Ivan Trojan ztratil vlas, ale z Docenta zná každý chlup aneb Banální scénář a vrah na druhé koleji. TV glosář Ely Novákové

Foto: Se svolením Česká televize (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Docent Stehlík v podání Ivana Trojana se na vraždy dostává jakoby omylem. Snaží se být užitečný, na oddělení ho ale mají všichni za blázna.

Spojení jmen režiséra Jiřího Stracha a protagonisty Ivana Trojana předem slibovalo zajímavou podívanou. Ti dva jedou na stejné vlně a z aspoň trochu slušného scénáře dokážou vydolovat nečekaně mnoho. Ať už je to nebeská pohádka, nebo temná kriminálka.

Diváci si zamilovali Případy 1. oddělení a jejich autoři Josef Mareš a Jan Malinda společné psaní. Josef Mareš ale jednou provždy uzavřel kapitolu svého života, v níž autorsky čerpal ze skutečných případů, které sám jako bývalý policista řešil. Napsat detektivku zcela fiktivní je úplně jiná práce, autoři mohli uvolnit fantazii, stvořit postavy, nezakládající se na podobnosti s realitou, a uplést předivo případu, který se nikdy nestal.

Inspirace tu stále je

Tak úplně se ale od zdrojů odloučit nedokázali. Upřímně, ono vymyslet detektivní zápletku, jakou ještě nikdo nevymyslel a nenatočil, je skoro nemožné. A tak i v Docentovi uvidíme, co už tady nejen v české, ale i zahraniční produkci bylo mnohokrát. Sériový vrah se zaměřuje na hezké mladé ženy, které nebude nikdo příliš postrádat. Z úst Docenta, hlavního hrdiny, tuhle poněkud za vlasy přitaženou pravdu dokonce otevřeně uslyšíme. Na otázku, proč jsou všechny oběti pohledné mladé blondýnky, odpovídá: „Protože vrazi vždycky vraždí hezké mladé ženy. Nikdo se nezaměří na staré ošklivé ženy.“ Takových zásadních pravd uslyšíme v seriálu víc, znalec kriminálního žánru i krimizpráv dobře ví, že to tak úplně není, ale zní to jako vhodný bonmot, vložený do úst introvertního vyšetřovatele, tak to scenáristům odpusťme.

Druhou inspirací je pro Josefa Mareše evidentně stále on sám. Tak jak se popsal v charakteru v postavě majora Kozáka v Případech 1. oddělení, profiluje i šéfa mordparty v Docentovi, majora Šeru. Nekompromisní, rázný policista, pohrdající teoretiky typu docenta Stehlíka, ovšem jen do okamžiku, kdy zjišťuje, že na jeho práci od stolu by přece jen mohlo něco být. Pak je ochoten ho vyslechnout, ale k policejní práci v terénu ho rozhodně pustit nechce, tam patří pouze a jedině jeho ostří hoši. To, že roli majora Šery ztvárňuje opět Ondřej Vetchý, není tedy podobnost čistě náhodná.

Ondřej Vetchý opět jako policajt-tvrďák, šéf mordparty major Šera

Fikce si může dovolit víc zábavy

Autoři se tedy shodli, že „někdo jako Kozák“ by v nové kriminálce být mohl, obklopili ho ale jinými členy týmu. „Řeklo se: Nebuďme líní, postavme úplně nový zábavný policejní tým. A to se povedlo,” pochválili se v rozhovoru na České televizi. Podtrhla bych slovo zábavný, protože si evidentně vytkli před prvky kriminálního žánru, zahrnujícími napětí a akci, prvek humoru. Sám docent Stehlík je figurou tragikomickou. K policii nastoupil, aby dodržel rodinnou tradici a protože se nedokázal vzepřít despotickému otci.

Podařilo se mu zašít se na policejní akademii, kde se věnuje oboru profilování zločinců. Jenže to se hodí jen na sériové vrahy, a protože v Praze žádné takové případy nejsou, nehodí se vlastně k ničemu. A tak je jeho místo zrušeno a on je víceméně administrativní chybou přesunut do mordparty. Šéf Šera ho nesnáší a prvním důkazem toho, jak moc se ho chce zbavit, je spojení s mladou policistkou, kterou docent nedávno vyhodil od zkoušky. Je totiž umanutá, protivná, nevzdělaná, šíleně ctižádostivá a práci vyšetřovatelky si nejspíš vysnila podle amerických seriálů. Tihle dva v jedné kanceláři, to je tedy něco, co jsme v české detektivce ještě neviděli.

Přemýšlivých teoretiků už tady pár bylo, ale aby měli proti sobě u stolu nevychovaného drzého fracka, který se hlava nehlava řítí do akce s pistolí v ruce, to tu ještě nebylo. Kapitánka Fousová je extra třída, i když to, že u zkoušky není schopná odpovědět na nejjednodušší otázky z policejní praxe a při rozhovorech v terénu si plete cizí slova, působí zančně nevěrohodně. Byť by byla protekční ministerské děcko, což, jak se záhy dovíme, ve skutečnosti není, na kapitánku a členku elitního týmu by to taková holka prostě dotáhnout nemohla. Jenže jsme ve fikci, a tak si autoři v tvorbě postav opravdu hodně pustili fantazii na volnoběh.

