Jsem příliš starý, abych věřil v revoluci. Rebel i hvězda Jarek Nohavica. Výročí Jakuba Vosáhla

V osmdesátých letech byla v Československu mimořádně populární silná generace „folkařů“. Rebelové s kytarami byli lákavou alternativou k oficiální hudební produkci a třicátník Jaromír Nohavica byl mezi nimi původně jeden v řadě. Jak se to stalo, že právě dnes sedmdesátiletý bard, zavedený po celé zemi pod familiérní značkou „Jarek“, je považován za ikonu žánru a podle některých po odchodu Karla Gotta za největší hudební legendu v zemi?

Začalo to zrovna před čtyřiceti lety, když třicetiletý vlasatý démon poprvé vystoupil v kulturním domě v Porubě. Předtím napsal několik textů pro Marii Rottrovou, ostravskou pěveckou hvězdu, která ho hned pár týdnů po oslnivé premiéře pozvala do svého pořadu Divadélko pod okapem. 

V té době platilo, že kdo se dostal do televize, měl velkou výhodu. A Nohavica ji dokázal využít. 

O deset let později přichází s projektem Mikymauzoleum jako čtyřicátník, který si zrovna prošel léčbou závislosti. Deska, která čtyři roky po Listopadu 1989 zachycovala první vlnu deziluze z nových časů, je považována za jedno z nejlepších alb devadesátých let.

 

V padesáti už jej po dalších oceňovaných albech Akademie populární hudby uvedla do Síně slávy. A národ zrovna miloval jeho kramářskou píseň Milionář o výpravě ostravského lidového intelektuála do vědomostní soutěže.

 

 

V pětapadesáti finišuje album Ikarus písní Mám jizvu na rtu. V jedné z nejniternějších zpovědí, kterou prý rozplakal i svou manželku a posluchači ji neomylně poznají už podle úvodního klavírního riffu, se mimo jiné vyznal „jsem příliš starý na to, abych věřil v revoluci“. 

 

Od té doby je v podstatě každá jeho píseň událost. Když za korony vysílal s kytarou mnohahodinové streamy ze svého podkroví, měl tisíce sledujících, kteří si k němu v těžkých časech chodili pro povzbuzení. 

Ale na druhou stranu, když v jedné ze svých veršovaných aktualit, kterým říká „virtuálky“, zazpíval „počkáme co řekne pan prezident USA“, řešil to český internet více než týden. Ten rebel tam pořád někde taky je.

 

Dvě Martiny 

Karlu Krylovi, vzoru celé té pozoruhodné písničkářské generace, v osmdesátých letech napsala do Mnichova jakási česká fanynka jménem Martina, co dělá v emigraci, když je ho třeba tady. Zpěvák odpověděl v písni, podle mě jedné ze svých nejlepších. Martině v sedmi pádech vysvětluje jeho pohled na svět i na slávu.

 

Osud to tak zařídil, že Jaromír Nohavica si jinou Martinu vzal za manželku. A když slyšel Krylovo vyznání, rozhodl se mu ve stejné formě i odpovědět. A vysvětlit, proč jemu přijde smysluplnější být s Martinou a všemi dalšími fanynkami a fanoušky, než „zmizet někam za kopce“.  

A Krylovi, z jehož písní měl čím dál větší dojem životního zklamání, otevřeně vzkázal:

Dvacet let přešlo jako nic, a on, jenž jezdil na koni, byl z koně shozen. Vidím ho, jak jde za lesy, v maršálské torně nese si, kyselý hrozen.

 

 

 

V těch pětatřicet let starých verších je skryt klíč, jak chápat Nohavicu. Zkrátka nechce chodit pěšky za lesy s kyselým vínem. Mezi písničkáři, kteří se pyšní neznalostí slova kompromis, se tím vždycky vymykal. Byl trochu rebel, ale taky trochu hvězda, která za své poslání považuje hrát a dodávat tím lidem radost a naději.

 

K tomu ale potřeboval „být v sedle“, se vším pozitivním i negativním, co to přináší. S přístupem do televize a rozhlasu, možností pořádat velké a povolené koncerty, ale současně s mnohem většími tlaky ze strany politických pohlavárů i Státní bezpečnosti. 

Nohavica se ke svým stykům s StB, ač při nich podle všeho nikomu neublížil, vrací nerad. „Byl jsem s děvkou, ale seděl jsem s ní pouze v kavárně, na pokoj jsem s ní nešel,“ řekl k tomu kdysi básnicky. 

Na druhou stranu: Když se v devadesátých letech začalo veřejně listovat v seznamech spolupracovníků StB, řešil to extrémními dávkami alkoholu, které jej přivedly až do léčebny. Každý musel vidět, že mu to jedno není a trápí ho to. Jakou formou sebereflexi vyjádřil, to už je spíš otázka osobního vkusu. 

