Zákulisí bez zlatíček aneb Místo pozlátka a romantiky tvrdá realita časného rána. TV glosář Ely Novákové

Foto: Se svolením Česká televize (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Česká televize si umí udělat legraci i sama ze sebe. Její nahlédnutí do zákulisí ranního zpravodajství má mnohem blíž k televizní realitě než Dobré zprávy, a navíc ještě rytmus a šmrnc.

Dobré ráno, Brno! Zatímco si protíráme oči a automaticky mačkáme knoflík na televizním dálkovém ovladači, ve studiu ranního vysílání jsou už všichni v pozoru. Nebo by alespoň měli být. Režisér a scenárista Jan Prušinovský se inspiroval návštěvou v ranním vysílání České televize Brno a pro jednou zase rozjel naplno svůj osobitý pohled na realitu v seriálové šíři.

Na CSFD se dočtete, že Jan Prušinovský natočil Dobré ráno, Brno! jako poctu České televizi. Je to pocta velmi svérázná, co ale jiného od autora Okresního přeboru, Trpaslíka nebo MOSTu čekat. A je to tak trochu políček všem, kdo neustále tvrdí, že Česká televize je zkostnatělá a bere se až příliš vážně. Jan Prušinovský si dal od seriálů nějaký čas pauzu, mezitím natočil výborné Kobry a užovky a Chyby, za které sklidil velký potlesk. Po oddychové road movie Grand Prix, kde se jeho obvyklá skvělá kombinace absurdního humoru a společenské tematiky úplně nepovedla, se znovu rozhodl pro seriál.

Dobré ráno, Brno!, to je jiná jízda

Vzhledem k tomu, že vývoj formátu trvá v České televizi značně dlouhý čas, Prušinovský pravděpodobně vůbec netušil, že se jeho seriál potká ve vysílání s jiným dílkem, zaměřeným na zákulisí televizního vysílání. Přesto když sledujeme Dobré ráno, Brno!, musí nás napadnout, že režisérovi se podařilo to natřít nejen absurditě světa ranního vysílání, ale také neslavným Dobrým zprávám. Protože zprávy, ať ranní nebo jiné, to není nablýskaný svět zlatíček, oslazený romantickými vztahy, to je dřina každodenní lopoty, jen vzácně okořeněná nějakou nečekanou situací, která sice způsobí akutní katastrofu, s odstupem času je ale možno na ni vzpomínat s humorem.

Ranní vysílání má navíc svá až krutá specifika. Režisér, moderátoři a všichni ostatní členové týmu se probouzejí řevem budíku kolem čtvrté ráno, kdy naprostá většina těch, kdo se za dvě hodiny začnou dívat-nedívat na televizi, spokojeně spí. Někdy si vykoušejte několik dnů po sobě, jak vám v tuhle hodinu funguje mozek a tělo. Co si budeme povídat, nefungují. Jenže ti, kdo míří do maskérny s kruhy pod očima a šedou pletí věčně nedospaných nocí, prostě fungovat musí. Pro většinu z nich navíc tohle vysílání není startovacím můstkem k lepší práci, ale hrobem. A tak se pinoží a dřou, aby divákům, kteří ranní vysílání stejně sledují jen na půl ucha a oka, protože se při něm probouzejí, oblékají, čistí si zuby a vaří si ranní životabudič, přinesli něco zajímavého, zábavného, aktuálního. Aby se jim podařilo dostat do studia také dostatečně probuzeného hosta.

Jan Prušinovský v seriálu zhodnotil svůj vlastní zážitek, který pro něj znamenal kupodivu tvůrčí probuzení: „Psal jsem nějaký seriál a moc mi to nešlo. Trápil jsem se s tím a měl jsem krizi. Pak přišel covid a to pro autorskou krizi bylo ještě horší. Ale zavolali mi z Brna, jestli bych nepřišel do Dobrého rána. A bylo těžké říct ne. Byl covid, nedalo se vymluvit, protože jsem byl doma. Ve studiu jsem tedy byl od rána, přivezl mě tam taxík, tak jsem tam na to tak koukal a cestou zpátky jsem napsal dva díly. Takže děkuji Bohu a Brnu,“ popsal mimořádně inspirativní zážitek při premiérovém uvedení seriálu Dobré ráno, Brno! na festivalu Serial Killer. Ten absurdní svět mu zkrátka přesně padl do nálady a on z něj uvařil silný vývar peprné chuti.

