filmová škola v Uherském hradišti se pomalu chýlí ke svému konci a horké letní dny vystřídal úterní déšť. Propršený den nastal jako na zavolanou, jelikož večer předtím se uskutečnila projekce příznačné road movie Brutální vedro, která nejenom svým názvem upozorňuje na environmentální problematiku. Uprostřed provazců deště se míhají návštěvníci s deštníky mířící do kinosálů a debatních stanů. Kromě toho, že se schovají před deštěm, tak si mohou vychutnat přednášky na téma filmy a vztahy, psychologie v kinematografii nebo debatu nad šedesátým výročím režiséra Quentina Tarantina.
Pondělním highlightem uherskohradišťských diváků byla projekce dramatu Brutální vedro v Klubu kultury vedle Masarykova náměstí. Film debutujícího režiséra, scenáristy a studenta dokumentaristiky na FAMU Alberta Hospodářského, který byl oceněn Filmovou nadací, měl premiéru v rámci soutěžní sekce Proxima na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech.
Osobně oceňuji zaobalení příběhového půdorysu do tématu celosvětové klimatické krize a přidání apokalyptického prvku v podobě kusu slunce, který se přibližuje k Zemi a hrozí jejím zničením. Protože bez tohoto prvku by Brutální vedro bylo „chcípáckým filmem“ o cestě jednoho dospívajícího kluka na chatu, který si navíc ani neumí normálně počkat na autobus. Místo toho sledujeme sérii nehod a poměrně brutálních utrpení, které hlavní postava Vincenta zažívá v cizím městě - aniž by se proti tomu nějak bránil. Nutno ale dodat, že atmosféru „brutálního vedra” se režisérovi podařilo vystihnout velmi dobře, ale scénaristicky je to bohužel nudný průměr. Výsledná zpráva o tom, že klimatická krize skýtá opojně deštivou naději, sama sobě podkopává nohy díky naivnímu tvrzení, že se lidé i zvířata kvůli horku chovají k sobě mnohem mileji. Reálně a podle vlastních nedávných zkušeností ze Sardinie se k sobě lidé během čtyřicetistupňových vedrech chovají spíš agresivněji. Za ocenění ale stojí minimálně scéna ve vlaku s babičkou a dialog dvojice vidláků v hospodě o stavbě kůlny.
Dalším zpestřením pondělního večera byla projekce hypnotického thrilleru Kůže, kterou nosím od režiséra Pedra Almodóvara. Krutý, zlý a divácky odtažitý a chladný film vypráví příběh renomovaného plastického chirurga, kterému se podařilo vyvinout odolný typ kůže, jenž by býval zachránil jeho manželku, která tragicky zemřela během exploze automobilu. Šarmantní muž posedlý ideou, jež sahá za hranice bioetiky, se nenechá spoutat skrupulemi ani v okamžiku, kdy se rozhodne svůj vynález testovat. Promítání v Klubu kultury proběhlo v pozdních nočních hodinách, které jsou pro podobně drsné a temné filmy plné únosů, operací a krve ideální.
„Komická a brutální reportáž z odvrácené strany světa”
V úterý před polednem se v 10:30 uskutečnilo promítání dlouho očekávaného snímku Citlivý člověk, který uvedl režisér Tomáš Klein společně s hlavním dramaturgem ČT Jaroslavem Sedláčkem. Festivaloví dramaturgové film popisují jako „komickou a zároveň brutální reportáž z odvrácené strany života.” Adaptace stejnojmenného románu Jáchyma Topola se také označuje za dystopii, odehrávající se doslova za vaším plotem a na vaší ulici. Obnažená a surově viděná českost v té nejodpudivější podobě, uvádí LFŠ.
Podle mého osobního názoru je Citlivý člověk nejsilnější a zároveň nejzábavnější jako mozaika různých bizarních a smysl mnoho nedávajících scének z ojediněle autorského světa. Z příběhového hlediska ale dosud nevím, co si o filmu myslet - scénář má mnoho slepých míst (co se stalo s matkou? jak zemřel děda? apod.). Přesto, že by filmu slušelo dobrých 10 až 20 minut ustříhat, tak dokáže diváka pobavit a minimálně výtvarná práce (především scénografická) a David Prachař stojí za to. Kamerová stránka zkušeného kameramana Dušana Husára (Domestik, BANGER., Arvéd) ale bohužel nyní pokulhává a místy připomíná amatérské dokumenty na Youtube.
Za vyzdvihnutí stojí především scénka s Jiřím Lábusem jeho gangem automechaniků nebo motorkáři projíždějící drsnou krajinou a hřbitovem za písně Žiletky od Filipa Topola. To, že se neustále a beze smyslu střídá noc se dnem, počasí a roční období bez ohledu na časovou návaznost, nemusíte řešit. Celý příběh je dost intuitivní, emocionální a alternativní, takže reálného smyslu v něm mnoho nehledejte.
Sychravé a propršené úterní odpoledne také donutilo diváky navštívit projekci střihového dokumentu Good Old Czechs v kině Reduta. Snímek o československých letcích RAF se skládá pouze z archivních záběrů a nabízí jejich životní příběhy z britského letectva. Režisér Tomáš Pojar a talentovaný střihač Šimon Špidla vypráví životní příběh Františka Fajtla a Filipa Jánského, kteří se potkali až po válce, ale pojí je zkušenost v britské armádě. „Good Old Czechs je audiovizuálně podmanivé prolnutí malých a velkých dějin, svědectví o poetičnosti zamračeného nebe, banální všednodennosti i totální zkáze,” popisuje dokument LFŠ. Nutno dodat, že výběr komentátorů by zasloužil kritiku - jelikož zajímavé a dramatické životní momenty jsou přednášeny nudně a bez výrazu jako recitál v základní škole. Filmu by také slušelo ještě pár minut vystříhat, jelikož někdy se tvůrci zbytečně zaobírali nicneříkajícími záběry oblohy a bombardování. Ale posledních 20 drsných a surových minut, kdy českoslovenští letci putují Afrikou, Ruskem a zažívají popravy nacistů, vidí mrtvé civilisty a uzří stalinistický režim, rozhodně stojí za to.
Odpoledne proběhla ve Stanu Respektu přednáška o režisérovi Quentinu Tarantinovi, který slaví šedesátku. Na debatu šéfa kina Aero Jiřího Flígla, novináře Antonína Tesaře a dramaturga LFŠ Michaela Málka navázalo představení Tarantinovy nové a první non-fiction knihy Filmové spekulace. „První non-fiction kniha Quentina Tarantina představuje kultovního režiséra z úplně jiné stránky: jako analytika, který přemýšlí o svých oblíbených filmech, a provádí čtenáře svou oblíbenou etapou dějin amerického filmu, 70. léty, které jsou mu dodnes inspirací,” uvádí festival k podvečerní přednášce ve Stanu literatury.
Vložil: Viktor Horák