Další neřízená střela a mimoň do sbírky, Tereza Ramba jako kapitánka Fousová

Vtip na úkor detektivky

Řada kriminálních románů, filmů i seriálů obsahuje humornou složku. Ostatně ta je obsažena už v rozhovorech Sherlocka Holmese s doktorem Watsonem. Je to ovšem humor jaksi na okraji, vznikající mimochodem a většinou z nedorozumění či neschopnosti chápat bystrý mozek nejlepšího detektiva či policisty. V Docentovi je střet intelektu, mladistvé neomalenosti, a ještě k tomu policejní rutiny a ranařiny značně prvoplánový. Těch situací je tolik, vrší se jedna na druhou tak rychle, že to, co by mělo být hlavní linií, totiž hledání vraha, je odsunuto na druhou kolej.

Všechno to začne už tím, že se docentu Stehlíkovi udělá na pitevně špatně, a když se zhroutí, zaviní ztrátu jediného důkazního materiálu, totiž vlasu, který byl nalezen na mrtvé ženě. Kolotoč šlápnutí vedle se roztáčí a nemá konce. Kapitánka Fousová tomu jen dodává svými akcemi svižné tempo. Jakoby se autoři naladili na vlnu komedie a nedokázali ji zabrzdit, zároveň se ale nechtěli vzdát napínavé kriminálky.

Žánrově je z toho mišmaš. Na druhou stranu je to to jediné, co ospravedlňuje délku každého ze tří dílů, každý totiž vydá prakticky na celovečerní film. Člověk se těžko smiřuje s namíchaným koktejlem, který není ani sladký ani hořký, jenže bez něj by to byl jen další mnohokrát viděný případ pátrání po sériovém vrahu ztracených opuštěných žen. Takhle se vlastně dobře bavíme, a protože Jiří Strach umí svým režijním rukopisem vytvořit obrazově barvitou podívanou, tu hodinu a půl každého dílu odkoukáme.

Marek Taclík a Matěj Hádek, šéfův áčkový tým, přezdívaný dvojčata

Kriminálka pro Trojana

Jiří Strach se netají tím, že natočit kriminální sérii s Ivanem Trojanem byl jeho dlouholetý plán. Oba autory už před lety o něco takového požádal a konečně se toho dočkal. „Ivan věděl, že to kluci píšou deset let pro něj,” vysvětluje Jiří Strach, který má s žánrem i prací pro Českou televizi dost zkušeností a s hlavní hvězdou své nové minisérie již spolupracoval na obou dílech pohádky Anděl Páně. „Přistupuje ke každé roli s mimořádnou péčí a odpovědností, tentokrát se mi ale zdálo, že to vzal ještě vážněji, než kdy jindy. Svou postavu měl promyšlenou do každé drobnosti, kolikrát až tak drobné, mikroskopické a nepostřehnutelné, že mi tím lezl na nervy. Ivan musí znát každý poslední chlup své postavy, aby se do ní mohl veskrze obout. Je precizní, maximalistický,” popisuje Trojanův přístup k roli.

Proti preciznosti Ivana Trojana stojí uvolněné herectví Terezy Ramba v roli kapitánky Fousové. „Docent Ivana Trojana je pedant a moje postava, pro kontrast, je rozmazlená bordelářka. Je to trochu holka lempl. Kamkoliv přijde, tak v první řadě všechno rozkope, všechny postřílí, a až pak se ptá. To se mi hrálo dobře,” popisuje dynamiku téhle nesourodé dvojice herečka. Její kapitánka Fousová je k tomu všemu přespříliš akční, a tak je v terénu nebezpečná kolegům i sobě.

„S Jiřím jsme pochopili hned na začátku natáčení, když mi dal zbraň do ruky, že to je opravdu směšné. Že se zbraní v ruce nejsem autentická. Říkal mi, ať ji raději moc nepoužívám. Chtěla jsem tyto scény dělat podle sebe. Abych byla přesnější, tak tedy hlavně podle toho, jak je znám z amerických filmů. A Jiří mi to odsouhlasil s tím, že se to k té mojí postavě vlastně hodí. Takže v Docentovi používám zbraň po svém a vypadá to směšně, ale je to tak schválně,” směje se. Takže také Tereza svou postavu na sebe navlékla se vším všudy. Pozorovat hereckou spolupráci Trojana a Ramby je každopádně zážitek. I když si dovolím poznámku k postprodukci – stává se dost často, že hercům není rozumět, což je škoda, protože o dialogy se vyjádření jejich kontrastu hodně opírá.

Docent není mimořádné dílo ani jako kriminálka ani jako komedie. Je to taková namíchaná zábava na nedělní večer, která nenadchne, ale také neurazí ani nenudí. Odmysleme se tedy serióznost Případů 1. oddělení a bavme se.

Vložil: Ela Nováková