ROZHOVORY NA OKRAJI Akademický malíř Karel Pokorný je od roku 2018 předsedou spolku Zlatá šedesátá z. s., který se věnuje organizaci výstavních a tvůrčích projektů. Tento rozhovor navazuje na kulturní monitor, věnovaný problematice statusu umělce.
Narodil se v roce 1952 ve Znojmě. V letech 1979-1985 studoval malířství na AVU v Praze u profesora Jana Smetany. Do roku 1995 byl v tzv. svobodném povolání a působil i jako pedagog. V letech 1995-2007 působil jako asistent v Ústavu kreslení a modelování Fakulty architektury VUT v Brně, 2008- 2014 byl vedoucím Ústavu výtvarné tvorby Fakulty architektury ČVUT v Praze a v roce 2012 habilitoval na VŠVU v Bratislavě na téma Barva jako metodický prostředek výuky architekta. Mezi léty 2000 až 2017 byl výkonným ředitelem mezinárodního projektu Figurama, z. s., který podporoval a prezentoval figurální kresbu na vysokých školách u nás i v zahraničí.
Karle, známe se ještě z doby studia na AVU, dva roky jsme spolu byli v přípravce, tak si budeme tykat. Několik let se věnuješ problematice sociálního postavení výtvarného umělce ve společnosti a v našem okruhu generačních vrstevníků, bývalých absolventů AVU, jsme se zabývali tzv. statusem umělce. Ty sám jsi nasbíral mnoho podnětů z různých skupin výtvarníků a umělců, studoval řadu informací a materiálů, k čemu jsi došel?
Výtvarnou scénu utvářejí spolky, skupiny, unie a mnoho jednotlivých výtvarníků. Není možné zjistit skutečný počet aktivních umělců, starých a zemřelých, natož jejich životní situaci. Z toho plyne otázka, pro koho a jak status definovat. Pokud platí, že kdokoliv se může prohlásit za umělce, pak musí přijít i vysvětlení, co je umění, a odpověď na otázku, kdo to posoudí. Žijeme v právním státě a máme zákony, mezi které patří i vzdělávání. Nás zajímá vzdělání umělecké s celou škálou talentových zkoušek, maturitních a diplomních prací, ukončených certifikátem po zvládnutí profesních úkolů. Investicí do vzdělání získává stát základní skupinu umělců, která ale nikoho neomezuje svobodně tvořit bez uměleckého vzdělání.
Z toho, co říkáš, je zřejmé, že žijící absolventi vysokých uměleckých škol jsou základní počitatelnou skupinou umělců v České republice, a na ty je třeba se orientovat. Například spolek Skutek se ale kromě toho věnuje i lidem, působícím v dramatických oborech, a Asociace spisovatelů zase hájí zájmy lidí, působících v literatuře. Obě organizace mluví o možnosti zakotvit „status umělce“ do zákona, má vůbec takový návrh šanci, aby ho Ministerstvo kultury zpracovalo spravedlivě vůči všem uměleckým oborům a status umělce prošel jako vládní návrh zákona?
Status umělce v zákoně? To by bylo stejné, jako bychom chtěli po Ministerstvu zdravotnictví, aby léčilo nemocné, nebo Ministerstvo práce a sociálních věcí zaměstnávalo pracující. Status umělce nelze definovat zákonem. Po roce snah a hledání už by tu byl, ale není a nepovede se. Byla by to stavba domu od střechy. Základ Statusu umělce má být definován ze Statutu právnického subjektu, který zastřeší umělce, dobrovolně registrované v oborovém společenství, nejlépe v komoře. Komora, vzniklá ze zákona po druhém čtení v Parlamentu ČR, má šanci stát se partnerem Ministerstva kultury ČR a dalších institucí, kterým má pomáhat, anebo převezme některé jejich povinnosti.
Jan Paul, Vánoce, simulace současného uměleckého díla, kombinovaná technika, papír
Ke komoře se ještě dostaneme. Jaké vidíš slabiny a výhody případného statusu umělce a co by mělo být jeho cílem?
Notoricky se pletou statut a status. Status pro fyzickou osobu a statut pro právnickou osobu nelze zaměňovat. To by neplatilo právní prostředí a bylo by zmatečné se domluvit. Status umělce bez oborového zařazení, jako univerzální znění pro hudebníky, herce, vizuální umělce, fotografy, spisovatele, režiséry a další profesní specifikace, bude stále děravou definicí. Už v názvu uměleckých škol je profesní označení a neexistuje jedno všeoborové univerzální studium pro jednoho adepta. Tak i univerzální status je nesmysl.