Věřte-nevěřte, i ti, kteří před šestou ráno hýří na obrazovce úsměvy a dobrou náladou, jsou ve skutečnosti úplně normální a do studia se dopotáceli v nekřesťanskou hodinu jako mátohy.

Pivař, postarší bludička a hloupoučká víla

Jsou to krutá rána, když se režisér vypotácí z postele a cestou do koupelny zakopává o nepříjemně cinkající lahve od piva. Když se moderátorka při venčení psa vyjadřuje tak vulgárně, že byste ji mohli zaměnit za ženu jiné profese, jejíž směna s úsvitem končí. Když se všichni sejdou v šatně, kde maskérka marně bojuje s moderátorčinými vlasy a líčením a na ostatní prostě nezbude čas, takže to musí zvládnout sami. Když se jeden z účastníků téhle zákulisní show pohybuje od pasu dolů obnažen, aniž by si toho někdo všímal. Když se dostaví slavný host, ale nikdo mu nemůže přijít na správné jméno.

Hosté jsou v každém dílu trefně využiti k vyjádření kontrastu mezi opotřebovaným, přesto stále snaživě profesionálním týmem a příchozím zvenčí. Ať už je to muzikant Jiří Pavlica, režisér Robert Sedláček nebo Halina Pawlowská, která si nejspíš zavzpomínala na své Díky za každé dobré ráno, jsou to lidé ze světla, náhle se ocitnuvší ve studiu, kterému vládne část dne začínající tmou a končící za sotva probuzeného slunce. Každý si tu mele svou, vzájemně se moc neslyší a je vlastně zázrak, že na obrazovce vše vypadá tak lehce, zábavně a přirozeně.

Občas je dost náročné udržet se během vysílání takzvaně na příjmu...

Janu Prušinovskému se podařilo obsadit herce, kteří nepřiliš vděčné role přijali za své a skvěle vytvářejí tu šílenou atmosféru chaosu a nervozity, která v zákulisí panuje. Jistě, všechny postavy jsou smyšlené, pouze zastupují určité typy, nicméně působí natolik autenticky, že ředitel brněnského studia České televize Jan Souček, sám bývalý moderátor Dobrého rána, po zhlédnutí tří dílů seriálu na adresu režiséra a scenáristy řekl: „Měl jsem možnost číst scénáře, ještě než se začalo natáčet. A první den natáčení jsem na chodbě studia potkal pana režiséra Prušinovského a měl jsem na něj připravenou první otázku: Kdo vám to všechno napráskal? A on se podíval na Honzu Kolaříka, a tím to bylo jasné,“ odpověděl na dotaz, co vše v seriálu je či není pravdivé.

Zmíněný Jan Kolařík hraje vyhořelého režiséra se sklony k alkoholismu, s ředitelem Součkem ho pojí dlouhé přátelství i práce v ranní rozhlasové show. Tolik tedy k tomu, jak moc se seriál blíží realitě. Něco je ale přece jen hodně nadsazené: „Není pravda koks, nejsou pravda fekálie, ale to ostatní tak plus minus sedí,“ zhodnotila to dramaturgyně Helena Poláčková.

...a na normální snídani už čas nezbude vůbec.

Půl hodiny a dost

Kladem seriálu je nesporně to, že epizody nepřekračují třicetiminutovou délku. Tak tak se stačíme zorientovat, co se zase v tom praštěném studiu rozehrává, a přichází pointa. Každý má tak jen svých pár vteřin na to, aby svou postavu usadil v karikující situaci, ale karikaturu z ní přitom neudělal. Postavy si zachovávají svou lidskost a do značné míry i důstojnost, protože ty drobné úlety je nemohou defiitivně znemožnit. Jan Prušinovský znovu dokazuje, že dokáže z extrémního prostředí vytáhnout podstatu lidského života, mnohdy směšného, až to dojímá. Seriál nejspíš nebude pro každého, diváci, navyklí na prvoplánové příběhy, z něj budou zmatení. Ale ten, kdo se nechá Prušinovským do atmosféry Dobrého rána v Brně vtáhnout, si nakonec ten netradiční divácký zážitek vyhodnotí a ocení ho.

Vložil: Ela Nováková