Ordinace je škvár, přesto ji diváci stále žádají aneb Seriálová dávka iluzí funguje jako droga. TV glosář Ely Novákové

Foto: Se svolením TV Nova (stejně jako snímky v článku, není-li uveden jiný zdroj)

Popisek: Po osmnácti letech natáčení jsou děj i charaktery nejsledovanějšího českého seriálu stejně prázdné jako vstupní chodba jeho ambulance, fanouškům to ale zjevně nevadí. Prostě potřebují svoji každodenní dávku bez ohledu na to, jakou kvalitu autoři právě „uvařili“.

Recenzent čtidoma.cz Karel Havránek se ve svém článku Zábava pro nemyslící, nebo geniální seriál? Ordinace v Růžové zahradě fascinovaně zamýšlí nad tím, proč diváci odpouštějí Ordinaci lacinost a špatné herecké výkony. Dospívá k tomu, že: „Okolnost vzniku levného seriálu, který zásobuje televizní program každý týden hodinovou stopáží, prostě není k žádnému dechberoucímu výkonu připravena.“

Souhlasím s autorem článku jen částečně. Přiznávám, že Ordinaci jsem přestala sledovat už dávno předtím, než ji Nova „odložila“ na Voyo, poté, co ji chtěla úplně zastavit. Ovšem to, že Ordinace je špatná a jiné podobné seriály jsou lepší, má své důvody. Nejsou zdaleka jen v tom, že se točí ve spěchu. Autor článku zřejmě netuší, jak velké autorské týmy na soap weekly a na soap daily pracují.

Snímek z natáčení původního příběhu z „růžové“ kliniky

Od námětu po realizaci

Je tu řada „nahazovačů situací“, tedy lidí, kteří nedělají nic jiného, než že vymýšlejí třeba jen kratičké vypointované situace, které oživují děj. Totéž platí pro dialogy. Vymýšlejí se do úst postavám a hercům na situace, které by se mohly stát. Dlouho dopředu se skicují dějové linky jednotlivých postav. Tento základ mají k dispozici scenáristé, kteří rozepisují jednotlivé epizody. Není jeden nebo dva, je jich opět celý tým, který hlavní scenáristé koordinují a usměrňují tak, aby na sebe všechno navazovalo a aby se vůbec nepoznalo, že každý díl píše někdo jiný. Netočí se jeden díl, ale několik najednou, takže všichni jsou v obraze a vědí, co se v jejich dějové lince bude nějaký čas odehrávat.

Ano, herci jsou poněkud hnaní časem a učí se kopu textů, na to ale mají trénovanou hereckou paměť, která dokáže rychle nasát a rychle zase vypustit. Pracují v týmu, takže jim je většinou tolerováno, že si některé dialogy upravují tak, jak je cítí a jak jim to vyhovuje. Od toho jsou tu režiséři, aby zvládli herce usadit do příslušného prostředí tak, aby natáčení plynulo a nedocházelo k zádrhelům a nutným přetáčkám. Jako cokoliv jiného je práce na soap weekly nebo soap daily (kde je mechanismus tvorby od dějové linky ke scénáří a natáčení ještě složitější, ale také rytmičtější) určena lidem, kteří si s takovou prací dovedou profesionálně poradit.

Netočí se umělecké dílo, točí se spotřební zboží, přesto vyžaduje vysokou profesionalitu, zodpovědnost a každodenní spolehlivou práci. Vše začíná tím, jestli je základní materiál dobrý, charaktery věrohodně ukotvené v realitě a dějové linky jsou zajímavé a pokud možno originální. Když je toto všechno řídké, povrchní a neoriginální, což je podle mě právě případ Ordinace, pak z toho nikdo bič neuplete.

Současná Ordinace v hostivařských ateliérech, jedna ze seriálových „fabrik“ televize Nova

Ordinace versus Ulice

Na Nově se vlastně nabízí jednoduché srovnání. Zatímco Ordinace byla od začátku hlavně o tom, kdo s kým v bílých pláštích si to zrovna rozdává, a charaktery byly načrtnuté tak volně, že je možno s nimi pracovat v libovolných kolotočích, a zápletky jsou krajně nevěrohodné, zato líbivé, tak Ulice byla od prvních dnů do detailu připravený projekt na dlouhé roky. Velkoryse postavené ateliéry, a hlavně první tým, opírající se o zkušené profesionály, od kostymérny přes kulisárny po produkční, scenáristy a režiséry. Tým, z kterého můžu vzpomenout třeba Erbena, Reitlera, Bajgara a Kleina, tedy „otce zakladatele“, postavil laťku hodně vysoko a na to nalákal i prvotřídní herce, kteří přijali práci, jakou do té doby nezažili, se vší profesionalitou, jakou byli zvyklí odvádět na jevišti nebo ve filmu.

