Je vůbec Slovanská epopej kvalitní dílo? Kulturní monitor Jana Paula

Foto: Se svolením Mucha

Popisek: Slovanská epopej je v současnosti umístěna na zámku v Moravském Krumlově, kde si jí velmi váží. Proč by tam nemohla zůstat?

Vyslovit takovou rouhačskou otázku, zdá se, na pozadí oslavných proklamací rozměrného obrazu, jaksi nepatřičné. Město Praha podepsalo před rokem s Johnem Muchou, vnukem Alfonse Muchy, a společností Crestyl předběžnou dohodu o tom, že epopej bude v roce 2026 umístěna v podzemí Savarinu v Praze, což vnučka Alfonse Muchy Jarmila Mucha Plocková pro CNN Prima news komentovala tím, že ji nikdy nenapadlo, že dílo, které má hodnotu asi 8 miliard, je vůbec Praha ochotná vložit původně do prostoru pro garáže.

Mluvčí magistrátu se zase nechal slyšet, cituji: „My si samozřejmě uvědomujeme, že Slovanská epopej je jedním z nejcennějších děl, které v České republice máme“. Nabízí se otázka, je to opravdu tak? Nejsem si úplně jistý. I kdyby byla epopej ceněna na jakoukoliv částku, stále tu zůstává otázka její skutečné kulturní hodnoty. 

Dar, o který soudobí umělci neměli zájem 

Renomé Josefa Čapka zcela jistě zpochybnit nelze, a byl to právě on, který již v roce 1928 publikoval v Lidových novinách výtvarnou recenzi pod názvem Kam s ní? Ve svém textu kromě jiného píše, cituji: „Se Slovanskou epopejí nastává trampota pro město, které má kvůli tomu nákladně stavět, a trampota pro umění, které se nechce k této věci hlásit, a bude nadarmo protestovat“. Podle Čapka byla otázka, kam umístit Slovanskou epopej, nastolena už v roce 1914, kdy Mucha na cyklu pracoval, a první tři dokončená plátna podmínečně věnoval Praze. Každopádně Čapek tehdy vyjádřil vážné obavy, zda je Muchův dar opravdu tou hodnotou, za kterou ji sám autor považuje. Tázal se po významu Muchova daru pro stát z hlediska uměleckého, a jeho přínosu českému umění.

Monumentální dílo Alfonse Muchy, jehož plakáty visí na kdejakém českém záchodku, se ale stalo danajským darem. Náš oblíbený vývozní artikl dosud nespočinul tam, kde si to Mucha přál, v Praze a v pavilonu pro toto dílo speciálně vystavěném. Jedni tvrdí, že smlouvy se mají dodržovat a epopej patří do Prahy, jiní namítají, že v Moravském Krumlově obřímu dílu nic neschází. A právě rozměrnost epopeje je nepochybně to, co komplikuje celou situaci. Potíž je, že Mucha nezpůsobil problém jen velikostí daru, ale ve své době i pochybami o jeho kvalitě. Mám pocit, že přetrvávají, jen se o nich nemluví. Odpověď na tuto otázku je stále aktuální, oč více vystupuje do popředí problém s trvalým umístěním Slovanské epopeje. Čapek vyjádřil obavy, zda je darované dílo dostačující co do umělecké kvality, a nutno přiznat, že oprávněně. V době, kdy modernističtí malíři měli na umění zcela jiný pohled než Mucha, byl jeho dar nutně chápán jako obtěžující. Jako cosi, co zbytečně zatíží stát nevhodnými starostmi o dílo diskutabilní kvality.

Tehdejší dobu, kdy Mucha pracoval na epopeji a předával postupně Praze nová plátna tohoto cyklu, nelze totiž nahlížet mimo kontext někdejších kulturních událostí, a bylo jich opravdu hodně. Jen stručně. Arnold Schoenberg komponuje v duchu atonality a dodekafonie, Franz Kafka publikuje v roce 1915 povídku Die Werwandlung (Proměna), a v roce 1916 vzniká v Curychu revoltující hnutí Dada, které zpochybnilo akademismus, jež přetrvával nejen v Muchově generaci. Tehdejší kulturní rámec byl ale mnohem širší. Nebyl to jen kubismus, který zajímal tehdejší nastupující uměleckou generaci, ale i expresionismus, jehož počátky lze datovat už do doby, kdy Muchovi bylo dvacet let! A aby to nebylo málo, tak v roce 1915, tedy v době, kdy Mucha maloval Slovanskou epopej, vystavil ruský umělec polského původu Kazimír Malevič svůj Černý čtverec na bílém pozadí, s nímž dokonce ohlašoval konec malířství. To bylo něco naprosto neslýchaného. 