Ale ta snaha protlačit ho do zákona je silná. Měl by umělcům zajistit existenční jistoty, protože být umělcem prý znamená mít ještě jinou práci. To je hlavní argument, že se umělec uměním neuživí a musí dělat něco jiného. Navíc Ministerstvo kultury je pod tlakem, mělo by předložit vládě návrh, o kterém je třeba rozhodnout do konce roku, aby Česká republika splnila podmínky Národního plánu obnovy. Když si vezmeme, že umělcem může být každý, kdo se za něho prohlásí či je prohlášený, tak tu máme miliony potenciálních umělců s nárokem na důstojnou obživu!
To množství je přehnané, ale jestli bude seznam obsahovat umění kuchařské, vinařské, kadeřnické, pěstitelské, uzenářské a další profese s přívlastkem umění, tak nepřeháníš. Divadelní ústav a Spolek Skutek prosazují zájmy umělců dramatického oboru a tomu podpůrných profesí. Držím jim palce, aby na nás výtvarné umělce nezapomněli. Jsou v jednání s Ministerstvem kultury nejdál, ale přece jen hájí svůj obor. Tam se nesejdeme, máme rozdílné tvůrčí dílny. Výtvarný ateliér a divadlo mají odlišný režim. Divadelní provoz je týmová práce, zakázková, prováděná opakovaně s jedním dílem. Svobodný tvůrčí jedinec ve výtvarném ateliéru nemusí brát ohledy na diváka.
Specifikem výtvarného umělce, na rozdíl třeba od režiséra, bylo dosud to, že umělec až na výjimky netvoří na objednávku či dohodu, vytváří svá díla tzv. na sklad, které občas vystavuje a prodává buď v galeriích, nebo tzv. z ateliéru. Umělec na volné noze musí jako OSVČ platit zdravotní a sociální pojištění, a ekonomická nejistota je proto logickou součástí jeho tvůrčí práce. Nedovedu si představit, jak by mohl stát zajistit, aby umělec tvořil bez rizika, že ho jeho tvorba neuživí. Představa státem zajištěného umělce je sice lákavá, ale v kapitalismu nereálná
Je třeba rozlišovat profesní obory, aby se usnadnila definice Statusu umělce. Nová zkušenost s prolínáním oborů, která se stále více prosazuje nejen ve školách umění, nastoluje vývojovou změnu. Výtvarné umění fúzuje s hudbou, performeři esenciálně propojili výtvarné umění s dramatickým. Na této platformě spočívá závažnost naší diskuze o Statusu umělce. Stále musíme počítat s vývojem, s novou generací umělců a jejich novým viděním umění obecně. Sledujme mladé umělce ve školách a v praxi. Dostávají stále větší prostor pro sdělení svých názorů, představ a přání. Pro zodpovědné tvůrce je praxe nekompromisně tvrdá. Jakákoliv pomoc na začátku je velká a neměla by přijít pozdě. Tam vidím důvod k prosazení právního subjektu, který tuto tíži pomůže řešit.
Samozřejmě, výtvarné umění už není jen malba, socha a grafika, jak to donedávna bylo, a je pod tím pojmem zahrnuto mnoho dalších jiných forem a oborů, které se vzájemně ovlivňují. Podstatné je, že dnes už se ani nepoužívá slovní obrat výtvarné umění, ale vizuální umění, do kterého prosákly i pokleslé formy sebeprezentace, jako je třeba striptýz, anebo ty vyšší, jako je divadlo. Jenomže v hmotném světě, a v něm žijeme, je vše vizuální, tak co je pak vlastně umění? Říkáš, že pro zodpovědné tvůrce je praxe nekompromisně tvrdá, koho a co tím máš na mysli?
Mám na mysli mladé umělce, kteří po ukončení studia řeší novou situaci ztrátou azylu školních výhod. Musí si zajistit hotovost na veškeré poplatky. Zmíněnou pomocí myslím vlastní ateliér, na začátku. Absolvent umělecké školy může samozřejmě pracovat na úvazek, ale rozdíl mezi výtvarným a třeba dramatickým umělcem je v tom, že herci v angažmá dává domovská scéna možnost růstu. Zatímco výtvarný umělec, který zvolí třeba pedagogickou profesi, se zařadí mezi učitele všeobecných předmětů. Pokud jsou oba umělci, tak proč výtvarný umělec také nemá angažmá pro svůj růst?
