Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

„Jsem jazzman.” Angelo Badalamenti aneb Klidná síla. Nezapomenutelní Marka Dobeše

23.03.2023
„Jsem jazzman.” Angelo Badalamenti aneb Klidná síla. Nezapomenutelní Marka Dobeše

Foto: Se svolením Universal Pictures

Popisek: Slavný skladatel Angelo Badalamenti k dramatu Davida Lynche Mulholland Drive nejen složil hudbu, ale také si v něm zahrál

Angelo Badalamenti Prahu navštívil v červnu 1996 společně se svým věrným temnorejžou Davidem Lynchem, aby zde nahráli soundtrack k jeho tehdy poslednímu filmu Ztracená dálnice. V časopise Kinorevue, kde jsem tehdy pracoval jako redaktor, jsme rozhovor vydali v říjnu 1996. Se mnou zasedla za stůl s panem skladatelem šéfredaktorka Michaela Vaňková.

Před chvílí nám David Lynch pověděl, že v atmosféře Prahy je něco, co zde vaši hudbu ovlivňuje. Máte ten samý pocit?  

Takový pocit jsem měl v roce 1985, kdy jsme zde nahrávali hudbu k Modrému sametu. Praha byla velmi temná, z hotelu Alcron jsme procházeli tmavými ulicemi mezi starými domy s popelnicemi. Ocitli jsme se najednou v bizarním světě, a když jsme vešli do studia, všichni byli velmi tiší. David a já nikdy nezapomeneme na kontrabasisty, kteří sem denně chodili hrát a měli tu v podlaze díry od špiček svých nástrojů. Ohromilo mě to. Poté začali hrát a byli výborní. Rozuměli temnotě v naší hudbě. Byli to výborní muzikanti a od té doby jsme se tu cítili jako doma. Po Modrém sametu jsem tu byl ještě šestkrát, nahrával jsem tu hudbu například pro film Město ztracených dětí, nebo Podivná pohostinnost a další. Ale nejlepší atmosféra je tu asi teď, při práci na hudbě pro Ztracenou dálnici. Myslím si, že je to moje nejlepší nahrávka.

A jak se vám pracuje s dirigentem? 

Tohle je velmi důležité a Štěpán Koníček, který je můj dobrý přítel, je nejlepší. Je skvělý člověk a muzikant, umí pracovat s orchestrem. Nikdy mne nezklamal. Dlouho mi trvalo, než jsem byl schopný ocenit a pochopit odlišnou mentalitu a senzitivitu, která je tu jiná než v Americe. Težší byla také komunikace, ale nyní jsem schopen vnímat víc jako Čech a jsem spokojen. 

Můžete jít trochu do hloubky toho, co to znamená spolupracovat s Davidem Lynchem? 

David umí vnímat hudbu a ví, co chce. Je jedním z mála režisérů, kteří jsou schopni říct poslední slovo. Pro hudbu to má velký význam. Říkám o něm, že je má druhá manželka. Nevykládejte si to špatně, jsme oba normální a já mám užasnou ženu, ale to je výsledek našeho dlouhého přátelství. Podívá se na mě, já se podívám na něho, řekne slovo, já také a hned oba víme, o co jde. Známe se od roku 1985, když jsme se setkali při natáčení Modrého sametu. Od té doby jsem skládal hudbu pro každý jeho film.

Nechává vám dostatečnou svobodu při práci? 

Ano. Sám hudbu neskládá, jen mi řekne: „Chci abstraktní svět, může být temný, excentrický, krutý, sladký nebo tragicky překrásný" - a já musím jeho slova přeložit do hudby. Vždy mu říkám, že je lepší, když používá taková přídavná jména, protože mluvit v jazyce hudby je velmi těžké. Obvykle se říká: pomalu, rychle, vysoko, hluboko... ale s Davidem to je něco jiného. Rozumím mu a moje hudba je ta správná pro jeho svět.

Jakou roli hraje ve vaší společné tvorbě Julee Cruise? 