Sám mezi modernisty 

Mucha revoluční změny v umění jistě vnímal, vždyť legendární výstava Edwarda Muncha v SVU Mánes v roce 1905 byla nepřehlédnutelnou událostí, která inspirovala mnoho českých umělců. V té době už měl Sigmund Freud sepsaný Výklad snů, sexuální teorii libida, případ Dora, a psychoanalýza, která měla podstatný vliv i na vývoj moderního umění, spatřila světlo světa. Tehdejší umělecký i vědecký svět byl vroucí kotel nových idejí, myšlenek a vynálezů, které ovlivňovaly tehdejší úroveň poznání i výtvarné umění, ale Mucha dál tvrdohlavě maluje svoji epopej, a co čert nechtěl, ke všemu ji ještě daruje Praze. Nebylo by divu, kdyby někdejší umělci hleděli na jeho dar nevraživě.

Mucha byl vůči novotám dokonale zatvrzelý. Neovlivnil ho ani pobyt v Paříži, a dokonce ani kontakt s Paulem Gauguinem, kterému pomohl, když se nonkonformní malíř vrátil do Paříže bez peněz. Autor Slovanské epopeje ubytoval Gauguina nakrátko ve svém bytě, ale o čem se ti dva bavili, se nikdy nedozvíme. Možná jen o dobrém pití a krásných Tahiťankách. Mucha se setkal v Paříži i s Františkem Kupkou, slavným průkopníkem abstraktního umění, který v počátcích své tvorby také vycházel ze secese a symbolismu, ale málo platné, konzervativní Mucha trval na svém. Co na tom, že secese byla v době, kdy maloval epopej, už za horizontem svých možností, stejně jako akademismus.

Je otázkou, co zapříčinilo Muchovu snahu nenechat se ničím a nikým ovlivnit. Muchova tvorba geneticky konvenuje tvorbě Vojtěcha Hynaise a vůbec umělcům generace Národního divadla. Slovanská epopej je kromě portrétů, několika obrazů a nástěnných maleb v podstatě jeho jediné pevně semknuté malířské dílo. Mucha jak známo vytvářel ilustrace, plakáty, dekorativní panó, kalendáře, reklamy na nápoje, průmyslové výrobky a společenské i kulturní události, a také vitráž v chrámu Sv. Víta.    

Kvantita není totéž co kvalita 

Program modernistů byl pro životní i tvůrčí postoj malíře epopeje nepřijatelný. Mucha byl přesvědčený, že umění musí být krásné, sdělné a srozumitelné všem lidem. S touto idealistickou představou přistupoval k cyklu Slovanské epopeje, zatímco mladí umělci v USA, Německu, v Paříži ale i u nás měli úplně jiné starosti. Mucha měl rád v umění okázalost, vznešenost, modernisté preferovali účelnost, a dadaisté zcela ignorovali krásu či estetičnost. Šlo jim o to, aby jejich díla nenesla žádný význam, a pochopení svých artefaktů delegovali na diváka. To bylo u Muchy něco naprosto nepředstavitelného, neboť ve Slovanské epopeji vystavěl monumentální příběh s jasným tématem a srozumitelným poselstvím.

Mucha chtěl vyprávět Čechům velký příběh Čechů a Slovanů, a předpokladem vyprávění je popisnost. Ta je také hlavním charakteristickým znakem všech dvaceti obrazů, v nichž vše, co mělo být vysloveno, bylo i dosloveno. V obrazech Slovanské epopeje má vše své předem promyšlené místo a smysl. Šlo o alegorii, která vyžadovala velkou formu, aby na diváka zapůsobila. Ostatně Mucha ne náhodou začínal ve Vídni jako malíř divadelních kulis a opon. Epopej musela být již s ohledem na svůj název rozměrná. Autor chtěl, aby svojí monumentalitou diváky ohromila, neboť si byl dobře vědom úspěchu, který ho provázel. Dnes už ale víme, že pro uměleckou hodnotu díla nejsou podstatné jeho rozměry.

Mucha byl estét, a přál si, aby epopej přesvědčivě působila na city diváků, což předpokládalo brilantní zvládnutí malířské techniky, a barevně příjemný kolorismus. Slovanská epopej měla být monumentálním završením a stvrzením autorova uměleckého mistrovství. Zdá se, že v tomto ohledu si chtěl vystavět pomník jednou pro vždy, a tento patos zdůraznil tím, že celé dílo epopeje věnoval jako dar Praze. Ovšem podmínečně. Nabízí se otázka, jakou hodnotu má dar, když si dárce klade podmínky? Mucha daruje epopej, ale vyžaduje, aby pro ni Praha postavila pavilon. Nechce tak trochu moc? Je morální, aby dar provázela podmínka? To vše jsou relevantní otázky. Možná, že právě tuto povahu Slovanské epopeje tehdy avantgardní čeští umělci právem prohlédli a odmítli. 

Slovanská epopej jako vlastenecký čin 

Alfons Mucha měl nepochybně ctižádost být dobrým a věrným Čechem a Slovanem. Narodil se v době vrcholícího národního obrození, byl vychováván v katolické víře, a vyrůstal v atmosféře ideje nezávislého českého státu. Umělecky navázal na Hynaise i Alše a myšlenky národního obrození vyjadřoval v modernistické době. Slovanská epopej byla tehdy v podstatě anachronismem, čímsi nepatřičným. Muchovy myšlenky směřují ve Slovanské epopeji k minulosti, k dějinným událostem Slovanů a k tomu, co o nich ožívalo v historických souvislostech, literárních představách a mýtech. Slovanská epopej, zobrazující cestu Slovanů od pohanského ke křesťanskému, v sobě ale bohužel nese i naivní heroický patos snahy mytizovat češství a slovanství v duchu Aloise Jiráska.

