K aféře pana Spaceyho. Sobota Jaromíra Janáka
komentář
29.07.2023
Foto: Se svolením Dreamworks Pictures
Popisek: Kevin Spacey v legendární scéně černé komedie Americká krása
Skoro každý den se na internetu dočtu nějakou „žhavou zprávu, která musí každého magnetizovat“ o některém americkém nebo britském herci, z nichž většinu vůbec neznám. Nyní jsem se začetl do přeháňky zpráv, které se týkají amerického herce Kevina Spaceyho.
Potěšilo mě, že dřív než se z rodného New Jersey dostal do Hollywoodu, byl to uznávaný shakespearovský herec, což ho nakonec přivedlo až k tomu, že se přestěhoval do Anglie, kde byl v letech 2003-2015 dokonce ředitelem londýnského národního divadla Old Vic. Jako člověk, který celý život strávil v bohémském prostředí divadla, kde je navazování vztahů poněkud rychlejší a je zde i vyšší počet příslušníků opačné orientace, a jako člověk, který sleduje nový, na obou březích (tedy na břehu těch, kdo jsou žalováni, i těch, kdo je žalují) většinou dost kalný proud, kterému se říká MeToo, jsem okamžitě pochopil i případ pana Spaceyho a jsem rád, že londýnský soud ve všech čtyřech případech obvinění vynesl verdikt, jaký vynesl.
Stále se mi totiž honí hlavou ošklivý skandál kolem španělského pěvce Plácida Dominga. Jedna vysloužilá zpěvačka po třiceti letech oznámila, že s ní pan Domingo měl – no, všichni víme co. Co „nechápu“, je, že se svým požadavkem, že by ji měl finančně odškodnit, a to notně, přišla až nyní, poté co se pan Domingo patřičně proslavil. Svou žádost navíc doplnila krutým požadavkem: Pan Domingo už nesmí do žádného divadla a koncertně zpívat už vůbec ne…
Ve chvílích, kdy čtu o aférách, jako je ta kolem mého kolegy Dominga, jsem rád, že jsem se nikdy nestal tak slavným jako on. To by bylo žalob. Možná, že to nevidím úplně korektně, ale prožil jsem u divadla skutečně hodně dlouhou dobu a vzpomínám na všechny ty herečky a zpěvačky, většinou ne první třídy, které potřebovaly nějakého sponzora, nejlépe dirigenta, režiséra, ale ani ředitel divadla nebyl špatný, pro kterého udělaly všechno, co mu na očích viděly, samozřejmě že za jisté protislužby. Tutéž ambici jsem občas viděl i u svých kolegů menšinové orientace, anebo i těch „většinových“ v případě režisérek, funkcionářek atd.
Neříkám, že žalující v těchto případech nemají v něčem i pravdu. Kdysi se ale tyhle věci řešily úplně jinak. V Národním, krátce po první světové válce, při jedné z hlavních zkoušek na operu, začal šéf opery ošklivě křičet na sólistku, kterou nebudu jmenovat, ale byla to někdejší múza Leoše Janáčka. Bylo jí to nepříjemné, a jelikož byla od přírody kurážná, stoupla si na rampu a před orchestrem a sborem a ostatními kolegy panu šéfdirigentovi velkým jasným znělým hlasem oznámila: „Pane šéfe! Ten, kdo mne třeba jen jedenkrát mrdinkal, a to mizerně, už na mne nikdy v životě řvát nebude, na to pozor, prosím.“ Od souboru sklidila aplaus na otevřené scéně a pana šéfa odnesli s diagnózou jednodenní srdeční slabosti.
A bylo po aféře. Fertig.
Vložil: Jaromír Janák