Co je tady vůbec obraz? Bulvárem lázeňského luxusu za uměním. Kulturní monitor Jana Paula

Foto: Galerie umění Karlovy Vary (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Pohled do expozice 100 let - 100 děl, 100 umělců – 100 osudů

Karlovy Vary, kam se každoročně sjíždí filmová smetánka, nejsou jen lázně s okázalými bulváry, ani restaurace a kavárny, čekající na solventní lázeňské hosty. Na samém okraji města je na tzv. Goethově stezce i Galerie umění Karlovy Vary, jejíž tradice sahá až do roku 1911, kdy se začala stavět a otevřena byla o rok později výstavou německých umělců žijících v Čechách.

Pod Galerii umění ale spadají ještě dvě sesterské galerie, Becherova vila a Letohrádek Ostrov. Jinými slovy, lokalita nabitá uměním.

Ivan Ouhel a Mimmo Rosselli, aneb méně je více

Já jsem tam přijel především za Ivanem Ouhelem (1945 – 2021) a Mimmo Rossellim (1952), kteří vystavují v Galerii umění do 25. června 2023 svá díla. Čecha Ouhela, člena uměleckého uskupení 12 / 15 Pozdě, ale přece, a Itala Rosselliho z Florencie pojilo nejen mnohaleté přátelství, ale i zájem o krajinu a umělecké směřování. Setkali se v roce 1988 na slavném Bienále v Benátkách, na kterém Ivan Ouhel zastupoval tehdejší Československo. To byly ještě doby, kdy umění dominovala malba. Jejich přátelství pak provázela společná účast na mezinárodních zahraničních výstavách.

Ivan Ouhel, pohled do výstavy

Ivan Ouhel byl nepřehlédnutelným autorem už od poloviny sedmdesátých let, a vlivným inspirátorem v proměnách umění let osmdesátých. Pojetí jeho obrazů, úsporný způsob malby, výrazný až expresivní kolorismus, stejně jako specifické kompoziční řešení obrazové plochy i charakter jeho malířského rukopisu se během dalších let až do jeho smrti v podstatě nezměnil. Typickým rysem jeho tvorby je uvolněná malba, projevující se převážně v plochách téměř jako skica, přičemž abstraktní tvary, vycházející z autorovy intuice, evokují krajinné prvky. Ouhel ale nebyl krajinářem ve smyslu stylizace přírody, tvar měl pro něho silný význam psychologický, možno říci vnitřní. Jeho lapidárně pojaté obrazy, v nichž se tu a tam objevuje i figurální motiv, jsou prosté, esteticky přitažlivé, nicméně vzrušující.

Jestliže jsou od popisnosti oproštěné obrazy Ivana Ouhela metaforami přírody, pak tvorba Mimma Rosselliho nenabízí divákovi ani to málo, co by z ní mohl rozeznat a staví před něho otázku, co je vlastně ještě tradiční obraz, nebo co je vůbec obraz. Rosselli neúprosně redukuje a minimalizuje tvar třeba na pouhou linku, která prochází formátem, a někdy ji spíše divák tuší, než vidí. Jinde je to monochromní skvrna, či jednoduché uskupení tvarů doprovázené kresbou, která rozeznívá plochu obrazu krásou své existence. Stejně jako u Ouhela nejde o portrét krajiny, nebo jen o básnivý záznam prožitku události.

Mimmo Rosselli, pohled do výstavy

Rosselli v podstatě komponuje v obraze tušené fragmenty reality v podobě abstraktních struktur, které jsou jakýmsi metafyzickým záznamem vrženým do prázdného prostoru obrazu. Jde o vizuální dialog s přírodou, přičemž každý detail, či tvar, který zahlédneme v jeho obrazech, v sobě nese její otisk. Podstatný je pro Rosselliho prázdný prostor, v němž se vizuální situace odehrávají, a v tom si je blízký třeba s naším Jiřím Kubovým. Je to prostor v obraze viditelný i tušený, v němž nepřítomnost toho, co v obraze není, dává – řečeno s George Steinerem – fyzické přítomnosti díla autonomní sílu. Rosselliho tvorba je odrazem struktury světa, jeho vizuality, a je nutné ji vnímat intuitivně, pocitově. Stejný přístup je nutné zaujmout i k Rosselliho jednoduchým instalacím v prostoru, které podobně jako struktury v obraze vytvářejí novou událost.

100 let – 100 děl / 100 umělců – 100 osudů, aneb krása obraznosti

Pod tímto názvem lze shlédnout v horním patře budovy výstavu z rozsáhlé sbírky Galerie umění Karlovy Vary, a nutno uznat, že tato stálá expozice je skutečně reprezentativní. Každé umělecké dílo, má-li být rozpoznáno, se vždy projevuje svojí specifickou estetickou kvalitou a divák je na výstavě svědkem dramatické proměny výtvarné formy od doby modernismu přes strukturální či lyrickou abstrakci až po současné projevy výtvarného umění. Podle slov kurátorů výstavy, ředitele galerie Jana Samce a Boženy Vachudové, chce „tato expozice poskytnout návštěvníkovi netradiční pohled na prolnutí uměleckých stylů a výpovědí, setkání mezi generacemi, a především impuls k vlastní reflexi československého umění minulého i současného“.

