Veselý nihilista Honza Dolanský: Tvrdili, že to bude kultovní film, na který se nikdy nezapomene. Nezapomenutelní Marka Dobeše
13.04.2023
Foto: Se svolením Petr Macek (stejně jako snímky v článku)
Popisek: Jan Dolanský při natáčení hororu Choking Hazard
Ač narozen 1978, stále působí jako kluk. Nezničitelný optimista a rezervoár dobré nálady se umí proměnit i v pravý opak. Prokázal nám to osobně ve filmu Choking Hazard, kde hraje nepříjemného nihilistu s pozérskými sklony Vernera. Po absolvování konzervatoře nastoupil do angažmá v divadla Komedie, kde působil čtyři roky. Následovala činohra Národního divadla. Jeho prvním TV účinkováním se stal seriál Anita, ve kterém hrál, když byl ještě na konzervatoři. První celovečerní (ještě televizní) film si zkusil v televizi. Představoval mladého delikventa a seznámil se s budoucí manželkou Lenkou Vlasákovou. V kině potom bodoval Perníkovou věží. Byl feťákem. Změnit image mu pomohla opět televize a udělala z něj hrdinu poetické pohádky.
Setkali jsme se s ním poprvé, když jsme se Štěpánem Kopřivou hledli náhradu za nedostatečně školený hlas jinak skvělého Mirka Škultétyho do našeho filmu Byl jsem mladistvým intelektuálem. Jan Dolanský byl už tehdy vedle hereckých zkušeností také vytěžovaným profesionálním dabérem. A pak přišla zombie komedie o hledání smyslu života Choking Hazard. Honza Dolanský se stal nihilistou se sebevražednými sklony. Do tehdejšího presskitu vznikl patrně někdy v roce 2004 tento rozhovor.
Jak jsi se dostal k filmu Choking Hazard? S jeho tvůrci jsi se znal už dříve.
Ano, je to tak. Dělal jsem pro ně krátký film Byl jsem mladistvým intelektuálem postsynchrony. Pak mi jednoho dne zavolali, že připravují hororovou komedii o zombie. Tvrdili, že to bude kultovní film, na který se nikdy nezapomene.
A co jsi říkal na scénář?
Když jsem ho dočetl, tak jsem se ptal Marka, kolik času má na natáčení. Připadalo mi, že je to scénář zfilmovatelný tak minimálně na dva měsíce. Ale jelikož měl dobrý tým a super mladého kameramana (Martin Preiss), tak se to skoro všechno stihlo v plánovaných třiceti natáčecích dnech. Zaplať pánbůh, že takovíto filmaři jsou, kterým jde o něco a jdou si za svým cílem. Musím říci, že i my herci jsme to dělali s láskou a s nadšením. Jinak, co se týče žánru, tak se jedná o hororovou crazy komedii.
Jak jsi vnímal natáčení samotné?
Bylo hodně náročné, protože přes den jsem normálně byl vzhůru a pracoval, takže si z toho natáčení skoro nic nepamatuju.
Jak se ti spolupracovalo s filmovým štábem?
Marek je divočák, je pořádně náročný. Nespokojí se jen tak s něčím. Co se týká ostatních herců – tak na place byla legrace. Bylo to hodně kamarádské. Navzájem jsme si radili. Všichni jsme si to pořádně užili a také měli k filmu takový přístup. Nesmí se brát všechno vážně.
Z herců jsi byl po Jaroslavu Duškovi asi, co se týče filmu, nejzkušenější. Radili se s tebou ti méně zkušení, ptali se tě na něco?
Tak jistě nějaké zkušenosti s filmováním mám, ale i ti, co je nemají, jsou vesměs velmi dobří a kvalitní divadelní herci. Občas se mě někdo zeptal, jestli nehraje „moc“, ale že bych dělal nějakého mentora, tak to ne.
Při natáčení jsi prý pil skutečný alkohol?
Ano. Ve scénáři bylo, že si mám dát panáka absintu. Jelikož však podobně barevnou lihuprostou tekutinu nikdo nesehnal, tak jsem do sebe musel dát dva panáky, a musím říci, že to byla docela síla. Neopil jsem se, ale cítil jsem to. Ale pak se dál pracovalo, takže jsem to postupem času ze sebe dostal.