Absolutorium vysoké umělecké školy nenárokuje důvod si myslet, že každý její absolvent je nutně hned umělec. Není, a s ohledem na známé rčení „hodně povolaných, málo vyvolených“ ani být nemůže. Já nevím, jestli jsou oba, herec i umělec, umělci, rozhodně ne všichni posluchači vysokých uměleckých škol mají talent. Škola musí také plnit limity uchazečů a myslet si, že z umělecké školy vycházejí jen samí talentovaní lidé, kteří budou vytvářet umění, je iluze. Výtvarný umělec ale má angažmá pro svůj růst, a velmi silné, přece motivaci, která ho zaměstnává a nutí ho tvořit! Motivace angažuje výtvarného umělce k tomu, aby tvořil své dílo, a pokud ji nemá, tak může jít dělat něco jiného, užitečnějšího, a pro něho ekonomicky jistějšího. Alespoň nebude zahlcovat prostor nadbytkem tzv. rádoby umělců, kteří jen natahují ruku, ale jsou umělecky impotentní.
Důležitější pro naši společnost, náš stát a naši vládu bude uvědomit si, že výtvarní - vizuální umělci jsou dobrovolní pracovníci v jedné z největších manufaktur v naší zemi. Několikatisícová společnost tvůrců, schopných zajistit si pracovní podmínky, uživit se, plnit platební povinnosti, realizovat zakázky a mnozí založí rodinu. Tito umělci poskytují práci mnoha lidem v dalších oborech. Úředníkům v bankách, OSSZ, VZP, zaměstnancům v galeriích, tiskárnách, tedy v podstatné části kulturní sféry. Za jakou cenu mnozí tvoří, třeba z náhradní profese, z podpory rodiny, tady se není čím chlubit, ani granty.
Na začátku rozhovoru jsi řekl, že není možné zjistit skutečný počet umělců aktivních, starých a zemřelých, natož jejich životní situaci, nyní tvrdíš, že to je několikatisícová společnost tvůrců, schopných zajistit si pracovní podmínky, uživit se, plnit platební povinnost a realizovat zakázky. A co víc, dokonce živí státní aparát a řadu dalších oborů, tak v čem je tedy problém? Že se jim to daří horko těžko, že musí vykonávat ještě jinou práci? A kdo to má v životě jednouché? Neobdrželi zájemci o studium na umělecké škole podporu v začátku své kariéry už tím, že je stát nechává studovat umělecký obor zadarmo? Ba dokonce, že nechává zadarmo studovat i netalentované posluchače?
Netalentovaný student je problém přijímacího řízení. Škola má poslání učit a naučí mnoho, výrazně pomáhá zkrátit cestu k vlastnímu poznání. Umělci ušetří spoustu času. Netalentovaný student jen zmaří důvěru, do něho vloženou, odchodem k jiné, tzv. civilní profesi. Schopnost umělce položit si otázku a hledat odpověď svým dílem je jeho osobnostní problém. Tam je vysvětlení okřídleného rčení, že „umění se nedá naučit“. Reálná umělecká praxe je opravdu nečitelná z pohledu počtu umělců. Spolehlivá registrace profesionálních umělců je pouze na Finančních úřadech a Správách sociálního zabezpečení, kde musí být OSVČ registrovány. Tyto úřady však informace o registrovaných neposkytují. Na to se váže povinnost založení osobního nebo podnikatelského účtu v bance. Tím naskakují počty osob, zaměstnaných pro zúřadování aktivit z umělecké činnosti. Nezáleží na profitu umělce, ten má povinnost na těchto úřadech uvádět i nulový zisk. Jsem rád, že se díky těmto praktickým požadavkům dostáváme do reálného světa umělce, kterým se přece jen liší od amatérů.
Nejsem si úplně jistý, jestli současná výuka na uměleckých školách v katedrách volného umění posluchače něco naučí, možná snad v klasických oborech, v nichž je kladen důraz na zvládnutí řemesla, ale to je už téma kvality uměleckého školství. Spolek Skutek a jiní chtějí prosadit univerzální Status umělce, který by člověku, který se považuje za umělce, zajistil ekonomickou jistotu, jinými slovy tvůrčí nezávislost. Ty jsi řekl v úvodu, že kdokoliv se může prohlásit za umělce, pak musí přijít i vysvětlení, co je umění, a odpověď na otázku, kdo to posoudí. Protože pokud platí, že umění může být všechno, co je za umění prohlášeno, pak nemůžeme vědět, co je umění. Takže i slovo umělec ztrácí význam, a tím i jeho podpora, protože se vlastně neví, koho a co má stát podporovat. To je přece logické, ne?