Julee je obrovský talent. David mě požádal, abych našel nějakou dívku, která by zpívala jako anděl pro jeho film Modrý samet. Tehdy Julee zpívala v mém pěveckém sboru v New Yorku. Měla výborný hlas a skvělý sluch. Svým hlasem dokázala s citem zazpívat skladbu „Mysteries of Love" (vyšla roku 1990 na albu Into the Night). Davidovi se to moc líbilo, a tak jsme začali spolupracovat. 

Když přemýšlíte o hudbě pro Lynchův film, sledujete příběh?

Poprvé mi David zavolal a říká: „Ahoj, mám nápad. Je to Ztracená dálnice a je o tom a o tom." A potom mi popsal svět, do kterého bude příběh zasazen: svět dvojí identity, svět záhad a tak dále. Podobně popsal styl hudby: velmi abstraktní, velmi temná, hluboko pod dialogy, pomalé pohyby, něco krásného, ale temného. Začal jsem přemýšlet. Mezitím David dokončil film a poslal mi první sestřih na kazetě. Pak jsme se na něj oba podívali a mluvili o jednotlivých scénách, postavách apod. Pak už zbývá jen složit hudbu a odjet do Prahy. Ovšem pro Ztracenou dálnici jsme museli udělat ještě nějaké playback nahrávky pro lepší orientaci muzikantů. Bylo to hlavně saxofonové sólo a několik jazzových skladeb. 

Vnímáte nějaké zásadní rozdíly mezi českými a americkými hudebníky? 

V podstatě ne. Hrají vše výborně. Ať už temnou hudbu pro Davida, nebo francouzskou třeba pro Město ztracených dětí. Spolupráce je opravdu na vysoké úrovni, jsou to profesionálové, klidní a ochotní. Opravdu rád s nimi pracuji.

Co je jednodušší, skládat vlastní hudbu, nebo pro někoho jiného? 

Není v tom skoro žádný rozdíl. Můžete skládat jen to, co vám jde. Jestliže se to režisérovi líbí, je vše v pořádku. Když chce nějaké změny, neměl by to být problém je pro něj udělat, pokud jste profesionál. Ale pořád jste omezeni pouze svými schopnostmi. Jestliže chce režisér hudbu pro Batmana, požádá skladatele, který má k tomu předpoklady - styl. Když chce Johna Williamse, zavolá mu. Samozřejmě se snažím dělat svou práci nejlépe, jak umím. Režiséři pracují na svých filmech hodně dlouho a na hudbu máme čas tak okolo tří týdnů. 

Jaká hudba vás nejvíc oslovila na začátku vaší kariéry? 

Vždy jsem byl jazzman, ale také mám rád Beatles, složili opravdu krásné skladby. Když o nich mluvím, musím vám povědět jednu historku, která se přihodila před třemi lety. Jednoho dne mi zazvonil telefon: „Tady je Paul McCartney." Odpověděl jsem: „Jestli jste Paul McCartney, tak já jsem Winston Churchill." Ale byl to skutečně on a požádal mě, zda bych nepřijel do Londýna a nepomohl mu s instrumentalizací hudby, kterou chtěl nahrát. Neměl jsem moc času, jenom víkend, tak jsem ho poprosil, jestli bych nemohl letět Concordem. Poslal mi lístky a v Londýně se z nás stali přátelé. Když bylo vše hotovo, pověděl mi tohle: Pozvali ho do Královského paláce, kde měl hrát asi 40 minut pro královnu během nějaké slavnosti. Pečlivě se na vše připravil a chvíli před začátkem mu královna pověděla, že musí zrovna odejít. Zkoušel ji zastavit, ale ona mu odpověděla: „Moc se omlouvám, ale jdu se dívat na Twin Peaks, vysílají ho v televizi." 

Příště Kai Hansen (Helloween, Gamma Ray, Helloween - Pumpkins United)

 

Marek Dobeš

Vložil: Marek Dobeš