Pohled do expozice 100 let - 100 děl, 100 umělců – 100 osudů

Stovka exponátů byla vybrána tak, aby díla, řazená chronologicky podle data vzniku, či narození nebo úmrtí autora, mezi sebou komunikovala, nebo naopak vytvářela kontrast. V mnoha případech spolu dokonce souzněla. Bylo pro mě radostí spatřit vedle sebe obraz Františka Ronovského a reliéf Vladimíra Janouška. Expozici uvozuje excelentní modernistické dílo Cirkus Bohumila Kubišty, který zemřel na španělskou chřipku v listopadu roku 1918, zatímco vedle sousedící malba Josefa Istlera, narozeného v roce 1919, je už ukázkou strukturální abstrakce 60. let 20. století. Setkání autorů vzájemně odlišných forem a období ukazuje především sílu tvořivé imaginace, která vždy zaručuje kvalitu umění.

Výstava 100 let - 100 děl, 100 umělců – 100 osudů, vpravo František Ronovský, vlevo Vladimír Janoušek

Galerie Becherova vila a Letohrádek Ostrov

Honosná secesní vila z roku 1914 Gustava Bechera, v níž vynálezce Becherovky nakonec nikdy nebydlel, neboť se nastěhování nedožil, je oproti Galerii umění koncipována jako interaktivní galerie, v níž lze do 25. června 2023 spatřit výstavu Naděždy Plíškové a nestora tzv. České grotesky a informelního sochaře Karla Nepraše. Výstava pod kurátorským vedením Duni Slavíkové představuje díla známého manželského páru, který se vzájemně umělecky podporoval a inspiroval. Humor a nadsázka byla v Neprašově sochařské tvorbě nepřehlédnutelnou kvalitou. Autor založil již v padesátých letech na Akademii skupinu Šmidrové, a později s Janem Steklíkem proslulou tzv. Křižovnickou školu, uskupení umělců spojených kulturně politickým postojem.

Naděžda Plíšková i Karel Nepraš byli od konce šedesátých let vůdčí osobnosti tehdejšího současného Českého umění, a jsou dnes nezpochybnitelnou hodnotou českého moderního umění. Pro Karla Nepraše je typická především fantazijně uvolněná sochařská tvorba ze železa a oceli s mechanickými schopnostmi, vyjadřující existenciální témata člověka někdy pohledem ironickým, jindy humorně shovívavým. Naproti tomu Plíšková ve svých procítěných grafikách parafrázuje společnost jako komediální spojenectví, v němž vládnou hlupáci. Oba autoři měli během normalizace zákaz vystavovat, což ještě zvyšovalo u nezávislých umělců jejich prestiž. Umělecké snažení obou autorů nebylo synchronní, a kunsthistorické bádání o míře jejich tvůrčí blízkosti je stále otevřeno.

Spleť umění a života - dvojvýstava Naděždy Plíškové a Karla Nepraše v krásně zrekonstruované Becherově vile Interaktivní Galerie Becherova Vila, pobočka Galerie umění Karlovy Vary. Na poměrně malé ploše vyrovnaně představuje a vtipně kombinuje dílo obou manželů. Pouzdro na pivo nechybí. Foto se souhlasem Michaela Stoilová

Komu nestačila Galerie umění ani Becherova vila, může se vypravit do nedalekého Letohrádku Ostrov, který je součástí rozlehlého barokního areálu se zámkem, palácem princů, bývalým piaristickým klášterem a zámeckým parkem. Areál už od druhé poloviny 18. století ale zdaleka není tím, čím kdysi býval, přehlídkou zahradních staveb a sochařských i vodních děl inspirovaných v italských zahradách své doby. Nyní vystavuje v Letohrádku Ostrov až do 9. července své fotografie Bořivoj Hořínek pod názvem Fotograf na ostrově. Podle tiskové zprávy je to první retrospektivní přehlídka ostrovského konceptuálního fotografa, který se ve své tvorbě věnuje nejen fotografii, ale také akcím ve veřejném prostoru.

Říká se konec dobrý, všechno dobré, a tak i fotografie Bořivoje Hořínka, na mé gusto možná až příliš moc stylově čisté, vytvářejí zajímavý protipól tomu, co je možné spatřit v předchozích výstavách v Galerii umění a Becherově vile. Tradiční umění s potencí oslovit diváka kdykoliv a kdekoliv, versus Bořivoj Hořínek, jehož díla hovoří aktuálním jazykem soudobé vizuality. Umění prověřené v čase, a umění pro čas teprve otevřené.

Vložil: Jan Paul