Klobouk dolů, byla to pro ně práce nelehká, celý štáb se učil produkovat takový seriál za pochodu, pouze s vyčtenými zahraničními zkušenostmi, ale všichni to zvládli velmi dobře. Od začátku byl položen základ věrohodným postavám, kterým se sice občas dějí věci nečekané, ale stále ještě schopné vytvořit linku mezi seriálem a divákem, aby se divák s postavami mohl identifkovat. Tady je potřeba zdůraznit třeba to, jak mistrovsky se dokázali autoři a režiséři vypořádat s tím, že mezi mistry herce vklíní začínající mladé lidi a ono to bude fungovat, protože vše bude nastaveno na bázi vzájemné důvěry, ochoty ke spolupráci, ochoty z jedné strany učit a pomáhat a z druhé učit se a naslouchat. Vytvořit tak obrovský tým, který přijme, že bez perfektní spolupráce to nejde, to byl prvoligový výkon. Kde je laťka nasavena tak vysoko, tam nikdo nevstoupí s tím, že ji chce snížit. A tak se Ulice drží na velmi slušné úrovni, i když tým se za léta proměnil.

V Ordinaci to takhle evidentně nefunguje. Jednu z hlavních příčin můžeme vidět v tom, že po dobře rozjetém začátku se všechno zadrhlo na autorskoprávních sporech. Původní linka, která se točila kolem ženské kliniky a jejích lékařů, sester a pacientů, musela být opuštěna a akcent se přesunul na nemocnici. Nova chtěla v seriálu pokračovat za každou cenu, ale nutnost přestat používat vyzkoušené a divácky oblíbené prostředí vedla k překotnému a narychlo ušitému přechodu na jiné prostředí, spoustu nových postav, a tím pádem i k náboru mnoha nových herců.

Situace se po čase zklidnila, naplánovaly se nové dějové linky a začala se budovat struktura celého dlouhodobého plánu, sem tam se povedlo na čas vytvořit nějký skutečně srdcervoucí příběh, ten ale skončil a zase se mlelo naprázdno. Herci si chodí odehrát každý svou parketu, bulvárem se vlečou spory o peníze a lepší postavení v rámci rolí, přetrvává viditelná nesoudržnost štábu atd. atd.

Navíc tady opravdu platí, že když není co hrát a vaše role se nese v modu nějakého excentrického typu, pak herec nemá motivaci jít své postavě pod kůži a udělat z ní živého člověka. Autor výše zmíněného článku ostatně vypichuje právě to, že herci nejsou motivováni k vrcholným výkonům, protože jim to scénář ani nedovoluje. Autoři a produkce se sváří o to, koho „pohřbít“, a koho nového do seriálu naopak nastrčit. Hercům to není líto, chodí do fabriky pracovat na pásové výrobě za peníze, výsledný řídký krém si diváci pořád na chleba mažou, takže proč vyrábět kvalitní máslo.

Zatímco ateliéry Ordinace byly „ušity horkou jehlou“, u Ulice se od počátku sázelo na dlouhověkost, čemuž odpovídaly i investice a systematičnost příprav. V Hostivaři opravdu „vyrostla“ celá ulice, v níž se natáčí dodnes.

Divácký stereotyp a ochota nechat se dobrovolně krmit nekvalitou

Že je Ordinace seriál „příposlechový“ a divák ho pouští jedním uchem tam a druhým ven, občas se zasměje, občas zamáčkne slzu, nebude Nově vadit do té doby, dokud bude Ordinace svůj poměrně vysoký počet diváků mít. Ostatně, loni už bylo jasně řečeno, že pro snižující se sledovanost Ordinace skončí. Spasilo ji jen to, že na Voyo se v úspornějším režimu přece jen nějací ti stereotyp milující diváci najdou. Kdyby nebylo Voyo, nebyla by dnes už ani Ordinace. Seriálů se na nás valí desítky najednou a mnohdy ani nevnímáme, jestli zrovna sledujeme ten nebo onen. Nebo nesledujeme žádný.

Filozofie komerčních televizí, že masový divák je nastaven na průměrnou kvalitu a podprůměr je ochoten strávit, je samozřejmě obludná a nechutná. Žel, televize si nekladou za cíl svého diváka vychovávat, aby si žádal skutečný kumšt a odmítal kýč a hloupost. Tyto naivní představy počátku 90. let minulého století dávno převálcoval hon za penězi z reklamy. Není to samozřejmě výhradně český problém, jen jsme se přiřadili k všesvětovému trendu zahlcování diváků audiovizuálními vjemy bez ladu, skladu a vkusu. Samozřejmě nejhorší varianta pak nastává, když je tato záplava využívána k manipulaci masovým divákem. K této sortě ale nebohá Ordinace naštěstí nepatří. Ale nespoléhejme na to, že jsme v demokratickém světě před manipulací chráněni. Ochránit se můžeme jedině každý sám. Je to zdánlivě jednoduché, ale bože můj – ve skutečnosti tak pracné a náročné! Jediná ochrana je totiž používat mozek a myslet, myslet, myslet.

(zdroje: TV Nova, ctidoma.cz)

Vložil: Ela Nováková