V tvojí rodině jsou všichni nějakým způsobem spjatí s herectvím, jakpak to, že tvůj bratr – dvojče ne?
Jiří je taková „černá ovce“ v naší rodině, tedy co se herectví týče. Ale teď vážně. Neměl asi tolik kuráže, nebo spíše má více studu a asi i trémy, než aby exhiboval před publikem a dělal ze sebe šaška.
Jsi členem činohry Národního divadla. Co to pro tebe znamená?
Je to velká čest tam hrát. Ze začátku jsem měl určité obavy, nevěděl jsem, jak to mám brát, ale po pár týdnech si to „sedlo“. Je to vlastně divadlo jako každé jiné, jen se člověk musí vyrovnat s jiným stylem hraní, hraje se přece jenom na větším jevišti a pro více diváků než v nějakém komorním divadle.
O natáčení
Zrod filmu Choking Hazard byl opravdu extrémně náročný. Trochu pomáhalo, že se z velké části odehrával na jednom místě – v motorestu Zálesák, ve filmu nazván Halali. Pokud se tedy něco stalo leitmotivem natáčení filmu Choking Hazard, potom to byla neustálá potřeba spánku. Celý štáb se brzy propadl do toho typu únavy, která se zadírá do kostí a spojuje víčka rychlostí vteřinového lepidla. A také na jejího úhlavníka protivníka - budíček. Dříve nebo později ochutnal obého každý, kdo strávil na place víc než 24 hodin.
Kameraman Martin Preiss prokázal své estetické cítění i ve vizuální oblasti. Do postele se převlékal do dlouhé beduínské kefy a na hlavu umísťoval spací čepičku. Režisér Marek Dobeš řešil spánek přes den klapkami na oči přitaženými k hlavě šátkem a betelnými špunty v uších. Problém nastal po jednom dni volna, který završil kontinuálním sedmnáctihodinovým spánkem. Jeho návrat do pracovního života by nezabral víc než obvyklou minutu cloumání ramenem, strhávání šátkových fáčů z obličeje a svícení baterkou do očí. Ano, nezabral by víc než minutu, kdyby se omylem na pokoji nezamknul. Intenzivní bušení na dveře pak obnášelo přesně hodinu, než se jej podařilo navrátit do procesu.
Steadicamista Jaromír Kalina dokázal totéž co Marek Dobeš, i přesto, že se nezamknul. Několik lidí s ním chodilo po pokoji a zkoušelo na jeho mrtvé spící tělo nejrůznější budícící triky, než se po hodině probral. Nutno přiznat, že zhruba polovinu tohoto času zabrala jím doporučovaná metoda buzení shrnutá do věty „Pořádně se mnou zatřepej a pak uskoč.“ Několik budících pracovníků totiž na začátku natáčení schytalo pravý hák, instinktivní to reakci šlachovitého steadicamisty na návrat do bdělého stavu.
A Jan Dolanský? Hlavní hrdina filmu pro sebe nežádal žádných výhod a obvykle spal spolu se štábem v zázemí na dvou sražených křeslech. Výsledkem byla nejen promo akce Petra Macka, který jej tak spojil v zákeřné reklamě s hrníčkem jednoho ze sponzorů filmu, kterým bylo Nescafé. Hrníček nápaditý vedoucí produkce umístil do těsné blízkosti spící hvězdy a realizoval tak několik promo productplacementárních fotografií. Výsledkem skromnosti Jana Dolanského bylo také antihvězdné probuzení stran jednoho z pomocníků. Ten sladce spícího herce jednoduše shodil z křesílka se slovy „Deš točit, vole.“ Pomyslný Matterhorn mezi procitáními mu však přivodil režisér, který jej do vertikální polohy uvedl kontaktem svého jazyka s jeho obnaženou kostrčí. Nakonec, jde přeci jen o zombie film, no ne? Více ze zákulisí se dozvíte zde: www.chokinghazard.cz.
|
Příště: Zdeněk Barták (hudební skladatel, mj. Zdivočelá země)
Vložil: Marek Dobeš