Patlejte ve velkém knedlíky, vypusťte ze života mladíky. Manželství ctěte, nad dětmi bděte. TV glosář Ely Novákové

Foto: Se svolením FTV Prima (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Do seriálu ZOO se nám vrátila Eva Burešová coby Viki Janečková, jako zhrzená a opuštěná svobodná matka. Naladěni na romantickou vlnu, napjatě, trpělivě a ochotně čekáme na vytoužený happy end. Bylo by ale fajn, kdyby se scenáristé nesnažili donekonečna diváky vychovávat!

Komedii o pěti jednáních Škola pro ženy napsal Molière v roce 1662. Jak moc se od té doby změnilo, dokazuje dnes tak módní teorie neexistence dvou pohlaví, popírání rozdílu mezi mužskými a ženskými schopnostmi a v důsledku těch zmatků pochybnosti mladých lidí o možnosti vřelého vztahu. Jak málo o tyhle teorie lidé stojí, ukazuje naopak masová oblíbenost romantických seriálů, v nichž se odehrávají příběhy, za jaké by se nemusel stydět ani velký francouzský komediograf.

Poslední díly Dobrých zpráv i ZOO, seriálů se stálou a vysokou sledovaností, přinášejí zamyšlení nad životy mladých i starších hrdinek tak hluboká, že se člověk nemůže zbavit dojmu, že si z nás autoři dělají srandu. Suma vztahových klišé a pohledů do duší emnacipovaných žen je tak obrovská, že by se podle ní dala napsat rigorózní práce o tom, co to scenáristická klišé jsou. Tomu, jak chytré ženské plémě dokáže vyzrát nad žárlivci, pedanty i záletníky, se smáli a smějí diváci Molièrovy Školy žen už déle než tři sta padesát let. Je to totiž komedie se vším všudy. Romantické Prima seriály jsou sice také tak trochu komedie, ovšem jiného druhu.

Humorné jsou zde občas situace,nikoliv sami hrdinové a hrdinky. Jejich vztahy, to je věc nad jiné vážná, milí diváci. Neposmívejte se jim, neboť hle, toto se může přihodit i vám, vztyčuje se varovný prst scenáristy a dloube diváky do žeber i do oka, aby podpořil bouři vyvolaných emocí. Dobrý bože, to snad ne, bouří se divákův rozum, pak ovšem podlehne citovému vydírání a pustí si další pokračování, protože přece musí vědět, jak to s těmi chudinkami holkami dopadne.

Že si z nás život dokáže pěkně vystřelit, to samozřejmě všichni víme. Tedy alespoň ti, kdo se nad dramatické chvilky dokážou povznést s humorem, protože vědí, že za pár týdnů až let z toho dramatu zbude vtipná historka. Jenže život a film jsou dvě věci. Ty nejžertovnější dialogy, pronesené při vyprávění mezi přáteli, působí totiž ve filmu jako nesnesitelný kýč.

Ondřej (Vladimír Polívka) řeší dilema, jestli je přijatelné, aby se podřízená Bára (Natálie Halouzková) stala jeho partnerkou. Nejen s nimi jako by nám do Dobrých zpráv vstoupila Morálka paní Dulské z roku 1958. Tehdejší smysl humor spisovatele Jiřího Frieda ale scenáristé při psaní moralizujících scén kdesi zapomněli.

Mít a nemít soukromý život

V Dobrých zprávách sledujeme mimo jiné ráznou, ale spravedlivou ředitelku vysílání v podání Dany Batulkové a přes mrtvoly jdoucí ctižádostivou mrchu Kristýny Frejové, která paní ředitelce urputně šlape na paty. A pak se ty dvě ženské sejdou vpodvečer v redakci, paní ředitelka odchází domů, zatímco urputná mrcha stále ještě pracuje. Paní ředitelka usedne, nožku přes nožku, a rozhodne se mladší kolegyni udělit láskyplnou životní lekci. Upozorní ji na úskalí života úspěšné ženy, které nakonec zbudou jako parťáci jen nenáročné kaktusy. Se vzletnou větou “Dej pozor, abys nějaký soukromý život vůbec měla!“ pak opouští scénu a pro diváka zanechává na scéně jen onen zdvižený scenáristův prst. Tato scéna je jednou z vrcholných ukázek moralizování v seriálu Dobré zprávy, tak trapného, že z toho trnou zuby. Člověk by řekl, že taková klišé patří do červené knihovny našich babiček, kdy ještě pracovně úspěšná žena měla společensky značně obtížné postavení. Jenže autoři současných seriálů jsou evidentně schopni sáhnout pro inspiraci hodně hluboko.

