Čeští autoři graffiti a street artu „zradili“. Dělají byznys. Kulturní monitor Jana Paula
05.05.2023
Foto: Se svolením Pasta Oner
Popisek: Pasta Oner a jeho dílo na Vltavské v Praze
Graffiti a street art je kulturní fenomén, ať se nám to líbí, nebo ne. Vizuální formy graffiti a street artu vznikly v USA, odkud byly importovány do celého světa. Tzv. svobodný svět byl po válce v ostrém kontrastu vůči všemu, především vůči zemím, které spadaly do sféry vlivu Sovětského svazu. Tzv. studená válka byla realitou, Amerika vzorem svobody, a svoboda mocná zbraň: Jen se podívejte, co my tady všechno můžeme a vy ne! Myslí si to dodnes, přestože situace ve světě i v USA je jiná než před sedmdesáti lety. Hodně jiná. (Pokračování ze 4. 5.)
Graffiti sice vzniklo jako mírumilovný projev subkultury v Bronxu, když gangy vyměnily zbraně za spreje, ale bylo to v atmosféře všeobecného uvolňování morálky. Jack Kerouac měl za sebou kultovní román „Na cestě“, který se stal biblí tzv. beat generation, a umění dominoval abstraktní expresionismus. New York se stal novou Paříží, byl považován za mekku toho pravého svobodného umění. To vše je kontext, v němž „umění ulice“ graffiti a street art vznikal. Jistě, mezi snobskou smetánkou na bujaré vernisáži Jacksona Pollocka a chudými drsnými hochy z Bronxu byl rozdíl, nicméně ovzduší změn prosakovalo i sem.
Vývoj jako projev stagnace
Slovo změna je synonymem pro vše, co se po válce dělo a děje. Povšimněme si, že na počátku vzniku graffiti byl jednoduchý „tag“, podpis, značka, z níž se vyvinul street art, rozvinutá forma, která v sobě zahrnuje řadu technik včetně malby na zeď, tzv. muralů. Na začátku primitivní stopa, na konci snaha o estetickou výtvarnou kvalitu. Kultivace vizuálního projevu je ale současně projevem úpadku původní idey. Patrné to je i v současné snaze považovat street art za umění jen proto, že se snaží získat pozici uvnitř nových oborů tzv. vizuálního umění. Progrese street artu do nových oborů umění je totožná s bulvární snahou narušovat tradiční hodnoty, a vytvořit prostor pro pokleslost a kýč v kultuře (i v politice ).
Vzájemné prolínání různých oborů umění je jistě žádoucí, nicméně definovat hranice street artu a nových uměleckých forem, je obtížné. Street art v sobě, kromě tradičních technik jako sprejování, psaní, malba apod., zahrnuje mnoho dalších prostředků, včetně použití samolepek (stickers), a šablon (stencils). Současné street artové dílo může být i trojrozměrné, až na výjimky neexistuje forma, která by ho omezila, a proto nelze street art vůbec definovat. Navíc je inspirován pop kulturou stejně jako tím, co ji přesahuje. Street art je realizován ve veřejném prostoru, to je jeho specifikum, jenomže ve veřejném prostoru už může být umístěno cokoliv, stejně jako v galerii, takže ani tato okolnost není závazná k tomu považovat graffiti a street art za umění.
Kdo je writer a street artista? Všichni jsme street art
V podstatě každý, kdo to zkusí. Sprejování a vytváření graffiti je dnes samozřejmou činností mládeže, jedna z možností, jak zahnat nudu. Mezi sprejery před více než padesáti lety a těmi současnými zeje propast autenticity, neboť většina současných writers přejímá styly graffiti formálně a z pouhé setrvačnosti. Snaha stříkat po zdech se dědí z generace na generaci, a patří k mentální výbavě mládeže bez ohledu na to, mají-li autoři vůbec co sdělit. Důležitý je prožitek nebezpečí a strachu při nelegální činnosti, a také obtížnost v překonávání překážek jako jsou různá oplocení, kamerové systémy nebo ostraha. Pro mladíky, často ještě školáky, je to příležitost, jak se předvést vrstevníkům, ukázat jim víc, než jen kopání do balonu. Ilegalita, která sprejerskou činnost vždy přirozeně provází, takové „hrdinství“ zesiluje. U kluků uznání, u dívek prestiž.
Snaha o zviditelnění ve veřejném prostoru a zanechat pro jiné vzkaz, je v mentalitě člověka hluboce zakořeněna. Někteří sprejeři si město pomyslně berou zpět, a svojí destruktivní aktivitou se vymezují vůči establishmentu, proti moci dospělých, učitelů a institucionální diktatuře, do jejichž kompetencí nemají přístup. Sprejerství je díky tomu vnímáno jako asociální chování, a právě to ho činí kontroverzním. Graffiti a street art je jako prostředek sociální integrace chápán negativně, neboť sprejeři používají prostředky, které společnost právem odmítá. No jo, odmítá, ale zároveň podporuje. Vyrábí a prodává spreje speciálně určené pro graffiti. Byznys je prostě byznys. V rámci objektivity je nutné uznat, že výjimečně lze objevit tzv. mural, většinou rozměrnou malbu na zdi, která upoutá, a neruší své okolí, bohužel v ulicích zůstává jen samoúčelná exhibice, obtěžující vandalismus.