Ekonomická jistota a tvůrčí nezávislost se některým umělcům podařila. Samozřejmě myslím tím finanční zajištění z tvůrčí činnosti. Častější je kombinace OSVČ se závislou činností. Uváděné spektrum se tímto zužuje na osoby našeho zájmu. Amatér si nepořizuje DIČ pro tvůrčí činnost, aby se svobodně věnoval své zálibě. Deklarovat, koho stát bude podporovat, musí vzbudit obecnou nevoli a stát to ani neudělá. Odpověď je prostá, pomož si sám a bude ti pomoženo. Stačí uvedenou pomoc z vlastní aktivity přenést na skupinu, nestačí jen spolek, ale na skupinu spolků, zastřešenou komorou. Právě komora soustředí dostatečný kapitál nejen z finanční strategie, ale prosadí vyjednávací pozici k dosažení standardních pracovních a životních podmínek. Statut komory je prováděcí program, podporující výtvarnou činnost členů, takže status umělce je odvozen z garancí Statutu komory, která od státu dosáhne výhody ve prospěch svých členů. Status umělce by měla udělovat pouze komora svým členům, a ne stát. Ostatní osoby status nepotřebují, když nebudou dobrovolnými členy profesní komory.
Pracovní prostředí studenta AVU, 2011
Snaha vyžadovat od státu podporu umělců má své historické kořeny. Umělci či spolky oslovují politickou reprezentaci jako dědičku práv, ale i povinností historických sponzorů, kterými byli v dřívějších dobách panovníci, církev, aristokracie a měšťanstvo. To je důvod, proč se v našem prostředí považuje státní podpora umění za morální nárok! Potíž je, že stát nepodporuje umělce z vlastní kapsy, ale z rozpočtu, z peněz daňových poplatníků. Dalším problémem je, že počty tzv. umělců, či lidí, kteří se za umělce považují, dalece převyšují možnosti jejich prezentace a v podstatě obživy. Za feudalismu nebylo tolik tvůrců, a ti, kteří jimi byli, měli mnohem více možností svého uplatnění. Namátkou třeba v sochařství, kdy se sochami osazovaly domy, římsy a terasy, nebo fontány v parcích. Sochařství se uplatnilo též v plastikách na náhrobcích a šlechta si nechávala malovat žánrové obrazy, portréty, nástěnné malby, apod. Ještě za první republiky bylo pravidlem, že vyšší střední třída nakupovala umění a umění bylo pýchou a ozdobou jejich salonů. Bohužel umění už nepatří do interiérů současných domácností. Zmiňuješ komoru, jakým způsobem by řešila požadavek Statusu umělce vůči Ministerstvu kultury ČR?
Status umělce by měl být nástroj k provozování umělecké činnosti s podporou zákonných práv a povinností osob, závislých na profesi umění daného oboru. Status umělce začíná být bohužel diskutován jako stanovisko, kdo je umělec. Proto se debata točí v kruhu ve snaze nediskriminovat amatéry v jejich uměleckých projevech. Jestliže budou se Statusem umělce spojena práva a povinnosti jeho držitele, jsem přesvědčený, že amatérské umělce tato podmínka odradí od snahy status získat. Proto nelze Status umělce posuzovat z pohledu Ministerstva kultury, natož aby MK status udělovalo. Status umělce vychází z praxe a má sloužit lidem, reálně zařazeným podle profese v uměleckých oborech. Ministerstvo kultury nepovede agendu umělců, nevede ani adresář autorizovaných architektů a nestará se ani o jejich komorovou agendu. Pokud to má v úmyslu provádět, vracíme se k centralizaci, kterou jsme odstranili. Nyní máme šanci poučit se z reálných potřeb a praxe uměleckých profesí a založením komory, která by zastřešovala spolky na právní bázi, pomůžeme Ministerstvu kultury dořešit vztah mezi uměleckou obcí a státem.