Hymnou všech znechucených se stala píseň Jaroslava Hutky „Udavač z Těšína“. V tomto případě ale z maršálské torny kyselá šťáva vyloženě kapala. Mnozí cítili, že Hutkovi spíše vadí, že „udavač“ má nabytý sál a dívky jsou při jeho písních zmámené. Což je celkem věrný popis Nohavicovy popularity zhruba od přelomu tisíciletí. Kolem „Milionáře“ přestává být folkařem a stává se hvězdou. 

Básník 

„Jarek“ je značka pro umělce, kterého publikum bere za svého. Sám naopak posluchače vždy ctil a byli středobodem jeho uvažování. Někdo tomu může říkat komerce, ale značná část publika pravděpodobně dojde k závěru, že jakákoliv umělecká činnost bez tohoto vztahu k fanouškům vlastně vůbec nedává smysl. 

Vždycky uměl se svými fanoušky pracovat. A když éra internetu a sociálních sítí otevírala nové možnosti, Nohavica po padesátce i po šedesátce dokázal v tomto směru strčit do kapsy o desítky let mladší kolegy. 

Byl třeba také prvním ze špičky, kdo přestal brojit proti pirátskému rozmnožování alb. „Vypalujte si to, jak chcete, pravda se stejně ukáže na koncertě,“ vzkazoval fanouškům. Už v roce 2006 jim nabídl nové album Pražská pálená k volnému stažení, jako „vánoční dárek“. 

V domácí Ostravě, kde je přirozeným středobodem celé hudební komunity, je jeho sláva ještě o několik úrovní výše. Chudý kraj miluje své věrné a Nohavica se ke Slezsku nikdy nepřestal hlásit. 

Jaromír Nohavica je ale také intelektuál, vášnivý čtenář a znalec českých i světových básníků, dokonce v jednom roce mistr České republiky v jazykové deskové hře scrabble, který si jako libůstku píše česká libreta k Mozartovým operám. 

Je geniální básník a současně charismatický interpret. Jeho texty získávají slávu i jiným zpěvákům, zatímco sám dokáže dát uhrančivost i slovům svých kolegů. 

Zakroutí jim krkem, anebo sám se stane vlkem 

V osmdesátých letech takto publiku představil písně Vladimíra Vysockého a dalších ruských bardů. Nohavicovo podání ukázalo tento svět v jeho hloubce, poetice a smysluplnosti tak, že mnozí posluchači neodolali okouzlení, ač měli sovětské posádky za městem a podivné satrapy v čele státu.  

V roce 1996, když bilancoval moderní historii v oceňovaném albu Divné století, nemohla u toho chybět písnička Petěrburg. Prostě proto, že ruský živel se svou „duší široširé stepi“ ale taky „hraním s revolverem nad sklenkou vodky“ byl v tom století nepostradatelnou součástí.

 

Do Ruska často jezdil a byl skutečným ambasadorem kulturní výměny. Přesto vyvolalo rozruch, když v listopadu 2018 převzal v Moskvě Puškinovu medaili od prezidenta Vladimíra Putina. 

Reakce byla velmi podobná, jako už mnohokrát v minulosti, když se řešila Nohavicova spolupráce s StB. Na televizní obrazovce se prostřídaly stejné znechucené tváře, zatímco posluchači měli dávno jasno. 

V kulturních válkách desátých a dvacátých let se díky všem těmto kauzám dostal Nohavica na stranu „dezolátů“. A na rozdíl od jiných se ani nepokoušel z této škatulky vymanit. Možná mu došlo, že právě zde jsou jeho fanoušci a posluchači, zejména ti ostravští, kteří na celou progresivní agendu mají celkem kategorický pohled. 

Sám si přitom užil ledacos. Udavačské dopisy provozovatelům koncertů, rušení akcí na akademické půdě… Hlavně poté, co se vloni po ruském útoku na Ukrajinu odmítl zříci své Puškinovy medaile. 

Poslední album Máma mi na krk dala klíč z roku 2020 bylo až nečekaně konkrétní. Včetně otevřeně nostalgické Staré dobré časy, písně Vlci o kolektivním vytí jako sondě do debat na sítích, a zejména meditující Dej nám sílu. Bylo to na Nohavicu nezvykle ostré pojmenování problému.

 

Mnoho recenzentů vyjadřovalo otevřený údiv nad slovy o svazování do kozelce a najímání ostrostřelců, nic tak hrozného se prý Nohavicovi neděje. I ale i ti museli uznat, že ostravský bard ani před sedmdesátkou neztratil nic ze své originality a talentu.

Zdroj: Wikipedia, stránky Jarka Nohavici

 

Vložil: Jakub Vosáhlo

Jarek Nohavica, HP, Výročí Jakuba Vosáhla,