Volej Pavel a česká situace
Možná si mnozí Pražáci ještě vzpomenou na samolepky a drobné nápisy „Volej Pavel!“, které na počátku osmdesátých let minulého století zdobily včetně uvedeného telefonního čísla nejen pražské záchodky. Pokud ponechám stranou nejrůznější náhodné nápisy a vzkazy, tak to byl jeden z prvních projevů street artu, pokud autor vůbec tušil, že něco takového vytváří. Graffiti a street art vzniknul jako aktivistický protest v amerických městech 60. a 70. letech min. stol., ale k nám proniknul na počátku 90. let už jen jako vizuální zajímavost. Do roku 1989 v normalizačním veřejném prostoru prakticky neexistoval, přestože právě tehdy by měl smysl.
Graffiti vznikalo jako vyhraněný postoj vůči establishmentu, ale tato myšlenka se v naší kotlině neujala. Čeští autoři graffiti a street artu někdejším ideálům věrni nezůstali, ba dokonce zradili to, na čem byla graffiti kultura založena. Například Jakub Matuška byl prvním writerem u nás, který realizoval výstavu ve státní galerii, získal dokonce Cenu diváků na mezinárodním festivalu Names, Cenu Národní galerie NG 333 a stal se finalistou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Jan Kaláb alias Point také vystavuje v galeriích, a byl zařazen mezi umělce, kteří zastupovali Českou republiku na Expo v Číně v roce 2010. Ani Pasta Oner se už nelegálnímu graffiti nevěnuje, protože dělá byznys na aukcích současného umění. Pravověrný writer si odplivne a řekne jediné: Fujtajbl!
Malé výjimky nicméně existují, protože zachování anonymity bylo vždy otázkou cti zatvrzelých sprejerů. Jeden z nich, který si nepřál být jmenován, ale jehož jméno je autorovi tohoto textu známé, například řekl: „Pasta Oner napřed jako vandal zničil půlku města, aby na sebe upozornil, a pak si z toho udělal výnosný kšeft. My jsme znali Prahu dokonale, všechny ulice a zákoutí, byli jsme něco jako Rychlé šípy, které vzhlížely ke svým vzorům, ale velcí „vontové“ utekli ke komerci.“ A tak původně specifické vyjadřování lidí „na okraji“ nadále samo sebe vyprazdňuje. V tzv. seriózních galerijních dílech bývalých sprejerů nalézám jen klišé komiksové vizuality, popartové ilustrativnosti, a ve veřejném prostoru nic nesdělující průměrné sprejerství. Současný sprejer nemá žádné poselství, kterým by diváka oslovil.
Komercionalizace graffiti a street artu, jehož smysl spočíval v buřičské nevypočitatelnosti anonymních autorů, tento obor dál devalvuje, stejně jako snaha street art institucionalizovat v naději, že ho tím lze dostat pod kontrolu. Nová trapná tzv. Lennonova zeď je toho výmluvným dokladem. Svoboda se ve svobodné společnosti kontrolovat nedá, a navíc se kontrole ze své povahy příčí. Na druhou stranu je mi líto svobody, která je vyplýtvána na banalitě, v pouhé snaze okupovat veřejný prostor stůj co stůj. Snaha sprejery ukáznit na předem určených plochách je jen kosmetické řešení.
Bída jménem graffiti
Spor o to, zda je graffiti a street art umění, či vandalismus, zatím zůstává tam, kde je, má své přívržence, a ještě více odpůrců. Nic nesdělující sprejované čmáranice dál vnikají do veřejného prostoru a drze si vynucují pozornost. Mnozí v nich absurdně spatřují projev svobodného jednání, právo jednotlivce na jakékoliv vyjádření. To je ale základní interpretační chyba, díky níž je tento problém prezentován jednostranně. Snaha o objektivní posouzení se tím smrskla na zkoumání účelové argumentace, že sprejeři vlastně hledají svoji individualitu. No jo, nekončí ale svoboda jedince náhodou u prahu mé vlastní svobody? Nebo jak to vlastně je v té naší slavné liberální demokracii? Zdá se ale, že lidem, hledícím při jízdě vlakem do mobilu, a nikoliv z okna, zastříkaná skla příliš nevadí.
Tu a tam lze sice zahlédnout zajímavý street art, malbu, která dokonce dotváří své prostředí, ale většina graffiti v ulicích měst má tak nízkou úroveň, že už se o graffiti vůbec nedá mluvit. Sprejeři se snaží jen mechanicky napodobovat vzniklé předchozí styly, vzory, a způsoby stříkání dekorativních obrazců i písma a rutinní sprejové techniky jsou si navzájem stylově podobné. Ani expresívní charakter nic nevypovídá o jejich kvalitě, a mnohé nástěnné malby jsou zajímavé jen tím, že připomínají zvětšené ilustrace. To, co vidím ve veřejném prostoru, je projev povrchnosti, samoúčelnosti, a postupné primitivizace society odspoda nahoru, anebo seshora dolů, jak je libo. Posprejovaná fasáda barokní stavby upomíná jen na ubohost naprosto zbytečné činnosti. Zdá se, že slogan „Volej Pavel“, psaný či vylepovaný po Praze na počátku 80. let minulého století, byl pro kolemjdoucího mnohem duchaplnější výzvou ke komunikaci.
Vložil: Jan Paul