V někdejších dobách fungovaly umělecké svazy a spolky, které měly svoji odbornou samostatnost oddělenou od státu. Měly i vlastní financování, a zajišťovaly nejen určitý druh možností výdělků, ale také jistou kvalitu výtvarné tvorby svých členů. Tuto kontinuitu přervala normalizace a po roce 1989 už se spolky nepodařilo obnovit v jejich někdejší funkčnosti. Současný umělec zůstal až na výjimky odkázaný sám na sebe, nemá zakázky, sběratele, nemá mecenáše a ve vyprofilovaných galeriích, které jsou odkázané na síť sběratelů, nemohou být zastoupeni všichni. To, co o komoře říkáš, zní rozumně, jaký smysl v ní vidíš?
Založení Komory výtvarných umělců, které určí její Statut s programem pro dobrovolné členství, umožní členům přidělit Status umělce s odkazem na garance komorového zastřešení pro daný obor umění. Záleží jen na komoře, jakých záruk a výhod pro členy dosáhne při svém jednání s ministerstvy kultury, financí, sociálního zabezpečení, průmyslu a obchodu, zahraničí, školství a dalšími subjekty pro zajištění odpovídajícího společenského kreditu a postavení umělců. To je otázka společenského vývoje a směřování dané doby.
A Komora výtvarných umělců by zastřešovala jen umělce s vysokoškolským vzděláním, tzv. profesionály, nebo by měla být otevřená i lidem, kteří se jednoduše za umělce prohlásí?
Setkal jsem se s několika zástupci uměleckých spolků a skupin, abych je seznámil se záměrem založení komory a pro zdůvodnění její profesní potřebnosti. Mají obavy, že podpora komory může znamenat zánik jejich domovské skupiny. Pokud ale hledáme optimální řešení, tak nejblíže potřebám výtvarných umělců může být Komora výtvarných umělců a spolků. Radu komory by měli tvořit vedoucí uměleckých skupin, kteří by měli dojít k společnému názoru, kdo má aspirovat na člena komory. Právě tento konsenzus zdola má šanci předejít neshodám elitářského nálepkování.
Umění je dnes hlavně investice a fungují zde jiné parametry, než měřítka kvality. Řada soukromých sbírek současného umění je orientována trendově a umění jako kulturní hodnotu pořizují do svých sbírek převážně jen státní galerie, které jsou ale omezeny rozpočtem. Většina výtvarníků se svým „uměním“ živí obtížně. Problém nezdařeného prodeje a plateb pojištění musí autor předpokládat, a pokud je jeho tvorba komerčně neúspěšná, nepochopena či z jiných důvodů odmítána, a autor v ní přesto stále pokračuje, musí si logicky zajistit jiný zdroj příjmu. Umělec si na počátku kariéry musí jasně vymezit priority, zda se podřídí trendu, vkusu, zájmu, nebo bude věrný sám sobě. Zdá se, že zatím je Česká komora výtvarných umělců jen ideou a určitě nebude všelék.
Komora by měla svému členu pomáhat předcházet insolvenci. V programu může mít např. burzu zakázek, systém prodeje pro krytí pojištění, nabídku pracovních míst, apod. Samofinancování komory se spoluúčastí členů komory formou podílu na zisku z komorového servisu se komora liší od neziskovek. Pak může být partnerem státních institucí třeba pro jednání o výši zdanění uměleckého díla, o výhodách z užití umění ve veřejném prostoru, o vytváření uměleckých komisí pro veřejnou soutěž na umělecké dílo, což třeba provádí Komora architektů, nebo může usilovat o mezinárodní spolupráci s Kulturním odborem Ministerstva zahraničí. Současné spolky se sice pokoušejí zalíbit Ministerstvu kultury pro utilitární příspěvek na svou činnost, ale tudy cesta nevede, a pokud umělci nespojí své v podstatě stejné spolkové aktivity do součinnosti v podobě komory, která by je zastřešovala, tak se stávající situace nezmění. Zmiňovaná státní podpora na bianko šek jednotlivci, který se prohlásí umělcem, veřejnost brzy odsoudí jako příživnictví.
To by asi bylo to nejhorší, co by se mohlo umělci přihodit, protože dosud byl považovaný za osobu specificky svébytnou a hájenou. Tak já závěrem přeji umělcům mnohem více odvahy být sami sebou ve svém díle a úředníkům na Ministerstvu kultury více obezřetnosti při rozhodování o jejich statusu. Karle, díky za rozhovor!
Já tobě také děkuji.
