„Heavy metal je otázka svobody,” řekl Kai Hansen, skřítek z časů helloweenu. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Se svolením Kai Hansen

Popisek: Kai Hansen

Frontman a mozek kapely Gamma Ray, Kai Hansen, začínal v power a speedmetalové legendě Helloween, jejíž tvář spolumodeloval prvními třemi ikonickými alby Walls of Jericho a Keeper of the Seven Keys: Part I. II., aby po pětadvaceti letech nezávislosti opět vstoupil do domovského panteonu a pomohl ho modernizovat. Rozhovor jsem s ním dělal roku 2007, kdy pracoval v přísném utajení na deváté řadovce Gamma Ray a prakticky nikdo, dokonce ani internetová stránka skupiny ještě nedospěla k ničemu, co by se mohlo byť jen podobat novým informacím o jejím směřování. V metalové hudbě to bývala naprostá klasika, fans tohoto žánru byli vždy věrní a nepotřebovali se neustále ujišťovat, zda jejich oblíbení muzikanti nadzvedli na toaletě v nahrávacím studio prkýnko.

Přesto se v hard and heavy časopisu Spark něco tušilo. A až v průběhu rozhovoru s Kaiem se ukázalo, že oprávněně. Vznikala totiž fošna navazující na nejslavnější album kapely Gamma Ray - Land of the Free II. Na konci léta jsem proto byl vyslán do Německa, abych tam dosáhl na samotného Kaie Hansena, garanta alba. To z jeho kytaru svírající ruky vždy vzešla většina písní a proto jsme ho považovali za nejpovolanější zdroj informací. I tak ale trvalo nějakou dobu než přiznal skutečnou podobu alba. Prostě metal, obzvlášť Gamma Ray a tajemno šli vždy pospolu.

Podařilo se mi zastihnout Kaie v dobrém rozpoložení. Možná i proto, že hrál jako předskokan před Manowar na jejich prvním vlastním festivalu Magic Circle v německém Bad Arolsen a liška zákeřná Joey DeMaio jim nechal stáhnout, jak se to často dělává, zvuk, aby Gamma Ray pocitově nekonkurovali jeho epic metalové partě. Malý, rtuťovitý Kai Hansen byl proto rád, že renomovaná česká redakce vyslala redaktora za ním až do příslovečné hloubi německých hvozdů. I když osobně chovám podezření, že Kai bude ve skutečnosti spíš kelt než teuton.

Vaše písně jsou mnohdy krátkými příběhy, bude něco jednotícím tématem nové desky?

Svoboda. A to ve všech možných pohledech na ni. O vlomení se do života mimo rámec společnosti, dokonce i o úniku ze života jako takového. Je tam jedna píseň o jakýchsi moderních upírech, kteří žijí mezi stíny, kteří dělají, cokoli se jim zlíbí a neznají žádná pravidla. Lidská společnost je už nesvazuje. Heavy metal jako takový je otázka svobody. Lidé, kteří poslouchají tento typ hudby, si ji sami našli, museli vyvinout nějaké úsilí, nevzdávali se a nepodlehli konformitě společnosti.

Je to volba. Heavy metal dnes rozhodně není mainstream.

Ano, je to výběr. A to tomu dodává váhu, protože tím pádem nejde o lidi bez vkusu, kteří poslouchají cokoli, co se dostane do žebříčků, cokoli, co je právě trendy. Jestliže někdo poslouchá heavy metal, znamená to, že kdysi ve svém životě učinil volbu, že si zvolil svůj vlastní životní styl.

Někdy je to  náročný životní styl. Když dopíšu ve tři ráno s hlavou plnou rychlé hudby, tak se moc dobře neusíná.

Jojo, to znám. Když nad ránem přijedu ze studia domů, tak se mi hlavou honí texty a hudba jako pominutí. Obvykle mi to trvá kolem hodiny než vypnu. Stejně tak když jedu autem ze studia, tak si pouštím to, co jsme ten den nahráli. Někdy je to trochu vyčerpávající, ale na druhou stranu je to naše vášeň, no ne?

Když mluvíme o svobodě – USA jako symbol svobody jsou nyní symbolem politické lži. Jak je to s politikou v Německu?

To je dobrá úvaha. Faktem je, že Německo bylo vždy trochu ve vleku Ameriky. Ale myslím, že dnešní Američan ztratil spoustu svobod. Nemůžeš vyjít svobodně na ulici, aniž bys u sebe neměl zbraň. Co je to za svobodu? Doufám, že taková „svoboda“ v Německu nikdy nenastane. Doufám, že nebudeme USA následovat, protože v jejich stínu se blíží Big Brother, blíží se hrozba, že budeš vězněm své vlastní země. Měli bychom spíš vychovávat, než trestat. Předjímat potenciální hrozby dřív, než se objeví, spíš než potlačovat jejich následky. Současné Německo je velmi tolerantní země, můžeš u nás věřit v cokoli chceš. Věř si jakému chceš náboženství nebo ideologii, dokud neškodíš jiným. Žij a nech žít.

Zatím mám pocit, že jste s výsledky pecek na nové desce spokojeni. Buď prosím ještě chvíli konkrétní. Jedna ze skladeb je Insurrection. Jaké další skladby jsou ve fázi, že bys o nich mohl mluvit?