Muchova snaha zveličit v epopeji dějinné události Slovanů, a idealizovat v nich český živel, je s ohledem na autorovo zapálené vlastenectví pochopitelné. Například poslední, dvacátý obraz Apotheosa dějin Slovanstva je natolik ideový, že není nepodobný agitačním a ideologickým obrazům z doby tzv. socialistického realismu. S jistou mírou nadsázky lze říci, že Slované v tomto obraze projevují podobné nadšení, jaké o pár desítek let později projevovali mladí svazáčtí úderníci na stavbách pětiletky. Tento kýčem podbarvený alegorický obraz plný mírové jásavosti a slovanské vzájemnosti lze ale Muchovi odpustit. Mladí Slované, nadšeně mávající lipovými ratolestmi v ústrety velikému slovanskému Vontovi totiž zdaleka ještě netuší, jaké dějinné události je v budoucnu čekají. A že jich je, jak vidíme, stále hodně. 

Darovanému koni na zuby nekoukej 

Alfons Mucha investoval do Slovanské epopeje značný kus života, ale také maximum svých tvůrčích schopností. V tomto smyslu je nutné uznat, že úkol, který si vytýčil, splnil beze zbytku. Budeme-li chtít obdivovat Slovanskou epopej z tohoto úhlu, pak je nutné uznat její velkolepost. Navíc Slovanská epopej přináší to, co kromě jiného preferuje Ministerstvo kultury: dostupnost umění pro široký okruh publika a ekonomickou soběstačnost. Epopej je zisková, plní kasy všude, kde je vystavena. Jak víme, návštěvnost by ale neměla být hlavním kritériem pro hodnocení kteréhokoliv díla.

O Slovanské epopeji se hovoří v superlativech jako o působivém a uchvacujícím díle. Nechte se ohromit Slovanskou epopejí, lákají diváky reklamní hesla, ale čím se má vlastně nechat divák ohromit? Jak je epopej rozměrná, nebo jak je namalována? V Muchově době žila a tvořila řada o nic méně nadaných malířů, z nichž mnozí, jako například Felix Jenewein, který byl stejně jako Mucha poučený historizující malbou a secesním symbolismem, nepožívají takového věhlasu i přesto, že i oni si dokázali vytvořit svébytný styl. To samé se týká třeba jen o šest let staršího Maxmiliána Pirnera, o nic méně brilantního kreslíře a malíře, jehož vrcholná díla jsou plná sugestivní imaginace, kterou u Muchy nenajdeme.

Z odborného či uměnovědného hlediska se o epopeji korektně hovoří jako o díle nezpochybnitelné kvality, avšak z žádného kunsthistorického pojednání není zřejmé, v čem konkrétně tato kvalita spočívá. Vždy jde více méně o konstatování toho, co nelze dílu všeobecně upřít. Mám pocit, že epopej požívá v naší kulturní tradici jakousi neproniknutelnou ochranu před kritikou tak rozměrného díla, a současně velkorysého daru. Jako by v tomto případě platilo ono známé: darovanému koni na zuby nekoukej. 

Co s ní? 

Nedovedu si představit, jak by asi Mucha reagoval, kdyby mu někdejší radní řekli: „Mistře, je to opravdu pěkně namalované, a veliké, ale nám se to jaksi s prominutím nehodí“. S ohledem na výše uvedené mám za to, že z uměleckého hlediska má Slovanská epopej rozporuplnou kvalitu, a že to je dílo, které českému umění nic zásadního nepřineslo, paradoxně - řečeno s Čapkem – spíše jen trampoty.  A mám za to, že epopej nepřinesla nic mimořádného ani českému národu a myšlence slovanství, ačkoliv Muchova snaha o předání duchovního poselství je nesporná. Snad mohla epopej v jistou dobu probouzet národní hrdost, povědomí národní sounáležitosti a nezávislosti, avšak dílo se jako dar současně stalo velkým břemenem. Sarkasticky by se dalo říci, že národní patos Slovanské epopeje se po mnoha desítkách let scvrknul do hašteření o metry pomalovaného plátna.

Nabízí se otázka, jakým současným pohledem nazírat epopej z hlediska jejího poselství? Snad pohledem romanticko-nostalgickým, zrakem shovívavým, respektujícím tradici a historii. Z uměleckého hlediska toho kromě zvládnutí figurálního obrazu mnoho není. Ať bude Slovanská epopej vystavena kdekoliv, vždy bude didakticky ukazovat, jak je obtížné uměleckou formou vyjádřit myšlenky, vztahující se ke konkrétním historickým událostem. Mucha se tohoto úkolu zhostil, jak nejlépe uměl, a tak je Slovanská epopej především výmluvným svědectvím této snahy. Nic míň, nic víc.

Vložil: Jan Paul