Když si pak venkovské děvče, úspěšně podnikající v oboru patlání nejrůznějších knedlíků ve velkém, konečně padne do náruče se sousedovic nesmělým synem, protože jak dávno vědí celé jejich rodiny, ti dva přece patří k sobě od dětství, to už ty zuby opravdu začnou bolet. Stejně jako když se mladý úspěšný produkční svěřuje kamarádovi, že šikovná mladá kolegyně může být buď jeho podřízená, nebo jeho holka, a scénku zakončí posmutnělým: „Já jsem si ale myslel, že to bude to druhé.“ Vážně si scenáristé myslí, že tohle je někdo schopen brát vážně? Moralita, která v divákovi vyvolává smích nad trapností, prostě moralitou není. Jenže vtipné tak, aby se tomu divák s chutí zasmál, to také není.

Takovým šustěním zažloutlých listů papíru trpí všechny postavy v Dobrých zprávách, od nesnesitelné dvojice Zlatíček až po rozvernou pilnou včelku, hlavní hrdinku Báru. Otázkou je, proč vůbec mají autoři touhu vtisknout romantickým seriálům, v jejichž středu stojí vždy divácké očekávání, jestli a za jakých okolností si ON a ONA konečně padnou do náruče, zdání, že jim jde o vážné společenské problémy. Odpustit se dá dějová ekozápletka kolem stavby či nestavby jakési přehradní nádrže, ta poskytuje řadu možností rozehrát situace se širším společenským záběrem, a hlavně hýbe dějem dopředu. Nesmyslné pokusy o zobrazení současných vztahových problémů mladých i staších lidí ovšem děj spíš zastavují a po oněch vzletných moralizujících větách zůstává jen podivně zatuchlý vzduch.

Na „správnou“ cestu se vydávají i čeští Charlieho andílci v seriálu ZOO, Janečkovic dvojčata Tereza (Barbora Černá) a Izabela (Lucie Černá). Teď už jen zbývá, aby se po poctivé práci začal porozhlížet i novodobý Jánošík Karel Rakušan alias Charlie (Marek Němec).

Už se nám to vloudilo i do ZOO

Seriál ZOO byl poctivou červenou knihovnou, zasazenou do milého prostředí zoologické zahrady, až do chvíle, kdy se do děje vrátila hlavní hrdinka Viktorie. Svedená a opuštěná svobodná matka je sice ještě stále tou správnou romantickou hrdinkou, změny ale nastaly v jejím okolí. Zejména příběh nevěry a nemanželského dítěte manžela ředitelky ZOO  už zase nastoluje téma příliš vážné, aby zapadl mezi všechny ty střípky křehkých, mladistvě nerozvážných a bezprostředně vášnivých lásek.

Je celkem jedno, že z podvodníka se stal lupič gentleman, trestající větší podvodníky. Nevadí, že holky zlodějky se díky lásce snaží najít poctivý zdroj obživy. Dokonce i to, že válečný veterán, chovatel hadů, kterého láska vyléčila z nedůvěry k lidem, je náhle nadán věšteckými schopnostmi, je v limonádové romantice dost dobrým zpestřením příběhu. Ale smutné pokusy stárnoucích manželů najít k sobě znovu cestu zase řeší to, co sem nepatří. Zase se pídíme po tom, jestli úspěšná žena má právo na hezké domácí zázemí a harmonické manželství, nebo jestli musí být za své schopnosti po zásluze potrestána.

A když už se tedy její manžel vzepřel, musí to být vždycky podpantoflák, kterého uloví první vdavekchtivá ženská? Musí se z toho zase udělat uprostřed vší té růžové selanky, v níž i babička soudkyně a zavilý starý mládenec propadnou kouzlu lásky, posmutnělý příběh o tom, že žádná láska není věčná? U telenovelové story se nechci trápit, chci se chvět o osud velkých lásek krásných lidí a užívat si to, co život nabízí jen sporadicky, happy end. Volám tedy po tom, ať mi autoři vrátí tu poctivou červenou knihovnu a nesnaží se mě vychovávat nebo poučovat!

(zdroj: FTV Prima)

Vložil: Ela Nováková