Hm, je tu jedna co napsal Dirk. Jmenuje se Opportunity a je trochu neobvyklá. Ostatně jako všechno, co Dirk píše. Jsou v ní jistá hudební překvapení, ale při tom je to typická Gamma Ray skladba. Také je epická, má asi osm minut. Je to příběh: Opportunity – Příležitost přijde jednoho dne v lidské podobě a nabídne člověku věci, o kterých ani nesnil. Řekne mu: můžeš být superstar, kdokoli, o čem jsi kdy snil. Ale on odpoví: bylo by to fajn vyrvat se z mého běžného života s rodinou a dětmi, ale já jsem vlastně šťastný. Já vlastně nechci být někým jiným. Jsem spokojen se svou volbou normální běžné existence. Možná jsem vězněm svého života, ale jsem tak spokojen. A odmítne příležitost: nepokoušej mě, chci být sám sebou, nestojím o tvoji nabídku. Pak je tu jedna píseň od Daniela. Princess of the Dark. To je ta jak jsem ti o ní říkal, že vypráví o bytostech podobným upírům. Její rytmus je typický metalový pomalý valivý metal universe styl. Zpěv v ní doprovází chór a doplnili jsme ji o starou ruskou melodii, protože tam skvěle zapadla.

Myslíš něco jako staří Accept?

Přesně tak, tos trefil. Tak to je.

Nemá to použití ruských nápěvů něco do činění mezi vztahem lásky a nenávisti Němců a Rusů?

Určitě. Jednou jsme hráli v Rusku a byl jsem překvapen, jak jsme si s Rusy podobní. Nemyslím politicky, ale lidsky. V srdci.

Možná to má něco společného s velikostí národů. Češi si zase uvědomují, jak jsou si podobní s Izraelci…

Možná, kdo ví.

Vrátíte se na vaší připravované desce ke klasickým Gamma Ray nebo budete pokračovat v progresivním stylu té poslední?

To je těžká otázka. Odpovím ti na ni asi nejvýstižněji, když řeknu, že naše nová deska se jmenuje Land of the Free, Part II. Tak jsme se rozhodli hned na začátku, ještě než jsme začali skládat. Nejde o to, že bychom kopírovali písně z jedničky, ale nová deska jí bude podobná v pozitivním, do budoucnosti orientovaným duchem. Co se týče struktury hudby, kterou na ní uslyšíš – nebudeme znít temně, nebudeme znít jako grunge. Budeme trochu retro, ale budeme také progresivní. V té hudbě je pro nás cosi nového, co jsi ještě u Gamma Ray slyšet nemohl. Vše spojíme tak, že půjde o důstojného pokračovatele Land of the Free, Part I. Samozřejmě je těžké pokračovat v něčem, co mělo takový úspěch. Myslím, že Helloween měli stejný problém s Keeperem trojkou (míněno album Keeper of the Seven Keys: The Legacy). Každopádně je to velká výzva, lidé mnoho očekávají. Je jasné, že v takovém případě nemůžeš jít příliš daleko od původního zvuku, ale na druhou stranu nechceš dělat pořád jedno a to samé dokola. Takže jsme podobnost hledali především v duchu jedničky.

Mně osobně se Keeper trojka moc nelíbil – přišel mi příliš odlišný, příliš vzdálený od Keeperů předchozích.

Souhlasím. Ale je potřeba si uvědomit, že skupinu z velké části dělá typ zpěváka. Andi Deris je Andi a Michael Kiske je Michael. A když nechceš kopírovat původního zpěváka, musíš to udělat jinak. Navíc jsou teď ve skupině jiní skladatelé. U nás je to částečně podobné. Někteří muzikanti z dob jedničky na nové desce zastoupeni nejsou. Na druhou stranu jejich vklad do písní tehdy nebyl zas až tak vysoký. Navíc Daniel and Henjo jsou s námi už velmi dlouho a jsou tak dobří, že nebyl problém navázat.

Kdy jste se rozhodli, že budete pokračovat v Land of the Free? Když vám došlo, že máte hodně písní o svobodě?

Ne. Rozhodli jsme se pro tuto koncepci proto, že naše předchozí album Majestic bylo tak temné. Bylo v něm tolik agrese, že jsme si řekli – uděláme něco pozitivního. Když prostě jen píšeš píseň za písní, bez jakékoli koncepce, vyjde ti samozřejmě také další album, ale většinou není zacílené. A my chtěli koncept. Heavy metal ti nabízí tolik možných variant, že je velmi snadné podlehnout touze dělat rozmanité písně, řídit se trendy a podobně. Takže jsme si tentokrát řekli – potřebujeme cíl. Nepotřebujeme znovuvymýšlet heavy metal, nemusíme se za každou cenu snažit o něco nového. Pojďme udělat něco pozitivního, něco zacíleného, pojďme to udělat sami pro sebe a jestli budeme mít pocit, že to funguje, můžeme to nabídnout posluchačům. Dokud si nebudeme jisti, nebudeme o tom, že jde o pokračovatele Land of the Free, nikde mluvit.

A my dnes o šestnáct let později víme, jak to dopadlo. Pozitivně. Deska Land of the Free II byl úspěch a Kai Hansen se po dalších dvou albech vrátil do domovské kapely Helloween, kde přispěl dvěma peckami, včetně zásadní dvanáctiminutovky „Skyfall“ k jejímu znovuzrození. Ale o tom až v rozhovoru s dalšími dvěma kmenaři Helloween Michaelem Weikathem a Markusem Grosskopfem někdy v budoucnu.

Poděkování: Karel Balčirák, Jiří Daron

Příště Rob Halford (Judas Priest)

Vložil: Marek Dobeš